3 fotky 
Je to pár měsíců, co se u nás objevil první díl vynalézavé fantasy s netradičně pojatými tradičními prvky upírství a lykanie, nazvaný Měsíční píseň. Netrvalo dlouho a nakladatelství Fantom Print přineslo od americké autorky Patricie Briggs druhý díl s titulem Krevní pouto. Přečte si ukázku.
Kouzelník.
Myslela jsem, že jde jen o historky. Chci říct, kdo by byl tak hloupý, aby nabídl své tělo démonovi? A proč by démon, který může posednout jakoukoli zkorumpovanou duši (a ten, kdo nabídne své tělo démonovi, musí mít temnou duši, ne?), uzavíral s někým dohodu? Nevěřila jsem v kouzelníky, a už vůbec ne v upírské.
Někdo, koho vychovali vlkodlaci, by asi neměl být tak předpojatý, ale všechno má své meze.
„Nelíbíš se mi,“ prohlásil Littleton chladně. Začala se okolo něj sbírat magie a mně se naježily chlupy na šíji. „Vůbec se mi nelíbíš.“
Natáhl se a dotkl se Stefanova čela. Očekávala jsem, že Stefan srazí jeho ruku stranou, ale nijak se nebránil, jen s tupou ránou padl na kolena.
„Myslel jsem, že budeš zajímavější,“ řekl Cory a jeho výslovnost i tón se úplně změnily. „Není s tebou žádná zábava. Budu to muset změnit.“
Nechal Stefana klečet v pokoji a zmizel v koupelně.
Zakňučela jsem, postavila se na zadní a olízla Stefanovi obličej, ale ani se na mě nepodíval. Měl rozostřený pohled a nedýchal. Upíři samozřejmě dýchat nepotřebují, ale Stefan to většinou dělal.
Kouzelník ho nějak zaklel.
Zatahala jsem za vodítko, ale Stefan ho pevně držel. Upíři jsou silní a já s ním nepohnula, ani když jsem se do postroje zapřela celými svými patnácti kily. Kdybych měla půl hodiny, dokázala bych kůži překousat, ale nechtěla jsem, aby mě tu kouzelník po návratu načapal.
Udýchaně jsem se zadívala na otevřené dveře koupelny. Jaký netvor se schovával uvnitř? Pokud tohle přežiji, už nikdy si nenechám nasadit vodítko. Vlkodlaci mají obrovskou sílu, zčásti zatahovatelné drápy a skoro tři centimetry dlouhé tesáky. Samuela by ten pitomý postroj a vodítko nezastavily. Stačilo by jedno kousnutí a byl by ten tam. Já se mohla spolehnout jen na rychlost a tu vodítko účinně limitovalo.
Očekávala jsem něco strašlivého, něco, co Stefana zabije. Ale to, co Cory Littleton přivlekl do pokoje, mě šokovalo a vyděsilo úplně jiným způsobem.
Žena měla na sobě livrej pokojské ve stylu padesátých let, do které hotely rády oblékaly své zaměstnance. Ta její byla mátově zelená s naškrobenou modrou zástěrou. Barvy ladily se závěsy a koberci v chodbě, ale zakrvácený provaz, kterým měla spoutané ruce, rozhodně ne.
Až na krvácející zápěstí se zdála nezraněná, při zvucích, které vyrážela, mě ale napadlo, jestli tomu tak skutečně je. Hruď se jí nadouvala, jak se snažila křičet, ale i bez dveří mezi námi nedělala velký hluk, spíše jen chroptěla.
Znovu jsem trhla za vodítko, a když se Stefan pořád nepohnul, kousla jsem ho tak silně, až mu z rány vytryskla krev. Ani sebou netrhl.
Nedokázala jsem snést ženinu hrůzu. Chraplavě lapala po dechu, vzpírala se Littletonovu sevření a soustředila se jen na něj, takže si Stefana ani mě vůbec nevšimla.
Opět jsem se dostala na konec vodítka. Trhla jsem, a když to nepomohlo, s vrčením jsem se otočila, chňapla po něm a pokusila se kůži přehryzat. Můj obojek je vybavený bezpečnostním uzávěrem, který mohu snadno rozepnout, Stefanův postroj měl ale staromódní kovové spony.
Kouzelník povalil oběť na podlahu těsně mimo můj dosah – i když netuším, co bych pro ni mohla udělat, kdybych na ni dosáhla. Ani si mě nevšimla, protože se soustředila jen na to, aby se nedívala na Littletona. Můj zápas s vodítkem ale upoutal kouzelníkovu pozornost, proto si dřepl blíž ke mně.
„Co bys udělala, kdybych tě pustil?“ zeptal se mě. „Bojíš se? Utekla bys? Napadla bys mě, anebo tě pach krve vzrušuje stejně jako upíra?“ Vzhlédl ke Stefanovi. „Vidím tvé špičáky. Pronikavá vůně krve a hrůzy tě vábí, že? Drží nás pevně na vodítku jako ty svého kojota.“ Poslední slovo pronesl se španělskou výslovností místo anglické. „Požadují, abychom si jen srkli, ale naše srdce chtějí víc. Samotná krev nás nezasytí, že ne? Potřebujeme zabíjet. Jsi dost starý na to, aby sis pamatoval, jaké to bylo dřív, že ano, Stefane? Když se upíři krmili, jak chtěli, a vyžívali se v hrůze a smrtelné křeči obětí. Když se mohli doopravdy nasytit.“
Stefan vydal zvuk a já zariskovala a pohlédla na něj. Jeho oči se změnily. Nevím, proč to byla první věc, které jsem si všimla. Stefanovy oči mají obvykle barvu vlašského ořechu, ale teď zářily jako krvavě rudé rubíny. Ohrnul rty a odhalil špičáky kratší a jemnější než vlkodlačí. Na ruce, kterou pevně svíral vodítko, se mu protáhly prsty a narostly mu na nich zahnuté drápy. Musela jsem se odvrátit, protože jsem se ho bála skoro stejně jako kouzelníka.
„Ano, Stefane,“ řekl Littleton a rozchechtal se jako padouch ve starém černobílém filmu. „Vidím, že si pamatuješ, jak chutná smrt. Benjamin Franklin kdysi řekl, že kdo se vzdá svobody kvůli bezpečí, ten si nezaslouží ani jedno.“ Naklonil se blíž. „Cítíš se v bezpečí, Stefane? Nebo ti chybí, co jsi míval, co nám všem ukradli?“
Littleton se otočil k oběti. Když se jí dotkl, vydala tichý zvuk. Hlas měla tak ochraptělý, že by ho za zdmi pokoje nikdo neslyšel. Vzpírala jsem se, až se mi postroj zařízl do kůže, ale marně. Drápy jsem rozdírala koberec, Stefan byl však příliš těžký na to, abych s ním pohnula.
Littleton si dal s jejím zabíjením na čas. Přestala se vzpouzet dlouho přede mnou. Jediné zvuky, které se nakonec místností rozléhaly, vydávali sami upíři. Jeden se přímo přede mnou chlemtavě krmil, druhý bezmocně, dychtivě sténal, i když se jinak nepohnul.
Žena se křečovitě zazmítala a její oči se na okamžik zadívaly do mých, než je zkalila smrt. Když znehybněla, ucítila jsem nával magie a žluklá hořkost, démonův puch, ustoupila, až po ní v pokoji skoro nic nezůstalo.
Vrátil se mi čich a já skoro zalitovala. Zápach smrti není o nic lepší než démonův.
Lapala jsem po dechu, třásla se a kašlala, protože jsem se málem uškrtila. Lehla jsem si na podlahu. Teď už jsem jí nemohla pomoct, možná jsem nemohla nikdy.
Littleton se dál krmil. Střelila jsem pohledem po Stefanovi. Přestal vydávat znepokojivé zvuky a opět ztuhl. Přestože jsem věděla, že sledoval strašlivou scénu s chtíčem místo hrůzy, byl mi milejší než Littleton, proto jsem k němu zacouvala a bokem se mu opřela o stehno.
Krčila jsem se vedle něj, když Littleton, jehož bílou košili zmáčela krev mrtvé ženy, vzhlédl od oběti a prostudoval Stefanovu tvář. Nervózně se chichotal. Tolik jsem se ho bála, tolik jsem se děsila stvoření, jež ho posedlo, že jsem se sotva odvažovala dýchat.
„Ach, chtěl jsi to,“ zabroukal, natáhl ruku a otřel ji Stefanovi o rty. Stefan si je po chvíli olízl.
„Dovol, ať se s tebou podělím,“ řekl upír tiše. Naklonil se ke Stefanovi a vášnivě ho políbil. Zavřel oči a já si uvědomila, že se konečně ocitl na dosah.
Zuřivost a strach od sebe někdy dělí jen vlásek. Vrhla jsem se na Littletona a zahryzla se mu do krku. Napřed jsem okusila lidskou krev na jeho kůži, pak něco jiného, hořkého a strašlivého, co prolétlo mým tělem jako blesk. Snažila jsem se sevřít čelisti, ale vyklouzl mi a já horními tesáky zavadila o páteř tak tvrdě, až se od ní mé zuby odrazily.
Nejsem ani vlkodlak, ani buldok, abych rozdrtila kost, pevně jsem se ale zakousla. Upír mě chytil za ramena, vzepřel se, vyškubl vodítko Stefanovi z ruky a vyrval si přitom z krku kus masa.
Košili mu zbrotila čerstvá krev, tentokrát jeho vlastní, ale rána se začala ihned hojit. Upíři se uzdravují ještě rychleji než vlkodlaci. V zoufalství jsem si uvědomila, že jsem ho nijak vážně nezranila. Pustil mě na zem, ucouvl a rukama si zakryl ránu, kterou jsem mu způsobila. Cítila jsem příval magie, a když spustil ruce, zranění na krku bylo pryč.
Zavrčel na mě, vycenil zuby a já zareagovala stejně. Nevzpomínám si, že bych ho viděla pohnout se, prostě jsem na bocích najednou ucítila jeho ruce. Zvedl mě a odhodil stranou. Nic víc už jsem nevnímala.
