U2 v Chorzówě: nestárnoucí hity z bestovek v live verzi, mesiášství a Desmond Tutu

Irská legenda U2 6. srpna odehrála velkolepý koncert v polském Chorzówě v rámci svého turné 360°. Celá show se odehrála pod širým nebem na fotbalovém stadionu Slaski a přihlíželo jí bezmála šedesát tisíc lidí. My se do Chorzówa vydali v poledne…

Kolem páté hodiny odpolední se blížíme k Chorzówu a ladíme rádio Katowice, kde nehrají nic jiného než U2. Aby ne, v tu dobu se Stadion Slaski otvírá prvním návštěvníkům, ovšem my ještě po šesté trčíme v autě v několik kilometrů dlouhé koloně před Chorzówem. Podle čerstvých informací z rádia se však koncert o hodinu posouvá, protože U2 teprve v 17:04 přistávají na nedalekém letišti a zdraví se s polskými novináři, takže není kam spěchat.

Vchodem procházíme těsně před osmou hodinou, v tu chvíli už stadionem rezonují první tóny skladeb předkapely, britských Snow Patrol. Ve svém zhruba čtyřicetiminutovém setu zvládají rychlý průřez svými pěti alby, neboli melancholickou tříšť nenáročného brit-popu. Pro hlavní hvězdy večera velmi sympatické a tematické entrée. Loučí se právě ve chvíli, kdy na Chorzów padá soumrak…

Zatímco se pódium přestavuje, necháváme se strhnout četnými mexickými vlnami, které v pauze proudí tribunami. Musím uznat, že pokud Poláci neumějí nic jiného, tak alespoň bavit se ano.

Irské hvězdy řev davu přiláká na pódium krátce po deváté hodině, kdy celý stadion nejdříve potemní a poté už se rozeznívá Larryho bicí úvod k songu Breathe. Velkolepou show U2 otvírají hned čtyřmi tracky z nejnovější desky No Line On The Horizon, kterým by ale spíše prospělo rozmělnit mezi starší materiál. Navíc celý začátek působí (jako u většiny koncertů) jako jakási zkouška zvuku. Srovnat se ho podaří až zhruba po dvaceti minutách (což konečně znamená i přehlušení neustále tleskajících Poláků na ochozech č. 24) a zpěv tak konečně doléhá i na nejzazší tribuny. Při Magnificent se Bono poprvé srdečně zdraví s publikem a nechybí ani pokus o polštinu.

S prvními tóny New Year’s Day přichází chvíle, které jsem se celou dobu obávala. Stojící část publika se halí do červené barvy a tribuny do bílé – někdo drží nad hlavou tričko, někdo papír, někdo rovnou prostěradlo. Tomu se říká opakovaný vtip. Při Vertigo Tour před čtyřmi lety byl z tohoto triku Bono dojatý tak, že stěží dozpíval písničku, teď to však vypadá spíš jako předem domluvené divadlo. Na projekci se rozbíhají polské vlajky, v druhé polovině písně vděčný lidumil Bono pokleká, uklání a rozpovídává se o jakési neobyčejné oduševnělosti polského národa. Na stadionu však není nikdo, kdo by tomu skřítkovi jeho slova nebaštil…

Prvním melancholickým flashbackem se stává I Still Haven’t Found What I’m Looking For – jeden z největších hitů alba The Joshua Tree a jedna ze skladeb, na kterou publika po světě reagují nejvšetečněji. Na konci se přelévá do improvizované cover verze Kingovy Stand By Me a končí obrovským aplausem. V tomto okamžiku koncert vstupuje do své nejlepší části, tu hned nato uvozuje nádherná akustická Stuck In A Moment.

Velkou zvláštností, kterou se může koncert v Chorzówě pyšnit, je neoficiální přípitek na počest Edgeových narozenin, který Bono odmoderuje zhruba v polovině koncertu, nechybí ani šampaňské a narozeninová Happy Birthday v podání šedesátitisícového davu. A The Edge je dojatý…

: U2 360° Tour, Foto: Eliška Morochovičová

Následující songy jsou směsicí povinných vzpomínkových skladeb (Sunday Bloody Sunday, Pride, Where The Streets Have No Name), progresivních kytarovek (Vertigo, City Of Blinding Lights, Silver and Gold) a toho nejlepšího z nové desky – song I’ll Go Crazy If I Don’t Go Crazy Tonight je dokonce představen v jedinečné remixové electro úpravě, která se stává asi nejzajímavějším momentem celého večera.

Nebyl by to koncert U2 bez prezentace Bonových mesiášských snah a záliby vyjadřovat se ke všemu dění na světě. Song Walk On je věnován vězněné barmské političce a bojovnici za lidská práva Aun Schan Su Ťij a v průběhu skladby se na prstenci okolo pódia objevuje bezmála třicet dobrovolníků držících si před obličejem škrabošky s její podobiznou. Where The Streets Have No Name je zase z velkoplošné projekce uvedená černošským arcibiskupem a držitelem Nobelovy ceny Desmondem Tutu, jeho zřetelným záměrem je protirasistický apel a požadavek solidarity.

Do strhujícího závěru se koncert dostává ve chvíli, kdy Bono vyzývá lidi, aby vytáhli své mobilní telefony a publikum se tak na chvíli proměňuje v zářivé nebe poseté tisíci hvězd, kterému vévodí obrovská vesmírná stanice, do které je stylizována konstrukce pódia 360° Tour.

Při této atmosféře nemůže přijít jiný song než One – původně myšlený jako závěrečný. Rozněžnění fanoušci si však vytleskají přídavek v podobě tří písní, které show zakončují ve velmi emotivním duchu. Při Ultraviolet se většina lidí melancholicky pohupuje na místě, při nejočekávanější With Or Without You už zběsile mávají nad hlavou rozsvícenými mobily a neskrývají dojetí a při poslední Moment Of Surrender jen bez jediného slova upínají své zraky na pódium a při potlesku nevěřícně koukají na hodinky, jestli je možné, že to tak rychle uteklo…

Před koncertem se Bono nechal slyšet, že vystupování v Polsku je pro kapelu vždy výjimečnou záležitostí. Ať už je to klišé velké jako Chorzów nebo ne, byl tenhle koncert skutečně něčím výjimečným. „A night never to be forgotten.“ Proti tomu ani popel, Bono.

Playlist: