The 1975: O škole, beat generation i výhodách anglického občanství
Denisa Šebestová
28. 11. 2013
Manchesterská formace The 1975 zahrála 27. listopadu v pražském Rock Café. Nejen těm, které si sympatická kapela koncertem získala, přinášíme rozhovor s frontmanem Mattem Healym.
Napřed jste vydali několik EP a pak teprve celé album. Proč?
Ono to bylo vlastně naopak. Měli jsme album víceméně hotové (hrajeme spolu nějakých deset let), ale nikdo ho nechtěl vydat. Tak jsme to udělali po svém, vybrali tři nejlepší tracky z alba, The City, Chocolate a Sex, a doplnili každý z nich pár novými songy. Každé to EP jsme dělali týden.
Šlo nám o to, abychom v lidech postupně vybudovali zájem o naši hudbu. Když pak vyšlo album, dostalo se na první příčku britské hitparády, což byl ohromný úspěch, žádné jiné mladé kapele se to s debutem tak rychle nepodařilo, takže jsme na to fakt hrdí.
Co další album?
Chtěli bychom vydat jedno EP a pak rovnou druhé album, asi koncem příštího roku. Už máme asi třináct nových songů, píšeme průběžně, podle mě na album potřebujete dost materiálu. Na první album jsme dali šestnáct tracků a všichni se divili: tolik? Pro nás to přitom představovalo úplné minimum, víc jsme to osekat nemohli.
Název vaší kapely je prý inspirovaný záznamem ve staré knížce. Jak to přesně bylo s výběrem jména The 1975?
Když mi bylo asi devatenáct, cestoval jsem trochu po Baleárských ostrovech a připadal si děsně svobodně a volnomyšlenkářsky jak Jim Morrison. Seznámil jsem se tam s postarším umělcem a byl jsem z něj úplně na větvi. Ukazoval mi třeba fotky, na kterých byl s Jimim Hendrixem a tak, měl spoustu starých desek a dal mi celou krabici knížek od všech možných beatniků.
Hrozně mě ty knížky tenkrát oslovily, říkal jsem si, že to jsem přesně já! Ovšem, pak jsem se vrátil do Anglie a došlo mi, že nežiju v tom pravém prostředí, abych byl Kerouacem nebo Deanem Moriartym. Nicméně ten nápis The 1975 byl myslím v Na cestě – a já pak tu knížku dal jedný holce, abych na ni udělal dojem. Tenkrát mě vůbec nenapadlo, že se naše kapela proslaví a ta knížka by třeba jednou mohla mít cenu.
The 1975 – The City
Manchester má bohatou hudební historii, zvlášť v osmdesátých a devadesátých letech byla místní scéna hodně pestrá. Jaký máte k té tradici vztah? Čerpáte z ní?
To ne. K manchesterské scéně chovám ohromnou úctu, ale neřekl bych, že z ní čerpáme. Ono to tenkrát bylo spíš kulturní hnutí, bylo to hodně podmíněno politicky nebo společensky, zatímco naše hudba je mnohem romantičtější a taky, abych tak řekl, zeměpisně nezávislejší. Když píšu písničku, samozřejmě si představuju, že se odehrává v Manchesteru, protože tam žiju. Ale když si ji pak poslechne někdo jiný, už si ji přivlastní, a to město v písničce se stane jeho městem.
Řekl bych že jsme celkem výstižným zástupcem své generace. Dneska se každý mladý člověk hledá, snaží se přijít na to, co je vlastně zač, a přitom čerpá z řady různých zdrojů. A přesně tak se to má s naší hudbou – je v ní velmi široká stylová polarita. Někdo o nás řekl, že nás definuje nedefinovatelnost, a s tím se určitě spousta lidí ztotožňuje.
Doporučili byste českému publiku nějaké mladé kapely, které třeba nezná?
Mám moc rád Swim Deep, ti jsou bezvadní. My se spíš stylizujeme do 80. let a oni zas hrají hlavně takovou šedesátkovou hudbu, je to něco uplně jiného. Něco jak Brian Jonestown Massacre – jim je všechno fuk, dělají si, co chtějí, jsou takoví blázniví, a to se mi právě líbí. Taky se mi teď hodně líbí ty tři americké holky, HAIM.
Čtěte více v rozhovoru se Swim Deep
Kvůli kapele jste odešli ze školy. Litujete někdy toho rozhodnutí?
Spíš než kvůli kapele jsem ze školy odešel, abych si zachoval duševní zdraví. Výborně jsem si rozuměl s učiteli a spolužáky, ale byl jsem už úspěšný muzikant, a tak jsem si se školou moc nelámal hlavu. Měl jsem to vychytané: aby mě nemohli vyhodit, hrál jsem ve všech školních kapelách, ale učení jsem moc nedal. V šestnácti jsem odešel. A jestli jsem litoval? Nikdy.
Má vůbec univerzitní vzdělání nějaké uplatnění v hudební branži?
Podle mě ani moc ne, protože je to takový divný byznys. V jiných oborech mají lidi přesné představy o tom, čím chtějí být, doktor, policajt nebo já nevím co, ale v případě hudební branže většinou říkají: chci dělat něco s hudbou. A co jako? Manažera? V nahrávací společnosti? Nevědí. To proto, že nemají dost talentu a tvořivosti, aby mohli být muzikantem, a tak prostě chtějí dělat cokoli, jen aby to bylo něco s hudbou. A to je pitomý, já bych řekl, že kdo chce dělat v hudbě, měl by mít buď dost talentu, nebo se na to vykašlat.
Hodně zpěváků má v běžném hovoru výrazný přízvuk, ale ten zmizí, jakmile začnou zpívat. Vám ale manchesterský přízvuk zůstal. Čím to je?
Je to naučené. Lidi, kteří zpívají fakt dobře, se to často naučili už v raném dětství, a když je člověk malý, tak zkrátka všechno napodobuje. Nenapadne ho si věci nějak přizpůsobovat. Když jste fanda Whitney Houston a učíte se zpívat odmalička, můžete být třeba z Boltonu a mluvit šíleným severoanglickým přízvukem, ale zpívat budete jako ona. Já jsem dlouho bubnoval, zpívat jsem začal poměrně pozdě. Napřed jsem míval trochu americký přízvuk, ale pak jsem si to poslechl a znělo to fakt divně. Tak jsem začal zpívat po svém.
Spousta českých kapel dnes zpívá v angličtině, i když ten jazyk málokdy opravdu dobře ovládají. Většinou argumentují tím, že jinak nemají šanci prorazit v zahraničí.
To moc nedovedu posoudit, ale je fakt, že ať se snažím jak chci, nedokážu si vybudovat takový vztah k hudbě v cizím jazyce, jako k té anglicky zpívané. Je to nefér a cizích kapel mi je líto. Je takové pořekadlo, že největším privilegiem je narodit se v Anglii – a něco na tom bude. Ne že bychom snad byli něco lepšího než ostatní, ale máme nesmírnou výhodu, protože celá popkultura se točí kolem angličtiny. Chudáci české kapely… Ale to je holt globalizace.