Manželské soužití, starosti o domácnost a děti, nákupy a návštěvy. To vše se pro hrdinky Arlington Parku stává povinností každodenního života a svérázným bojištěm obou pohlaví. Hořce komický román Rachel Cuskové je kronikou jednoho všedního dne v životě pětice žen z vilové čtvrti na okraji Londýna.
Boj pohlaví v románu Arlington Park. Zdroj: Nakladatelství Paseka
Juliet, frustrovaná nadvládou mužů v rodinném životě, Amanda, zahánějící domácími pracemi trýznivé myšlenky na smrt, Solly, zaskočená spontánní ženskostí své italské podnájemnice, Maisie, již deprimuje brutalita moderního světa, i Catherine, snažící se vyrovnat s nároky vyšší střední vrstvy, do níž se přivdala, jsou pevnou součástí svých rodin a světa, který obývají, nedokážou však nevnímat jeho vnitřní vyprázdněnost a podvědomě touží uchovat si alespoň část své někdejší nezávislosti. To vše popisuje ve své útlé knížce Arlington Park Rachel Cusková.
Cusková je autorkou osmi románů a tří dalších knih. Za svůj první román Saving Agnes (1993) získala Whitbreadovu cenu za nejlepší románový debut, Arlington Park (2006) byl jedním z finalistů prestižní britské ceny Orange Prize. Roku 2003 ji časopis Granta zařadil mezi dvacítku nejlepších mladých britských autorů.
Přečtěte si ukázku z knihy:
Benedict se na posteli vedle ní posadil.
„Ahoj,“ řekl, čechraje si prsty své řídké jemné vlasy. Dnes ji to popouzelo, jak se Benedict ráno probouzel: jako by život byl řeka, vedle které si odpočinul, a pak znovu nasedl do své jednomístné kánoe a odpádloval proti proudu. Před Matthewem Milfordem se jí nezastal, tak jako se nenamáhal jí odstranit z vlasů švába.
„Včera jsi to pěkně rozjela,“ poznamenal. Vstal z postele a přistoupil k oknu. Juliet dál ležela s hlavou na polštáři, vlasy rozprostřené jako vějíř.
„Všichni jsme to rozjeli,“ řekla.
„Já ne.“
„No tak všichni kromě tebe.“
Benedict byl nahý. V šatech vypadal mírně zženštile, ale nahý ne. Pihovatý hrudník měl vypracovaný, urostlý. Jeho nahota působila extrovertně, podobně jako u naháčů v nudistických koloniích.
„Neuvěřitelný dům,“ řekl, prstem poodhrnul záhyby závěsu a pak je zase pustil.
„Směšný,“ řekla Juliet.
„Jo, nejspíš jo, tak trochu.“
„Určitě,“ prohlásila Juliet. „Jak může být někdo tak hloupý tak úspěšný?“
„Myslel jsem, že to považuješ za směšné.“
„Vždyť jo! Všechny ty grafiky s loveckými výjevy – a ty parohy na záchodě! Kdo si myslí, že jsou – šlechta? Přitom jen prodává kopírky sekretářkám!“
Benedict nesouhlasně mlaskl.
„Je to pravda,“ řekla Juliet trpce. Byla odhodlaná se očistit. „Nesnáším, když si muži jako on myslí, že jsou bůhví jak důležití. Čekají, že se jim člověk bude klanět jen proto, že vedou nějaký podnik! Co je na podnikání tak důležité? Jen prodávají věci, aby na tom vydělali. Je to jen chamtivost tvářící se jako něco užitečného.“
Benedict se stáhl do koupelny. Juliet ležela a naslouchala dešti a tlumenému zvuku dopravy, který jím pronikal.
„Co je zač, aby říkal lidem, že si mají dát pozor?“ zvolala. „Sám by si měl dát pozor. Mohlo by se stát, že lidi přestanou kopírky používat. Přála bych mu, aby to udělali,“ dodala, ačkoliv nepřišla žádná odpověď. Podrbala se na místě, kde předtím objevila švába.
„Co si to dovoluje!“ pokračovala, když se Benedict vrátil.
„Kdo?“
„Matthew Milford, včera večer. Ženy ve vašem věku můžou začít působit jako semetriky,“ napodobila jeho řeč. „Co si o sobě myslí?“
„On to nemyslel osobně,“ řekl Benedict neurčitě. „Nejspíš to s tebou nemělo nic společného.“
„Včera jsi říkal něco jiného.“
„Vážně?“
„Říkals, že to byla moje chyba. Že jsem se do nich navážela.“
Pochopila, že si nepamatuje, že by něco takového řekl. Ve skutečnosti si jí vůbec nevšímal. Přemýšlel o nadcházejícím dni. Přemýšlel o škole, kde na něj čekala jeho dravá třída. V loňském roce dosáhli jeho žáci u zkoušek výsledků, jaké nebyly v ponurých dějinách školy dosud zaznamenány.
Benedictovy zázračné výsledky se dokonce dostaly na titulní stránku Arlington Gazette. Kluci s kudlami a vyholenými hlavami, kluci, kteří se rozhodně dovedli do člověka navézt, kluci s problémy s drogami a alkoholem, chválení za své slohové práce o pozdních Shakespearových hrách! Bylo to výjimečné.
Julietiny žačky měly výsledky odpovídající pověsti dobrého gymnázia, ale v Benedictově střední škole chlapce prohledávali kvůli zbraním, než je vůbec vpustili dovnitř. Benedictovy výsledky byly výjimečné.
Juliet o škole nikdy nepřemýšlela, dokud neprošla její litinovou branou. Benedict ve své snaze o výjimečnost ano. Vymanil se z jejich společného života, jako kdyby to byl generátor poháněný Juliet, oddělil se od něj a přemýšlel.
Benedict sundal z věšáku na zadní straně dveří župan, oblékl si jej a se smutným výrazem se vrátil do koupelny.
„Pitomé kopírky!“ zvolala do prázdné místnosti.
Ležela a hleděla na strop. Z dětského pokoje nad hlavou slyšela pohyby. Za chvíli bude muset vstát a vypravit je. Od Benedicta se něco takového nedalo čekat; o všechno se musela postarat sama. O všechno! Oblékne jim uniformy a odvede je ven do deště. Pak si vzpomněla, že je pátek, poslední pátek v měsíci, den, kdy vyzvedával děti ze školy Benedict.
Převzato z knihy Arlington Park od Rachel Cuskové. Přeložia Vladimíra Šefranka Žáková. Vydalo nakladatelství Paseka, 2015. Počet stran: 240. Doporučená cena: 289 korun.
