3 fotky 
Tereza Brdečková je ženou mnoha profesí: Vystudovala FAMU, věnuje se publicistice, překládá, na jaře jí v nakladatelství Odeon vyšel román Alhambra. A tak když jsme se sešly v pražské kavárně Slavia, povídaly jsme si o všem možném: o Berlíně, o němčině, Kafkovi, o konvencích… Přečtěte si rozhovor s touto osobitou spisovatelkou!
Tereza Brdečková, Zdroj: mlp.cz
Přeložila jste verše Zafera Şenocaka, německo-tureckého básníka, do češtiny. Pokud vím, byly to vaše první překlady z němčiny…
Němčina není můj první jazyk a necítím se primárně jako překladatelka. Ale to je případ mnoha spisovatelů a básníků – mimo jiné Čapka, Nezvala, Hrubína. U poezie nemusíte dokonale ovládnout její výchozí jazyk, všechno se dá zjistit, ale spíše ji převést ontologicky. A musí vám ty verše sednout. – Bylo zajímavé sledovat, jak člověk, který je ve světě jako básník oceňovaný a nesmírně nadaný, ale který má úplně jiný původ než já, dojde k téměř tomu samému jako velcí čeští básníci, kteří tvoří důležitou linii poezie od českého baroka po současnost.
Jazyk Zaferových básní není jednoduchý, ale když báseň cítíte, tak ten překladový jazyk přijde sám. Je to magická zkušenost. Hodně těch básní vzniklo v Berlíně, bylo to pro mne tedy o to jednodušší, znala jsem ta místa, prostor, traumata, světlo i stín. Zafer tehdy koupil antologii české poezie od 18. století do současnosti, dvojjazyčné vydání, a já mu řekla: Přečti si to a zatrhni mi autory, kteří jsou ze stejné rodiny jako ty. Vybral si Máchu, Halase, Holana. Hledali jsme slova společně. Z němčiny se, na rozdíl od francouzštiny či angličtiny, překládá opravdu jedna ku jedné, nehledají se alternativy, protože je to stejná kultura, to je známé. Měli jsme štěstí, že se knížky hrdinně ujalo nakladatelství FRA – vždyť Zafer u nás nebyl nijak známý.
Kromě poezie jsem přitom objevovala, co dřív věděl každý – totiž jak je čeština a česká literatura takříkajíc uštrikovaná na německém pozadí. Čech, který nemá ani páru o němčině, tak vlastně není naplno ve své vlastní kultuře. Pro generace přede mnou byla němčina samozřejmost. Pro mou generaci to byla exotika. Paradoxní je, když k němčině přijdete přes dvojjazyčného autora a ne přes Němce. Možná proto, že tihle dvojjazyční autoři svůj literární jazyk museli skutečně hledat a přemýšlet o něm. Ale na překlad poezie musíte mít čas, být zpomalená. A to já teď nejsem, nebo nechci být.
Z období nezaměstnanosti do přezaměstnanosti…
…ale to je vždycky tak. Buď je toho moc, nebo nic.
Čím se tedy v současné době zabýváte?
Já jsem trochu schizofrenní – potřebuji střídavě ticho a pomalost, a pak zase vlivy zvenčí, akci, organizace. Mám původně filmové vzdělání a vracím se k filmu. Řídím program art projektů pro společnost CME, která vlastní Novu. Jde to pomalu a uvidíme, co z toho vzejde. Je to komerční firma, má to své možnosti i mínusy. Když se to povede, bude to za dva roky vidět, pokud se to nepovede, bude zase něco jiného. Je to výzva. Pro autory, pro mě…
Z přebalu knihy Terezy Brdečkové nazvané Alhambra, Autor ilustrace: Petr Sís.
Poslední šest let jsem vlastně jen psala knihy, články, točila pořad Ještě jsem tady. Psaní je nádherná věc, ale člověk je u toho strašně sám a – k psaní se někdy druží psychologické potíže, takové tiky z osamění. Jsem schopna je snášet nárazově, ale ne pořád. Teď mám období, kdy chci mít jiné povolání a psát ve volném čase. Navíc: mám témata, ale hledám nový jazyk a potřebuju víc kontaktu se současností. Svět se strašně změnil, od doby kdy jsem s psaním před třiceti lety začala. Role spisovatele ve společnosti je jiná, jiná je role slova, z nakladatelů nadšenců se stali hlavně obchodníci. Už neplatí, že spisovatel je svědomím společnosti, dobré knihy jsou spíš osamělé intimní hlasy, s nimiž čtenář souzní nebo polemizuje. Dřív si kniha mohla na čtenáře počkat – knihy přece nejsou boty nebo džíny, neměly by vycházet rychle z módy, jenže v tržním systému to tak prostě začalo chodit. Kniha se musí chytit hned, jinak prostě zmizí ze světa a už ji nenajdete. A to přitom má u nás knižní svět ještě lidské rozměry.
V Německu se malý nakladatel už nedostane do knihkupectví, prodává přes internet. Jenže právě ti čtenáři svérázných knih nebrouzdají po webu, potřebují se procházet, listovat, snít… Dnes mají šanci hlavně autoři, kteří přijdou k velkému nakladateli s něčím, co vyhovuje marketingovým potřebám. Marketing například velí: Potřebujeme muslimskou autorku, která má rodinné trable a není jí víc jak pětatřicet. Zkrátka hledají, co trh žádá – takový novodobý exotismus. Když imigrant, tak prodavač zeleniny, týraná žena pod hidžábem, když východní Evropa, tak ruská duše a vodka…ale tohle přece nemá nic společného s literaturou, která má být zrcadlem světa.
Jsem vděčná za Česko, kde se přes všechny potíže a výhrady uplatní každý nadějný debutant.Na druhou stranu si myslím, že když je někdo mimořádně výrazný a komunikativní talent, tak tahle strategie velkých firem často zabere. Jenže pro toho autora, pokud začíná, je to někdy neštěstí, protože jeho úspěch je spíš marketingová bublina, nicméně on si připadá jako prorok.
Do německé literatury vnášejí nové impulsy autoři německo-turečtí. Kdo ale vnáší nové impulsy do české literatury? Vloni se chvíli zdálo, že to bude Vietnamka-Cempírek; někdy zaznívají hlasy, které tvrdí, že se česká literatura jaksi propadá sama do sebe…
Víte, ty impulsy by měly přicházet i od nás, zevnitř, nemusíme čekat na Vietnamce či Tibeťany. Ti buď přijdou, nebo nepřijdou. Mně se zdá, že bychom měli resuscitovat pocit vnitřní kosmopolitní šíře. Takzvané češství u nás vychází z obrozeneckého pojetí uzavřené české komunity – jenže to je fikce, Češi přece nežili v ghettu, nýbrž v mnohonárodnostním Rakousko-Uhersku. Ten stereotyp se odvíjí hlavně z představy patriarchálního venkova, tak jak si ho idealizovali čeští měšťanští autoři, kteří jezdili na venkov na prázdniny.
Autor: Marián Luha, Topzine.cz
České prostředí se za posledních sto let částečně nedobrovolně a nešťastně etnicky vyčistilo a mnohé ztratilo. Zbyly jen tváře, temperamenty, domovní znamení, lidové melodie… když u nás pozorujete lidi, jejich temperament a zvyky, tak si uvědomíte, jaká diverzita a kulturně smíšená společnost tu byla a vlastně je. Češi, Němci, Italové, Rusíni, Poláci, Chorvati, Židé, Španělé, tu a tam tatarský či turecký nájezd…nebyli jsme ve skanzenu, v tom jsme teprve teď. Pokud někdo volá Čechy Čechům, volá po něčem, co tu, bohužel, stoprocentně dnes máme, ale je to chyba.
V Listech Markétě je povídka, která se jmenuje Spánek – o dívce, která vraždí muže ve snu. To je text týkající se pražských Italů, kteří stavěli Prahu. Přišli na přelomu 15. a 16. Století z Ticina. Začínali jako zedníci, časem se z nich stali stavitelé a architekti, taneční mistři, malíři, skláři, designéři. A mnoho z nich se tedy počeštilo. Rudolf II. si později do Prahy přivedl mezinárodní dvůr, pak nastoupili generálové z celé Evropy za účelem privatizace protestantských majetků, měli děti… a tohle, prosím, jsme všechno my. Když si otevřete pražský telefonní seznam, je to procházka Evropu. Takže já bych spíš řekla, že máme materiál, z něhož by ty impulsy mohli přicházet, kdyby… Asi bychom měli změnit způsob výuky literatury a dějepisu 19. století, protože to obrozenecké schéma už nestačí, i když ve své době bylo pochopitelné.
…trochu potutelně se ptám, jestli je Kafka spíš Čech, nebo Němec…
Ale přece – Kafka je z Čech, ale není vůbec Čech. Jeho dvojí identita je židovská a německá, českým prostředím ovšem silně inspirovaná. Češství je u Kafky takové mlhavě nahozené pozadí. Jeden z důvodů nehynoucího mýtu o Kafkovi je právě jeho mnohočetná identita. Problematický pojem kořenů ho nutil v literatuře abstrahovat. Kafka je abstraktní, není pevně spojen s žádným národnostním proudem, je solitér. A protože byl zároveň génius, je srozumitelný na Taiwanu i v Plzni. Kromě toho: sice si ho přivlastnila intelektuální veřejnost, ale jeho náměty jsou stoprocentně zábavné, takříkajíc pro lidi.
Franz Kafka, Zdroj: wikipedia.org
Ještě k těm česko-židovským záležitostem: ptáte se, zda Kafka byl trochu Čech. Proč jím nebyl víc? Někdo by měl konečně nahlas říct, že Židé nebyli k českému národnímu obrození přizváni. To se změnilo až spontánně a bez účasti elit ve chvíli, kdy byl český živel na vesnici natolik dominantní, že byl také tolerantní. Jazyk byl důležitější než vyznání. Vzniklo československé asimilované židovstvo: občané, kteří často až cestou do Terezína zjistili, že jsou Židé.
Osobně soudím, že latentní a zabedněný antisemitismus českých obrozenců otevřel bránu k pasivnímu přihlížení k likvidaci spoluobčanů za nacismu. I když jsme se tehdy nechovali ve srovnání s jinými zeměmi nejhůř, nemáme jedničku, ale tak tři mínus. Dá se namítnout, že to všude bylo stejné. To ale není omluva, jen polehčující okolnost. A mělo by to být varování do budoucna. Pokud nepřizveme všechny, kdo se rozhodli tu být opravdu doma, k veřejným záležitostem, zaděláváme na malér jim i sobě. Z Hálka, Nerudy, ba ani ze Smetany a Dvořáka nemůžeme kulturně žít věčně.
Chtěla bych se ještě vrátit k těm Şenocakovým veršům; když jsem je pročítala, říkala jsem si, že vaše a jeho témata jsou si hodně podobná. Hledání hranic a vlastní identity, to se zdá být tématem počátku 21. století…
Souhlasím. To je obrovské téma. Pojmenovali jsme knihu V Novém světě, protože hranice má dnes propouštět, a ne rozdělovat. Pro mne hranice v mládí znamenala, že jsem zavřená v prostoru, který jsem si nevybrala. Pro imigranty jako Zafer znamenala, že jsou odděleni, jiní, ale že mohou hranice překračovat a obohacovat ty, kteří zůstali trčet uvnitř v domnění, že jen v díře je jim nejlíp.
Ve svých fejetonech a knihách společnost takříkajíc nehladíte po srsti… Jaký je tedy váš postoj ke společenským konvencím a stereotypům?
Víte, já patřím ke generaci, která vyrostla ve lži a falešné morálce. V té době navíc fungovala ještě řada konvencí, které patří do 19. století, takže potřeba zbavit se toho všeho a podívat se, jak vypadá skutečně svobodný člověk a jak se chová, jestli bude přecházet na červenou, jestli se bude rozvádět, jestli bude válčit, to bylo absolutně nutné. Člověk pak přijde na to, že svoboda je efemérní věc: víte, CO TO JE, když ji nemáte. A když ji máte úplnou, tak vás děsí, nestojíte o ni a hledáte nějaké limity – to je asi základní diskurs současného západního světa.
Tereza Brdečková při křtu knihy Alhambra, Zdroj: mlp.cz
Zdá se mi, že generace lidí, kterým je dnes sedmnáct, osmnáct a do občanské svobody se narodila, má často limity pro mě už nepřijatelné. Říkají: přecházím jenom na zelenou, nesvlékám se u rybníka, svýmu klukovi jsem vždycky věrná a budu s ním celý život, budu mít pravidelně placenou práci, budu hodná a dožiju se důchodu; oni si to myslí, tomu věří. Oni prostě chtějí všechny ty věci, které my jsme nechtěli, a myslí si, že je to řešení. My viděli u rodičů, že to žádné řešení není, přizpůsobit se systému. Viděli jsme, kolik to přináší pokrytectví. Ale naše děti jsou jiné a jejich děti zase budou chtít něco jiného. Chápu, že když celá generace mladých lidí vidí rodiče, kteří si bezbřeze dělají, co chtějí, a ještě tvrdí, že na to mají právo, tak je to z hlediska dítěte zoufalé a vrhá ho to do samoty. Ovšem člověk – byť rodič – má také povinnosti vůči sobě samému. To časem potká každého, kdo je k sobě poctivý, a je to velký konflikt. Ve škole se to bohužel neprobírá.
Po listopadu ´89 jsme věřili, že s ideologiemi je konec, že se všechny zprofanovaly. A hleďme, dneska nám tu raší jedna konzervativní ideologie za druhou a lidé se jich chytají jako maminčiny sukně. Na to si už zvykat nehodlám. Ano, žít na svůj účet, to je svoboda, břemeno nejstrašnější. Ale přesně tohle my jsme chtěli. Nemysleli jsme si, že svoboda je bezbřehá odvázanost a věděli jsme, že je to odpovědnost a že ji musíme nést. Sami. Myslím, že největší výdobytek západní společnosti, jak ji známe, je právě to, že si normy smíte nastavit sama – ať už jste katolík, žena, homosexuál nebo doktor nebo alkoholik. A pak sama nesete následky svých činů a rozhodnutí… Jediné, co je vaší povinností, je otravovat tím ostatní co nejméně.
Žijete částečně v Praze, částečně v Berlíně. Proč jste si vybrala zrovna Berlín?
Já spíš do Berlína jezdím, než že bych tam žila. Už sedm let. Můj život je v Praze, ale nemohu v ní být pořád, jelikož mne dusí. Asi bych si i tehdy asi vybrala Paříž, ale… To bylo takhle: Já jsem nikdy nechtěla zůstat v Praze, vždycky jsem chtěla žít nějakou dobu v cizině. Nejdřív jsme ale nemohli cestovat, a když jsme pak mohli, tak už jsem měla děti, a to na žádné velké žití v cizině není. Navíc, my jsme tu, můj manžel i já, v devadesátých letech měli mnoho příležitostí, které jinde nebyly. A když pak ty možnosti byly, došlo na to, že nikdo z mé rodiny nikam nechtěl odjet, a zároveň já jsem nebyla schopná tu vydržet. Bylo mi to tu malé.
Braniborská brána, jeden ze symbolů Berlína, Zdroj: archiv Topzine.cz
Vadilo mi mimo jiné, jak se u nás lidé baví jen o psech, dětech, telefonech, dovolené… dostavil se pocit permanentní ztráty času a nedostatku prostoru. Nemohla jsem se nadechnout, nemohla jsem pracovat, neměla s kým mluvit. Zdálo se mi, že mně vůbec nikdo nerespektuje – ani naše kočka. Dneska se mi zdá, že to byl spíš nedostatek sebeúcty, protože ty lidi kolem i ta kočka v tom byli celkem nevinně a český zvyk klábosit o pitomostech mně dnes spíš dojímá, než rozčiluje. Věděla jsem, že chci jenom psát, že nechci psát ani o psech, ani o hříbkách, ani o tom, kde jsem byla včera v hospodě, že chci psát tak širokou a vnitřně bohatou literaturu, jaké jen jsem schopná. A že v Praze to nejde. Že to nejde v Česku, protože já jsem ta Tereza, která píše do Respektu a její tatínek napsal Limonádového Joa a její muž je Jiří Dědeček. Že potřebuji žít v naprosté anonymitě, mezi cizinci, a poprat se s tím.
V Berlíně bylo a dodnes je možné sehnat poměrně levné a zajímavé byty k práci. I když levné… záleží na tom, o co vám jde. Dneska se tam cítím stejně doma jako v Praze, ovšem s tím, že tam vlastně nemám pevné vazby.
Jak na vás Berlín působí? Já mám pocit, že Praha má něco, co nemá Berlín, a Berlín má něco, co nemá Praha…
Praha je intimní, Berlín rozlehlý, Praha má křivky a vršky, Berlín linie, Praha je stará, Berlín nový, něčím děsivý a zároveň daleko přátelštější… a magický. Mimochodem, Kafka mu věnoval úžasné pasáže v denících v době, kdy jezdil za Felice Bauerovou. Byl stejný jako dnes. Je podivné, že město se dá vybombardovat do základů, ale zůstanou li lidi, zůstane duch města. V zimě je sice depresivní, ale i v té depresi je něco povznášejícího. A pro spisovatele je to požehnání, protože tam se vám všechno tak zpomalí, že se do toho psaní můžete ponořit. Navíc to není drahé, jak každý ví, a jezdí tam šest vlaků denně…Dneska už si nedělám iluze: to, co vám říkám, je pohled cizince. Němci mají cizince velmi rádi, ovšem jen za podmínky, že se ten cizinec nerozhodne prohlásit za Němce. To je pak velmi zle. Oni to tak neřeknou, neboť jim v tom brání ústava, ale ví to každý, kdo to zkusil. Ale mně je to jedno, já jsem tam hostem.
Tereza Brdečková (*1957): prozaička, esejistka, novinářka, překladatelka.
Po maturitě na Gymnáziu Jana Nerudy v Praze roku 1976 vystudovala v letech 1977–1982 na pražské FAMU. V r. 1991 byla programovou ředitelkou MFF Karlovy Vary. V l. 1999 – 2003 byla programovou ředitelkou, později (2004 – 2006) hlavní dramaturgyní Febiofestu.
Byla editorkou vzpomínek svého otce scenáristy a režiséra Jiřího Brdečky Pod tou starou Lucernou (1992). Přeložila z francouzštiny knihuJean-Clauda Cariéra Vyprávět příběh (s Jiřím Dědečkem). Přeložila a editovala knihu Román o Francoisi Truffautovi a antologii básní Zafera Senocaka V novém světě (2008). Vydala monografie Gérard Depardieu (1990) a Dívej se dolů (1991), knihy fejetonů z let 1990 – 2005 Nebezpečí, jaké je tvé jméno (2005), Ještě jsem tady (rozhovory podle televizního pořadu; 2005).
Je autorkou povídkové knihy Listy Markétě (1996, resp. 2008), románu Šahrazád a král (2000), románu Učitel dějepisu (2004), filmového románu Toyen (2005), románu Slepé mapy (2006) a románu Alhambra (2010).
Roku 1984 se vdala za básníka Jiřího Dědečka, s nímž má dvě dcery.
