Tomáš Halík: Lidství není jen nějaká livrej

Knižní rozhovor Jana Jandourka a Tomáše Halíka nazvaný Ptal jsem se cest vyšel poprvé roku 1997. Letos ho nakladatelství Portál vydává znovu. A pokud už knihu máte, můžete si třeba dokoupit CD, na němž najdete úryvky z knihy načtené samotným Halíkem. Topzine vám přináší další ukázku z této knihy!

Tomáš Halík, Foto: Nikol Kraft, Wikipedia

Je zvláštní, že katolictví, které bylo mnohdy symbolem konformity, má i svou „disidentskou“ stránku.

Náboženskému vzmachu se mnohdy vedlo dobře, když navázal právě na touhu mladých lidí po disentu, protestu, sebeodlišení a nonkonformnímu vymezení vůči okolní společnosti. Katolicismus jako kontrakultura je nesporně vitální a zejména pro mladé lidi přitažlivý – to jsme přece poznali sami v době komunismu. I dnes si kladu otázku, do jaké míry mladí konvertité touží po kontrakultuře a opozici, která vede z opravdového či domnělého bahna okolí k radikalismu – duchovnímu (který může zplodit jak svatost, tak její křečovitou karikaturu), kulturnímu (dnes například tendenci řady mladých lidí odmítat televizi a pohodlný, avšak ekologicky necitlivý životní styl většiny) a často i politickému. Nemohu však nevidět zásadní rozdíl mezi kontrakulturou a protestem proti totalitě a mezi odporem proti svobodné demokratické, byť jistě nikoliv bezchybné společnosti. Polistopadová politická realita je mi přes všechny své chyby tak nesmírně drahá, že bych si velmi rozmyslel troubit vůči ní do útoku či vyzývat k nějaké kontrakultuře. Katolík asi nemá být nekritickou součástí žádného establishmentu, ale právě dnes potřebuje tato společnost podlé mého názoru spíše podporu a kultivaci než radikální odmítání.

Jak to za pražského jara vypadalo s církví?

Někdy v březnu a dubnu se začaly dít věci i v církvi. Vzpomínám si na setkávání v bytě u Kaplanů, kam přicházívalo kolem sedmdesáti nebo osmdesáti katolických aktivistů. Diskutovalo se o možnostech tisku a požadavcích na vládu poskytnout svobodnější prostor životu církve. Kromě Mádra a Zvěřiny jsem tam poznal další muže církve, s kterými jsem později spolupracoval, hlavě v 80. letech – Václava Vaško, otce Rudolfa a mnohé další. Potkal jsem tam i pozdější redaktory Svobodné Evropy Karla Jezdinského a Pavla Pecháčka. Poznal jsem tam také otce Václava Dvořáka, který počátkem 50. let ztratil státní souhlas, prošel oddíly PTP a dlouhým vězněním a působil pak v jednom pražském antikvariátě. To byl muž, který mi o několik let později zprostředkoval vstup do podzemní církve a tajné svěcení. Imponoval nám mladým svou lidskou normálností; léta civilního života z něj setřela všechen klerikální nátěr, pokud ho vůbec kdy měl, působil prostě jako zkušený muž, který zná život ze všech stran, věcně a kriticky o všem – včetně církve – uvažuje a je zároveň člověkem plným lásky a zodpovědnosti za druhé. Byl sám sebou, na nic si nehrál, nebylo v něm nic pozérského ani strojeného.

Jak se v roce 1969 vyvíjela situace na fakultě a v církvi?

Stále ještě mnoho věcí pokračovalo, komunistické mlýny se rozjížděly pomalu. Svým způsobem lze říci, že nejzralejší plody jara se ukázaly až po okupaci, a větší represe přišly až koncem roku 1969 a vlastně ještě později; opravdu dusno a temno nastalo někdy v roe 1972. Pak mnozí z nás čekali, že už se zase musí někde ukázat světélko, ale to se zřetelněji objevilo až kolem Charty v roce 1977.

Po okupaci ještě řadu měsíců, snad přes rok, se veřejně scházela studentská skupina Vigilie a konaly se literární večery a diskuse, dokud nám to na farář – zřejmě pod nátlakem estébáků – nezakázal. Potom byly postupně zakazovány organizace, v kterých jsme se angažovali. Nikdy nepřišlo oficiální povolené Díla koncilové obnovy, pak bylo zakázáno Ekumenické hnutí inteligence a studentstva, ale v práci jsme stejně pokračovali. Všechny tyto aktivity se jen trochu přeskupily a na neoficiální bázi pokračovaly v rámci možností dál; v následujících letech tvrdé perzekuce některé ustaly a jiné se přestěhovaly do úplné konspirace a ilegality.

Jak jsi prožíval dny svatořečení v Římě?

V neděli 12. listopadu proběhla vlastní kanonizace a den poté se konala audience jedenácti tisíc českých a slovenských poutníků u papeže. Bylo domluveno, že mám pronést pozdravné slovo k poutníkům těsně před příchodem papeže do auly. Pamatuji se na to, jak jsem večer předtím chodil po Římě a uvažoval, jestli už mám konečně odhodit ilegalitu a promluvit naplno jako kněz. Ráno jsem se ptal biskupa Škarvady a ten mě vzal na Státní sekretariát; arcibiskup Colasuonno a monsignore Bukowski, kteří v posledních letech vyjednávali za Vatikán s československou vládou a znali naši situaci, soudili, že je třeba ještě zachovat inkognito. Přednesl jsem projev k poutníkům a tam jsem řekl, že existuje česká legenda z barokní doby, že až bude Anežka svatořečena, bude v Čechách konečně dobře; že již cítíme příchod těchto lepších časů jako jarní vánek, dotýkající se našich srdcí. Poutníci na to odpověděli bouří potlesku. Stačil jsem ještě zahlédnout nenávistně sevřené obličeje zástupců československého Úřadu pro věci církevní v první řadě. (O týden později mi v pražské katedrále vyprávěla jedna žena, jak druhý den po návratu se zmínila o tom proroctví svému šéfovi, který se jí hurónsky vysmál; za tři dny se jí však tváří v tvář událostem 17. listopadu omluvil a dodal, aby té Anežce vyřídila, že je frajerka.)

Prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D., (*1948) je filozof, sociolog, teolog a religionista. Za totality byl činný v náboženském a kulturním disentu, nyní působí jako profesor FF UK, farář Akademické farnosti v Praze a prezident České křesťanské akademie, člen Evropské akademie věd a umění. Rád a hodně cestuje, věnuje se mezináboženskému a mezikulturnímu dialogu.

Jan Jandourek (*1965) vystudoval sociologii a teologii, je autorem řady beletristických a odborných knih.