3 fotky 
V roce 1922 vychází Karlu Čapkovi román Továrna na Absolutno. Tato kniha pojednává o objevu zvláštního karburátoru na spalování hmoty (obraz atomové energie), jenž uvolňuje z hmoty duchovní absolutno, které ovlivňuje negativně lidi, vyvolává v nich fanatismus a vede k válce.
Čapkova Továrna na absolutno vede k válce a fanatismu, Zdroj: sxc.hu
Toto Čapkovo utopistické dílo (fejetonový román) bylo psáno na pokračování pro Lidové noviny v roce 1922 a reagovalo na dobovou politickou a ekonomickou situaci, paradována je ideologie politických stran, nacionalismus a klerikalismus (politický směr, jehož motivací je reprezentace církevních názorů a jejich prosazování ve státní politice, nebo směr upřednostňující v rámci církve duchovní na úkor laiků.
Jako klerikální se označují strany, které jsou přímo napojeny na hierarchii některé církve, jíž podřizují svou politiku, a u nichž se ve vysokých stranických funkcích vyskytují kazatelé a kněží). Čapek zde poprvé používá motiv rozbití hmoty a uvolnění atomu energie. Od samého počátku knihy baví čtenáře i sebe rozvíjením tohoto zázračného Absolutna a ironicky znevažuje zejména katolickou církev.
Absolutno vede k fanatismu
Je vynalezen karburátor, který důkladně spaluje hmotu a neomezeně tak produkuje energii. Jeho vedlejším účinkem je však rovněž uvolňování Absolutna. Výsledek tedy přináší množství zázraků a divů, všeobecný morální a náboženský zápal, který vede k fanatismu a světové „svaté“ válce. Posledních třináct mužů, již v závěru zůstávají naživu, odmítá dál bojovat. Vše se končí smířlivou scénou u jitrnice v hospodě.
Jsou výsledkem Absolutna divy i zázraky?
Autor odmítá v Továrně na absolutno ideje a ideologie, které přesahují přirozený rozměr lidství a ve jménu „obecného blaha“ vedou k nenávisti a zkáze. Zároveň jde o důmyslnou satiru na dobový veřejný život – žurnalistiku, církev, politické strany a jejich zneužívání jazyka.
Román fejeton
Tato kniha porušuje tradiční žánr románu, především jeho tradiční syžetovou stavbu. Autor ve své předmluvě k druhému vydání vysvětluje neobvyklé rysy díla, jemuž dal sám podtitul „román fejeton“, zvláštními okolnostmi jeho vzniku. Z původních šesti fejetonů se stalo dvanáct kapitol, pak se údajně hlavní inspirací tvůrčí práce stala tiskárna, která se dožadovala pokračování.
Čtěte také: Čapkovy Trapné povídky směřují k filozofičtějším otázkám smyslu existence
Hlavní ideou a zároveň jakýmsi smyslem je poznání, že největší hodnotou je člověk, respektive Čapkův realistický i účastný zájem o člověka. „Lidi mají nejdříve věřit v lidi, a to ostatní se už najde,“ tvrdí jeden z jeho obyčejných hrdinů.
Podle Čapka mají lidi věřit v lidi
Továrna na absolutno postrádá některé tradiční prvky románu: ústředního hrdinu a jeho příběh. Autor přesouvá pozornost k různým dějovým situacím a postavám. Používá různorodé vypravěčské prvky – prvky reportážní, novinářské, zábavný způsob vyprávění, humor, neuctivý vtip na dresu autorit a mocných. Všechny mají za úkol přiblížit se tak lidovému čtenáři. Čapek usiluje o lidovou četbu, a ta nesmí být nudná, i když říká humorným nebo ironickým tónem vážné věci.
Doba po první světové válce
Tento román fejeton je více přikloněn k realitě a současnosti počátečních let po první světové válce nežli k utopické budoucnosti, jež se potýká s problémem uvolnění atomové energie. Je to víc satira než vědecká fantazie. S hořkou ironií se vysmívá všemu, co plodí války a vede lidstvo do zkázy. S krutou jasností poukazuje, že všechno si to dělají lidé sami, a to tím, že bezohledně jdou za svým užitkem a chtějí svou pravdu (svůj názor) vnutit druhým. Příběh však končí symbolickým obrazem lidského sbratření.
Čtěte také: Karel Čapek: Válka s mloky. Příběh, který svou nadčasovostí má co říci dodnes
Továrna na absolutno poukazuje na vážnou myšlenku, a to, že: „Ve vzájemné lidské úctě a s pocity lidské solidárnosti a tolerance se setkávají obyčejní lidé, které rozděluje, a proti sobě štvou zájmy vyhlašované za svaté: náboženské, nacionalistické, imperialistické.“
Největší zázrak je vliv, kterej On má na naše city. To je tak strašně krásný, až to člověka mrazí. Někdy ti je, jako bys měl láskou a štěstím umřít, jako bys byl jedno s tou vodou dole a se všema zvířátkama i s hlínou a kamením, nebo jako bys ležel v takový velikánský náruči; no, to nikdo nepoví, jak ti je. Všecko kolem zpívá a hlaholí, ty rozumíš všem němejm jazykům, vodě i větru, do všeho vidíš, jak to souvisí mezi sebou a s tebou, všecko najednou chápeš líp, než kdybys to čet vytištěný. Někdy to na vás přijde jako záchvat, že máte už pěnu u huby; ale jindy to působí pomalu a proleze vás to do poslední žilčičky.
Zdroj: LEHÁR A KOL., Česká literatura od počátku k dnešku. Praha: NLN 2008.
