3 fotky 
Netrvalo to dlouho a máme tu další příspěvek autorské dvojice Don Perrin, Margaret Weis do série ze světa DragonLance. První kniha Kangova regimentu se jmenuje Brigáda zatracených.
„Poplach!“
Kang vyskočil na nohy, aniž by si uvědomil, že je vůbec vzhůru. Než mu ve ztemnělém srubu došlo, co se děje, zašátral mechanicky rukama s drápy po zbroji.
„Zatracení elfové! Proklatí ušáci. Proč do Propasti jednoho nenechají ani pořádně se vyspat?“
Konečně nahmatal kyrys a po chvilkovém zápolení se mu podařilo přetáhnout si jeden popruh přes šupinatou paži. Druhému se i nadále dařilo unikat, a tak ho Kang jen proklel a přestal se jím zabývat. Rukama si pancíř přitiskl k tělu a začal pátrat po dveřích. Při tom zakopl o židli.
Trubka falešně troubila na poplach. Řev zvenku zesílil a přidaly se k němu ostré vzdorné výkřiky. Kang odkopl stranou překážející židli a dál se pokoušel najít dveře.
„Zženštilí elfové,“ zamumlal si pro sebe, ovšem neznělo mu to tak docela správně.
Jeho střízlivá část, ta, která včerejší noc nepopíjela trpasličí pálenku – oslavy ignorující přísný kaprál, který se obvykle vznášel nad Kangovým ramenem a s opovržením sledoval, jak se ostatní části baví – se mu znovu pokoušela něco sdělit.
Něco o trpaslících. Ne elfech.
Kang prudce rozrazil dveře do srubu. Do tváře ho udeřil žhavý vzduch dusného rána. Nebe šedlo prvními ranními paprsky, které však ještě nedokázaly proniknout až ke srubům a chatrčím ukrytým pod borovicemi. Kang zamrkal a otupěle zatřásl hlavou, aby nějak rozptýlil oblak trpasličí pálenky halící mu mysl. Natáhl ruku a chytil za krk prvního drakoniána, který běžel okolo.
„Co se to k čertu děje?“ zahřímal Kang. „Je to snad Zlatý generál?“
Drakonián byl tak přemožený údivem, že zapomněl i zasalutovat. „Zlatý generál? Odpusťte, pane, ale se Zlatým generálem jsme nebojovali už pětadvacet let! Teď jde o ty otravné trpaslíky, pane. Uspořádali nájezd. Určitě jdou po našich ovcích, pane.“
Kang si nechal kyrys sklouznout po hrudi a zvážil všechny ty pozoruhodné novinky. Trpaslíci. Ovce. Nájezd. Ta jeho část, která věděla, o co jde, byla opravdu rozlícená. Kdyby jen mohl…
„Dobré ráno, pane!“ ozval se nechutně veselý hlas.
Voda, ledově studená voda, zasáhla Kanga do obličeje.
Zařval a šupiny mu zachřestily šokem. Trochu však vystřízlivěl a dokázal si uvědomovat okolí.
„Nechte mě, ať vám pomůžu, pane,“ pronesl tentýž veselý hlas.
Slis, Kangův zástupce, podržel uvolněný kyrys, přetáhl popruh přes velitelovu paži a pevně ho zajistil pod levým křídlem.
„Takže zase trpaslíci, co?“ řekl Kang.
Kolem pobíhali drakoniáni, soukali se do zbrojí, sbírali zbraně a přesouvali se na svá určená místa na obvodu hradbou obehnané vesnice. Kolem se prohnala ovce oddělená od stáda a bečící strachem.
„Ano, pane. Udeřili na nás od severu.“
Kang přeběhl k severní straně zdi. Na tuhle stavbu byl až nezřízeně pyšný. Z kamene, který byl kouzly vytržený ze svahu hory Celebund, ji postavili sami Kangovi vojáci – bývalí příslušníci ženijního pluku první dračí armády. Hradba obklopující drakoniánskou vesnici držela loupeživé trpaslíky venku a ovce uvnitř. Nebo to tak alespoň mělo fungovat.
Ať tak či onak, ovce neustále mizely. Když k tomu došlo, cítíval pak Kang lákavou vůni pečeného skopového nesenou na křídlech nočního vánku od osady vrchovských trpaslíků na druhé straně údolí.
Když Kang dorazil k hradbě, začal stoupat nahoru. Drápy na nohou zaskřípaly o kamenné schody, až nakonec stanul u cimbuří. Právě byla ta zvláštní doba rána, kdy tma již ustoupila, ale ještě nebylo tak docela světlo. Kang zpozoroval vrchovské trpaslíky běžící přes otevřené prostranství směrem k severní stěně hradeb, avšak v časném přítmí nedokázal odhadnout jejich počet. Čelní běžci nesli žebříky a lana na překonání zdí. Drakoniáni s meči a kyji v rukou zaujali pozice na hradbách, připravení rozlousknout pár trpasličích hlav.
„Moje rozkazy znáte!“ zakřičel Kang a tasil meč. „Jen plochou stranou čepelí! Bozakové si dají pozor, aby veškerá magie byla neškodná a jenom je vyděsila.“
Za všech hrdel se ozvalo sborové: „Ano, pane,“ ale zdálo se mu, že tomu chybělo obvyklé nadšení. Trpaslíci dosáhli úpatí hradeb a začali házet šplhací kotvice a vztyčovat žebříky. Kang se právě nakláněl přes zeď a připravoval se na odražení jednoho ze žebříků, když ho vyrušil jakýsi rozruch doléhající k němu daleko z pravé strany.
S myšlenkou, že čelní útok mohl být jen klamným manévrem a že první vlna již možná překonala hradby, přenechal velení Slisovi a rozběhl se tím směrem. Našel Glose, jednoho z velitelů svých vojáků, jak vztekle křičí.
Jeden drakonián držel kuši připravenou ke střelbě a mířil jí na trpaslíky.
„Co si ve jménu Královny temnot myslíš, že děláš, vojáku?“ řval Glos. „Okamžitě tu kuši polož! Znáš velitelovi rozkazy.“
„Znám, ale nesouhlasím s nima!“ zavrčel drakonián temně a dál se držel své zbraně.
Kang se mohl do věci vložit a použít svoji autoritu. Rychle by tak celou situaci vyřešil, avšak ovládl se a počkal, jak si poradí jeho důstojník.
„Nesouhlasíš s nimi, pane!“ zopakoval Glos.
Ze severu se ozvaly výkřiky, vytí a jekot. Drakoniáni ozbrojení tyčemi odstrkovali trpaslíky obsypané žebříky od zdí. Glos věnoval vzpurnému vojákovi ponurý pohled a Kang napjatě očekával, kdy mu dojde trpělivost a začne si poslušnost zjednávat ručně. Tak by to Glos udělal za starých časů.
Drakoniánský důstojník si ale mezitím vyvinul schopnost důvtipnějšího přístupu.
„Podívej, Rorku, dobře víš, že nemůžeme používat kuše, a taky moc dobře víš proč. Nebo to snad máme znova probírat?“ Glos natáhl ruku a namířil ji k útočícím postavičkám. „Vezmi si třeba támhletoho trpaslíka. Jasně, je to ošklivý parchant. Všechny ty chlupy na hlavě, pupek a nožičky jak nic. Ale možná, jenom možná, Rorku, je támhleto ten trpaslík – a možná jediný trpaslík – co zná recept na tu jejich pálenku. Zastřelíš ho, Rorku, a jasně, pošleš dalšího proklatého trpaslíka zpátky k Reorxovi. Co se ale stane, až příště vypleníme jejich vesnici? Na palírně najdeme jenom ceduli: ,Majitel zemřel. Mimo provoz.‘ A co z toho vyplývá, Rorku?“
Rork se zamračil, ale neodpověděl.
„Já ti řeknu, co z toho vyplývá,“ pokračoval Glos vážně. „Žízeň; ta z toho vyplývá. Takže odlož kuši a vezmi si kyj jako hodný dráček a nic z toho, k čemu tu málem došlo, se nedonese k veliteli.“
Rork zaváhal, ale nakonec zbraň skutečně odhodil. Sebral kyj a naklonil se přes zeď, aby čelil útočníkům. Glos kuši zabavil a odspěchal s ní pryč. Kang spěšně ustoupil na své velitelské místo.
Byla škoda, že bude muset předstírat, že nic z toho neviděl. Moc rád by Glose pochválil za skvělé vyřešení situace, která se málem ošklivě zvrhla.
Kang z toho ani nedokázal vinit vojáka. Přestát všechny obtěžující nájezdy bylo neuvěřitelně otravné. Za starých časů by se drakoniáni na trpaslíky jednoduše vrhli, všechny je pobili a pak to jejich městečko srovnali se zemí.
Ale staré časy byly pryč a Kang neustále pracoval na tom, aby to pochopili i ostatní drakoniáni.
Kang se vrátil na své místo a obhlédl bojiště. Trpasličí nosiči umístili žebříky a ostatní po nich stoupali vzhůru. Drakoniáni úspěšně odstrčili čtyři z nich, ale po zbývajících dvou se několik trpaslíků dostalo až nahoru a nyní se oháněli kyji a pěstmi.
Trpaslíci představovali pro drakoniány obtížné cíle. Se svou výškou kolem čtyř a půl stopy se mohli proplétat mezi nohama sedm stop vysokých drakoniánů, jejichž kyje a meče většinou svištěly vzduchem nad trpasličími hlavami.
Kang si všiml šesti trpaslíků, kteří vířili, uhýbali a skákali mezi obránci a odolávali každému pokusu o jejich polapení. Nakonec seskočili ze zdi a zmizeli ve vesnici.
Kang zaklel.
„Zatraceně! Slisi, vezmi si první peruť a jdi po nich. Zbývá nám už jenom deset ovcí. Nemůžeme si dovolit ztratit další. Jdi!“
„První peruť za mnou!“ nesl se Slisův hlas nad bitevní vřavou.
Drakoniáni odstrčili zbývající dva žebříky, ale trpaslíci, kteří zůstali venku, pokračovali v útoku s pomocí kamenů a koulí bláta. Drakonián vedle Kanga klesl na kolena a vzápětí padl tváří napřed do prachu. Kang ho otočil na záda. Stále dýchal, ale na čele mu rostla veliká boule. Vedle něj ležela přeražená pálená cihla. Kang opustil omráčeného vojáka a sestoupil z hradeb najít podpůrnou četu.
