Tomáš Halík: Tabuizace, úzkosti, démonizace a podezírání nám ve vztazích nepomohou

Knižní rozhovor Jana Jandourka s Tomášem Halíkem nazvaný Ptal jsem se cest vyšel poprvé roku 1997. Letos ho nakladatelství Portál vydává znovu. A pokud už knihu máte, můžete si třeba dokoupit CD, na němž najdete úryvky z knihy načtené samotným Halíkem. Topzine vám přináší ukázky z této knihy.

Tomáš Halík, Foto: Nikol Kraft, Wikipedia

Znamenala filozofie začátek cesty k náboženské víře?

Když jsem si pro sebe začínal psát různé eseje o smyslu života, které v průběhu střední školy docela nahradily historické romány, poprvé se mi tam vynořily i náboženské motivy. Začal jsem uznávat nějaký transcendentní životní princip, ale k evangeliu, a zejména ke katolické církvi to ještě mělo daleko.

Jak rozumíš výrazu nést kříž?

Nést svůj kříž a mít podíl na Ježíšově utrpení rozhodně neznamená zatnout zuby a nechat si namluvit, že to, co zakouším jako černé, je z hlediska nejvyššího principu mravního vlastně růžové. Znamená to naopak vstoupit do chvíle Ježíšových temnot, jeho bolestné otázky Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?

Je nesmírně důležité vědět, že takové chvíle, kdy se člověku v jeho duchovním životě otřese všechno, jako by mu umřel Bůh a zatemněla se jeho víra a opravdu se dotkl dna, jsou cenné a významné. Je třeba přijmout právě tento okamžik jako klíčovou náboženskou zkušenost. Někde tady totiž končí vlastnění náboženských představ a může začít skutečná víra.

Václav Havel, Tomáš Halík, Zdroj: halik.cz

Je třeba k takto blízkému Bohu, v němž dýcháme, pohybujeme se a jsme, k Bohu jako hlubině skutečnosti se vztahovat vírou?

Víra, jak jí rozumím, je důvěra, že ten základ skutečnosti není anonymní hmota, neúprosný osud ani sypký písek náhody, že to není abstraktní ono ani chladný zákon všehomíra. Že je něčím, co mě oslovuje, volá – a co mohu oslovovat i já.

Často se poukazuje na to, zda má křesťanství vůbec šanci oslovit svět starých východních kultur, dokud se neosvobodí od své evropské podoby.

Samozřejmě, že dnes všichni rozumní křesťané uznávají, že asijské křesťanství se musí hodně emancipovat od dřívějších evropských forem a v mnohém – nejen v liturgii, kde je to nejnápadnější – rozvíjet svou osobitou podobu. Dnes je zřejmé, že ztroskotání mnohých dřívějších misií bylo spíše než odmítnutím evangelia odmítnutím kontrabandu evropské kultury.

Tomáš Halík, Zdroj: halik.cz

Překonávání násilí je určitě v dnešní kultuře aktuální úkol.

Překonávat násilí znamená překonávat strach. Násilí nejen plodí strach, ale strach je jeden z kořenů násilí. K násilí sahá především ten, kdo se bojí, kdo chce v sobě překřičet úzkost. Je třeba udělat mnoho pro obnovení důvěry, která je opakem nejistoty plodící úzkost a strach. Pradůvěra ve skutečnost je jednou z nejdůležitějších charakteristik zdravé náboženské spirituality. Dokonalá láska zahání strach, čteme v evangeliu. Existují typy religiozity, které žijí ze strachu, a jiné, které strach překonávají… K tématu strachu v náboženství napsal velmi pozoruhodné řádky jeden z nejdiskutovatelnějších teologů naší doby, Eugen Drewermann.

Kněžský život nestojí jen na vztahu k Bohu, nýbrž i na vztazích k lidem. Tady se nemůžeme vyhnout tomu, co pro kněze znamená přátelství, a především někdy diskutované přátelství mezi kněžími a ženami. Jak se takové vztahy mezi knězem a laikem, mezi knězem a ženou mohou utvářet?

Kněz nemůže žít bez přátelství, a já jsem celibátu, životu bez zakotvení ve výlučném prostředí manželského vztahu a rodiny, vždycky rozuměl jako svobodnému, otevřenému prostoru nejen směrem k Bohu, ale i k lidem. A pod těmito vztahy si nepředstavuji jen vazby k církevní instituci nebo pouze k těm lidem, kteří spadají, jak se – podle mého názoru nepříliš šťastně – říká: do jeho pastýřské péče. Správně žitý celibát znamená svobodu, ale tato svoboda není totožná se staromládeneckou nezakotveností. Má být nejen svobodou od něčeho, ale svobodou k něčemu. Má být otevřeností pro mnohotvárnost lásky, překračující hranice jedné rodiny, má být neustálou pohotovostí k lásce. Nefixuje se na jeden výlučný vztah proto, že by se bála odevzdat trvale druhému, ani proto, že by hledala stále nová potěšení. Není neklidem nezralého těkání a neschopností se rozhodnout, je naopak opřena o pevné rozhodnutí – a v tomto se více podobá lásce manželské než donchuánovské karikatuře lásky. Patří k ní věrnost stejně jako k manželství, a zároveň musí být – snad ještě trochu víc než láska manželská – ukázněná, otevřená a tvořivá.

Prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D., (*1948) je filozof, sociolog, teolog a religionista. Za totality byl činný v náboženském a kulturním disentu, nyní působí jako profesor FF UK, farář Akademické farnosti v Praze a prezident České křesťanské akademie, člen Evropské akademie věd a umění. Rád a hodně cestuje, věnuje se mezináboženskému a mezikulturnímu dialogu.

Jan Jandourek (*1965) vystudoval sociologii a teologii, je autorem řady beletristických a odborných knih.