2 fotky 
Panoráma jediného roku, kterým začíná naše přítomnost. 1913: rok, kdy se zdá, že vše je možné. Doba nebývalého rozkvětu, kdy vznikají extrémní umělecká díla. Proust hledá ztracený čas, Kafka píše nekonečně dlouhé a nezměrně krásné dopisy Felici Bauerové. Přečtěte si ukázku z knihy 1913. Léto jednoho století.
Panoráma jediného roku, kterým začíná naše přítomnost. 1913: rok, kdy se zdá, že vše je možné. Zdroj: Nakladatelství Host Brno
Dvacátého ledna probíhá v Tell el-Amarně, městě středního Egypta, rozdělení nejnovějších objevů z vykopávek Německé orientální společnosti, které financuje James Simon z Berlína. Polovina nálezů je přiřknuta muzeu v Káhiře, druhá polovina německým muzeím, mezi předměty se nachází i „pomalovaná sádrová busta princezny z královské rodiny“.
Rozdělení, jež navrhl vedoucí vykopávek, německý archeolog Ludwig Borchardt, potvrzuje ředitel francouzské starověké sbírky v Káhiře. Ludwig Borchardt byl jediný, kdo ihned vytušil, že má v rukou objev tisíciletí – napadlo ho to už v okamžiku, kdy mu vzrušený egyptský pomocník na vykopávkách sošku podal. Už za několik dní nastoupí sádrová busta cestu do Berlína. Jméno Nefertiti ještě nenese. O nejznámější ženskou bustu na světě se ještě nejedná.
···
Je to naprosto rozjívený rok. Není tedy divu, že ruský pilot Pjotr Nikolajevič Něstěrov se svým bojovým letounem provedl v roce 1913 první looping v dějinách lidstva. A že rakouský krasobruslař Alois Lutz se na zamrzlém jezeře v třeskutém lednu tak dovedně otáčel ve vzduchu, že ten skok dodnes nese jeho jméno. Člověk se musí rozjet pozadu a pak se odrazit z vnější hrany levé brusle. K otočce dojde, když skokan prudce zvedne ruce od těla. V případě dvojitého lutze se otočka, logicky, provede dvakrát.
···
Stalin zůstane ve Vídni čtyři týdny. Už nikdy Rusko neopustí na tak dlouhou dobu, další významná cesta ho o třicet let později zavede do Teheránu, jeho diskusní partneři se budou jmenovat Churchill a Roosevelt (ten první byl roku 1913 anglickým ministrem námořnictví, druhý bojoval ve Washingtonu proti kácení amerických lesů jako senátor). Stalin opouští svou utajovanou skrýš u Trojanovských v Zámecké ulici 30 nedaleko Schönbrunnu jen sporadicky, je pohlcen prací na článku „Marxismus a národnostní otázka“ – úkol od Lenina. Jen občas, časně odpoledne, si protáhne nohy v blízkém zámeckém parku, chladném, ale upraveném i při lednovém sněhu. Jednou za den krátké rozptýlení, to když císař František Josef opouští zámek a v kočáru odjíždí vládnout do Hofburgu. Neuvěřitelných pětašedesát let, od roku 1848, je nyní František Josef u moci. Smrt milované Sissi ho nikdy nepřebolela, její portrét mu dodnes visí nad pracovním stolem.
Několik kroků k lahvově zelenému kočáru ujde starý monarcha sehnutý, jeho dech zanechá ve studeném vzduchu obláček, olivrejovaný sluha pak zavře dveře a koně se rozběhnou sněhem. A zase se rozhostí ticho.
Stalin se prochází parkem, přemýšlí, stmívá se. Najednou mu jde v ústrety další chodec, třiadvacet let, ztroskotaný malíř, kterého nepřijali na akademii umění a který teď ubíjí čas v ubytovně pro muže na Meldemannstrasse. Stejně jako Stalin i on čeká na svou velkou šanci. Ten muž se jmenuje Adolf Hitler. Možná se ti dva, o nichž jejich známí z té doby vyprávěli, že rádi chodívali k Schönbrunnu na procházku, někdy zdvořile pozdravili, smekli klobouk… a dál kráčeli nekonečným zámeckým parkem.
Věk extrémů, děsivě krátké dvacáté století, začíná jednoho lednového odpoledne roku 1913 ve Vídni. Zbytek je mlčení. Hitler a Stalin se nesetkají, dokonce ani když uzavírají roku 1939 osudný „Pakt“. Nikdy si tedy nebyli blíže než některého z těch třeskutě mrazivých lednových odpolední v parku u zámku Schönbrunn.
···
Poprvé byla syntetizována droga extáze, patentové řízení trvá celý rok. Posléze ale na několik desetiletí upadne v zapomnění.
···
A konečně se hlásí Rainer Maria Rilke! Na útěku před zimou a tvůrčí krizí zakotví v jihošpanělské Rondě. Cestu do Španělska mu přikázala jakási „neznámá“ při noční seanci – to proto, že Rilke byl celý život odkázán na pokyny bohatých dam, a když mu je zrovna nemohly udělit reálné mecenášky a milenky, očividně se musel uchýlit k okultním obyvatelkám mezi dvěma světy. Nyní tedy bydlí v Rondě ve vkusném hotelu Reina Victoria, britském domě s nejvyšší úrovní, ačkoli teď, mimo sezónu, téměř prázdném. Odtud každý týden poslušně píše „milé dobré matince“. A jiným vzdáleným dámám, s nimiž umí tak krásně toužit, Marii von Thurn und Taxis, Evě Cassirerové, Sidonii Nádherné, Lou Andreas-Salomé. Žádné obavy, o těchto dámách v tomto roce ještě uslyšíme.
Právě Lou, žena, která jej připravila o panictví a která jej přemluvila, aby si křestní jméno René vylepšil na Rainer, je v této chvíli opět velmi vysoko v kurzu: „Kéž bychom se zase viděli, milá Lou (slovo „milá“ třikrát podtrženo), to je má veliká naděje.“ A na okraj ještě naškrábe „má oporo, mé všechno, jako vždy“. Pak už rychle k poštovnímu vozu, kterému to na Gibraltar trvá tři hodiny. A odtud do Berggasse 19, Lou Andreas-Salomé, c/o prof. dr. Sigmund Freud. A Lou píše „milému, milému chlapci“, má prý pocit, že teď by s ním mohla být jen mnohem obtížněji než tenkrát. A dodává: „Myslím si, že Ty trpět musíš a trpět budeš.“ Je to ještě sadomasochismus, nebo už láska?
Dny jsou naplněné utrpením a psaním dopisů. Někdy Rilke pokračuje v práci na svých Elegiích z Duina, přinejmenším prvních třicet jedna veršů šesté elegie se mu povedlo, jenže to prostě ne a ne dokončit, radši vyráží v bílém obleku a světlém klobouku na procházky nebo si čte v koránu (a hned poté pospíchá psát extatické básně o andělích a Mariině nanebevstoupení). Tady, daleko od chmurné zimy, se člověk cítí dobře – a zpočátku si Rilke také užívá, že slunce v Rondě i v lednu zapadá za hory až v půl šesté, přičemž předtím ještě jednou nechá rozzářit celé město, pyšně trůnící na skalní plošině. Západ slunce představuje „nepřekonatelné divadlo“, píše Rilke matce. Mandloně už rozkvétají, fialky také, v hotelové zahradě dokonce i světle modrý iris. Rilke vytáhne malý černý zápisník, na terase si objedná kávu, přehodí si kolem beder deku, ještě jednou zamžourá do slunce a pak si poznamená: „Ach, ten, kdo rozuměl by kvést: jeho srdce za sebou by mělo všechna slabá nebezpečí a silným čelilo by s jistotou.“
···
Ano, kdo rozuměl by kvést. Oswald Spengler, třiatřicetiletý mizantrop, sociopat a učitel matematiky mimo službu, pracuje v Mnichově na první hlavní části monumentálního díla Zánik Západu. Sám jde tomuto zániku příkladem. „Já jsem,“ píše si do poznámek k autobiografii, „poslední svého druhu.“ Všechno spěje ke konci, a na něm i na jeho těle je prý utrpení Západu patrné. Negativní slavomam. Uvadající květy. Spenglerův nejpůvodnější pocit: strach. Strach z návštěvy obchodu. Strach z příbuzných, strach, mluví-li druzí nářečím. A samozřejmě: „Strach z ženských – jakmile se svléknou.“ Nebojácnost zná jen v myšlení. Když se v roce 1912 potopil Titanik, Spengler v tom rozpoznal hlubokou symboliku. V poznámkách ze stejné doby lamentuje, stěžuje si na těžké dětství a ještě těžší přítomnost. Den co den si poznamenává: Končí velká doba, copak si toho nikdo nevšimne? „Kultura – ještě poslední nádech před vyhasnutím.“ V Zániku Západu to formuluje následujícím způsobem: „Každá kultura má nové možnosti výrazu, které se objevují, zrají, vadnou a nikdy se nevracejí.“ Ale bez obav, taková kultura se potápí a zaniká pomaleji než zaoceánský parník.
···
Nakladatelství Carl Simon v Düsseldorfu od začátku roku prodává novou sérii původních fotografií se sedmdesáti dvěma barevnými, originálními skleněnými deskami, sedmi kartonovými krabicemi v dřevěné bedně, pětatřicetistránkovým doplňkovým sešitem. Téma: „Zkáza Titaniku“. Po celé zemi se konají přednášky s promítáním. Nejprve vidíme kapitána, člun, kabiny. Pak přibližující se kru. Katastrofa, záchranné čluny. Potápějící se loď. Je to pravda: Zaoceánský parník jde ke dnu rychleji než Západ. Leonardo DiCaprio se ještě nenarodil.
Název: 1913. Léto jednoho století. Autor: Florian Illies. Přeložil: Tomáš Dimter. Vydalo Nakladatelství Host Brno, 2013. Počet stran: 320. Doporučená cena: 329 korun.
