6 fotek 
Lars von Trier, je považován za jednoho z nejoriginálnějších režisérů současné kinematografie. Tento dánský umělec je známý především svým minimalismem, provokací a mrazivými dramaty Prolomit vlny, Tanec v temnotách, Dogville či nejnovějším Antichristem.
Lars von Trier v dobrém i ve zlém. Zdroj:denstoredanske.dk
„Celý můj život je podvod.“
Larsova matka Inger Trier byla rozhodnuta mít ze svého dítěte umělce za každou cenu, proto se rozhodla ho mít s mužem s uměleckými sklony, role otcovství se však nakonec ujal Udo Trier. Tuto informaci se Lars dovídá až na matčině smrtelném loži a nutno říci, že silně ovlivnila jeho pozdější filmovou tvorbu.
Lars narozený 30. dubna 1956 své tvůrčí sklony potvrdil již jako malý. V sedmi letech rodičům nadiktoval svůj první kriminální román, v deseti letech začal pracovat s kamerou a natáčet na 8mm film. Ve dvanácti letech dostal svou první roli v dětském seriálu Tajemné léto a od té doby věděl, že jeho budoucností je práce u filmu. Dětství, které se zdá být přesně nalajnované pro šťastný a úspěšný život nadějného umělce.
Jak už to ale u dětských géniů bývá, často jejich talent je vykoupen právě životním nezdarem. Jeho matka ve výchově prosazovala vždy spíše liberální výchovu, která dosahovala extrémní podoby. Díky ní Lars mohl o všem sám rozhodovat, na druhou stranu na sobě jako malý nesl za vše příliš velkou zodpovědnost, která ho zúskostňovala.
„Mám spoustu fóbií. Když nenasměřuji svou energii nějak kreativně, tak se soustředím na sto tisíc věcí, které mě děsí. Tvoba je pro mě výraz čistého pudu přežití. Klidně se můžu zbláznit a pořád dokážu dirigovat celý filmový štáb, ale sebe zvládnout nedokážu.“
V mládí začal trpěl častými bolestmi hlavy, fóbiemi a depresemi, které se mu staly hlavní inspirací jeho režijní práce. Ke všemu jeho chování díky silnému liberalismu působilo arogantně a proto měl ve škole vždy problémy s autoritami. Lars nikdy neměl ke školám dobrý vztah, proto se od šesté třídy zabýval převážně domácím samostudiem.
Později se dostal na elitní vysokou školu filmového umění o které prohlašuje, že jediné co mu zde bylo přínosem bylo to, že si ujasnil co ve filmu dělat nechce. Jediným přínosem prý víceméně bylo seznámení se s dílem I. Bergmana a získání kontaktů budoucích spolupracovníků.
Díky své svéhlavé povaze si během studijních let přivlastnil šlechtický přídomek von ve jméně inspirací mu byl německý režisér Josef von Sternberg. Na škole začal pracovat s tzv. Filmovou skupinou 16, která se zabývala nekomerční produkcí videa a filmu. Prostřednictvím této skupiny Trier natočil své první vyspělejší filmy, kterými byly Nocturne (1980), Poslední detail (1981) nebo Podoby osvobození (1982), za které se mu dostalo v Mnichově ocenění.
Leo go deeper and deeper and deeper... Zdroj: geometrus.com
Přes studijní krátkometrážní snímky to Lars dopracoval až k tzv. evropské trilogii zahrnující snímky Prvek zločinu (1984), Epidemic (1987) a Evropa (1991), kterými si Trier získal nejen pozornost, ale i mnoho ocenění, z nichž jich nejvíce připadlo Evropě.
„Evropa je noční vlak, který je germánským expresionismem (grotesknost, intenzita, pudy, destrukce, zkáza) naložený k prasknutí.“, píše ve své knize o Trierovi Peter Schepelern.
Téma filmu je inspirováno Kafkovým románem Amerika, Evropa má tak být jeho melodramatickým odkazem. Poprvé se zde scházejí i dva Larsovi ústřední herci Jean-Marc Barr (známý z Magické hlubiny) a Udo Kier, který si kromě Trierových filmů zahrál například i v Bladeovi.
Evropou nás provází temný hlas vypravěče Maxe von Sydowa, který svou hypnotickou sugescí podněcuje mladého hrdinu. Jean-Marc Barr zde představuje průvodčího Lea s naivními ideály, který přijíždí na pomoc poválečnému Německu, kde se ho ujímá opilecký strýc Ernst-Hugo Järegård. Černobílé podání podbarvené jen v citlivých scénách, působivá kamera, symbolismus, hudba na motivy Hitchcockova Vertiga a skvělí herci dělají z Evropy velmi osobitý film.
„Královská nemocnice spočívá na starodávných mokřinách, kde se kdysi nacházela bělidla… za několik století zde běliči přenechali místo doktorům a badatelům …jejich zarputilost však přesáhla meze únosnosti neboť se zdá jakoby se chlad a vlhkost opět vrátili… nikdo to ještě netuší, leč brána království se opět otvírá.“
V Království je čas udělat dětem pá pá. Zdroj: videodrome.freeblog.hu
V roce 1994 Trier představuje světu své Království. Hororový seriál s potenciálem Městečka Twin Peaks. V Království se opět setkáváme s E.H. Järegårdem, který zde exceluje v roli prudérního doktora, jehož groteskní humor by si zasloužil Oscara. Nechybí tu ani Udo Kier v podání démonického mimina, vlezlá pánbíčkářka, dívka s vidinami nebo dvojice mentálně retardovaných, která ví vždy něco více než ostatní.
Neméně zajímavé jsou i Trierovy vstupy na konci každé epizody ve kterých vždy trochu poodkryje tajemství královské nemocnice a naláká nás na další epizody. Království mělo mít původně tři série, natočit se ale do Järegårdovy smrti stačily pouze dvě. Upřímně řečeno natáčet třetí sérii bez Järegårda by skutečně nemělo smysl.
Prolomit vlny, Tanec v temnotách a Idioti ve jménu Dogmy 95
Emily Watson byla za svůj debut Plomit vlny nominována na Oscara, pro filmové plátno jí objevil právě Lars von Trier. Zdroj: dvdbeaver.com
Lars von Trier našel v trilogiích zalíbení, díky nim může na věc nahlížet z různých úhlů a měnit tak výchozí názor. Proto zanedlouho přichází s další várkou zaměřenou na ženy spasitelky, která mu přinesla světovou slávu. Tuto fázi Trierova života ovlivnilo především filmařské hnutí Dogma 95, na jehož založení se podílel.
Hnutí prosazovalo návrat k jednoduchosti filmu a zaměření se především na děj a postavy. Nesměly se používat speciální efekty ani světla. Zakázáno bylo přidávat hudbu a používat mnoho rekvizit. Striktně v tomto duchu Trier ale natočil pouze snímek Idioti (1998) s podtitulem film o idiotech a pro idioty. Film o partě lidí, kteří bojují proti lidské přetvářce tím, že si na veřejnosti hrají na tělesně a mentálně postižené vyvolal rozličné reakce.
O dva roky dříve však Lars natočil snímek Prolomit vlny (1996), který si svou emocionalitou získal srdce diváků. Syrový příběh ortodoxní dívky Bess (debutující Emily Watson), která je společností zavržena díky mučednické promiskuitě, kterou léčí svého muže. Téma filmu bylo kupodivu inspirováno pohádkou o Zlatosrdečce od bratří Grimmů (Hvězdné dukáty).
Původně se mělo jednat o erotický film a zpracovány byly dokonce čtyři verze scénáře. Zajímavostí je, že snímek byl po natočení převeden na video, kde se odstranila jeho přílišná barevnost, aby poté mohl být opět převeden na film. Obrazem tak film působí jednodušše ve jménu Dogmy, jednalo se však o poměrně nákladné dílo natáčené v Dánsku, Anglii i Skotsku. Závěrečný snímek ženské trilogie tvoří dramatický muzikál Tanec v temnotách (2000) s islandskou hudební múzou Bjork.
Ateliér s městečkem Dogville, ve kterém si hlavní roli zahrála Nicol Kidman. Zdroj: 17.media.tumblr.com
Americká trilogie : Dogville, Manderlay a Washington
Filmy Dogville (2003), Manderlay (2005) a do budoucna i Washington, tvoří zatím jeho poslední tzv. americkou trilogii, která překvapuje nejen Trierovou známou depresí ale i neobvyklým zpracováním částečně vycházejícím z Dogmy 95. Filmy se totiž odehrávají v poloprázném ateliéru, kde bylo ústřední městečko pouze naznačeno čarami bílé křídy na zemi a minimem kulis, ateliér tak působí spíše divadelním dojmem. Pro herce nebylo natáčení jednoduché z důvodu absence kulis museli být neustále kompletně na place.
„Film by měl být jako kámen, který vás tlačí v botě.“
Díla Larse von Triera, kterého psychiatr kdysi prohlásil za nového H.Ch.Andersena se stávají častými tématy kontroverzních diskusí, on však sám vždy prohlašoval, že filmy točí výhradně pro svoji potřebu, nikoliv kvůli divákům, takže mu ani tak moc nezáleží na tom, co se o nich kde koluje. Většina témat Trierových filmů je stejně prý jen výtažek z dobře známých kačerovských příběhů. Jeho nejnovějším snímkem je Antichrist (2009), který půjde zanedlouho do kin a určitě se bude na co těšit.
Pozn: Film Prolomit vlny byl nedávno zinscenován jako divadelní představení v Rokoku a Dogville se chystá do Národního divadla.
