7 fotek 
!Rozhovor! Skupina Tata Bojs vydala 6. června své osmé řadové album Ležatá osmička. Těsně po dokončení finálního masteru jsme si s basákem Mardošou a kytaristou Vládíkem povídali nejen o písničkách a hostech desky, ale i o tom, proč se při natáčení báli o Bublajse, nebo co je opravdu živí.
Tata Bojs při rozhovoru pro Topzine.cz, Foto: Martin Chochola, Topzine.cz
O desce jste řekli, že bude syrová. Takže: je syrová?
Vládík: Je syrovější. Náš pocit z toho takový je. Otázka je, jestli posluchač, kritik nebo novinář bude stejného názoru. Ale podle nás je syrovější, je tam víc, my říkáme, špíny. Třeba v písničce, kde nám hostují Clarinet Factory, je to slyšet. Ta písnička je celá postavená jenom na jejich nástrojích, tam slyšíte každý nádych, je to takový ten strašně blízký poslech, jako by muzikant seděl vedle vás a hrál do vašeho ucha, takové věci jsou tam zachované. Tam, kde je víc nástrojů, kde je to mohutnější, elektronické, tak jsme se taky snažili, aby to působilo živelně a špinavě.
On i singl zní docela elektronicky.
Vládík: No, tam je elektroniky taky docela dost a je to ve více písničkách.
Ale vzhledem k tomu, že jsou na desce i Clarinet Factory, tak to asi nebude vyloženě elektronická záležitost.
Vládík: To ne, my jsme se snažili o to, aby tam bylo víc zvukových barev. Je tam od úplně klidných věcí s Clarinet Factory až třeba po singl. Nebo je tam písnička Papírovka, která je vysloveně taneční, má našlápnutý refrén, elektronické zvuky.
A jak jste přišli na Clarinet Factory a ostatní hosty desky, jak jste je vybírali?
Mardoša: Já myslím, že je Bublajs viděl hrát s Bobbym McFerrinem, tam se mu líbili, takže mu to leželo v hlavě, a pak když jsme už byli blíž, když ty písničky začaly nabírat nějaké tvary, tak se z toho vylouplo, že Clarinet Factory by byli dobří jako hosti. Hlavně v písničce Písmenková, to je taková plnější písnička s poetickým textem, tam se nám zdálo, že by mohli být dobří.
Původně jsme mysleli, že by nás doplnili, ale nakonec to skončilo tak, což je ještě zajímavější, že vlastně naši instrumentaci úplně nahradili. My tam vůbec nehrajeme, je tam jenom Bublajsův zpěv a oni to vlastně svým způsobem přearanžovali nebo přehráli do svých aranží.
Takže když jste šli do studia, bylo ještě v plánu, že tam budete hrát i vy, a potom si s tím Clarinet Factory tak pohráli, že z toho vznikla písnička, kde vás úplně zastoupili?
Vládík: Už to bylo vymyšlené dopředu, to byl takový nápad – tady to máte, předělejte to do těch klarinetů.
Mardoša: Ale bylo to na metronom, pořád byla možnost tam dát i něco z našich nástrojů. Clarinet Factory to ale dokázali obsáhnout, jeden z nich udělal i takový jakoby beat box na klarinet. Oni jsou rozkročeni mezi spousty žánrů, to nás baví. Stejně jako Vladimír 518, který je spjatý hodně s hip hopem, ale jako tvůrce žánry hodně přesahuje, Clarinet Factory jsou stejně tak zavedení v jazzu, ale mají mnohem širší záběr, ničemu se nebrání.
Je to rozdíl třeba od Parťákových smyčců, které tam taky máme. To jsou výborní instrumentalisti, ale spíš muzikanti, kteří přijdou a zahrajou daný part úplně skvěle. Takové velké smyčcové těleso jsme na desce ještě neměli, měli jsme skvělé hráče, třeba trio, kvarteto a tak, ale tohle je opravdu orchestr. Ale jsou to čistě takoví ti listaři, jak se jim říká, prostě zahrajou přesně noty, co jsou napsané.
Mardoša se rozpovídal nejen o Ležaté osmičce
Zatímco Clarinet Factory jsou i tvůrci, takže si vlastně svoje party i vymysleli, vnesli do toho svoje nápady. Bohužel jsem nebyl u toho natáčení, což mě mrzí, protože jsem měl bolavou ruku a v té době jsem chodil po doktorech. Mohlo to být zajímavé, ten výsledek je skvělý.
Vládík: Já tam byl. To byl zážitek. Jeden z nich nejen že zahrál ten rytmus na klarinet, najednou, ale dokonce vyloudil zvuk – basový tón, který na tom basklarinetu už není, tam se už nedá zahrát, a on ho zahrál. To prodloužil nějakým prospektem, vzal prospekt z poličky, strčil ho do ústí toho basklarinetu. Tak to byl zážitek pro nás.
A Vladimír 518? To je zase z trochu jiného soudku. Ten se asi docela hodně podílel i na textu písničky.
Mardoša: My jsme ho tam chtěli, protože se nám líbí nejen jako interpret, ale i jako textař. A s hip hopem je to spojené, že každý rapper je hlavně tvůrce, takže s tím musí úplně souznít.
Bublajs napsal nějaký text, původně to bylo tak, že napsal druhý text do Písmenkové. Měli jsme tam dva texty, a pak jsme se rozhodli pro ten poetičtější. Bublajs to ještě trošku rozvedl stylem, který třeba mně přišel lepší než ten původní nástřel. Já jsem měl ale pocit, že už je to pro jinou písničku, že bych to udělal jako novou písničku na poslední chvíli i s tím Vladimírem. Vzít nějaký z demáčů, co máme.
Vypadalo to, že se to nemůže stihnout, ale nakonec se to stihlo a myslím, že to dopadlo dobře. Takže Bublajs dal Vladimírovi téma a bylo jasné, že on si to udělá. Pak do toho Bublajs zakomponoval ještě nějaké svoje části. Ta písnička je takový hodně odlišný element alba.
Tím jste mě přivedli na otázku, jestli si vzájemně mluvíte do textů. Jste si navzájem kritiky?
Mardoša: Takhle přímo ne. Třeba když někdo z nás dvou s Bublajsem něco přinese, tak všichni řeknou, jestli je to pro ně zajímavé. Textařství je na rozdíl od hudby hodně taková soukromá věc, člověk to vymýšlí sám. Ani od hudby člověk nemá moc odstup, ale tam je alespoň víc názorů. Do textu je člověk pak tak zahloubaný, že mu může pomoct ten názor, nejvíc pomůže samozřejmě jiný kladný názor. (smích)
Vzájemně si tolik do textů nemluvíme, spíš je to taková technická věc, protože Bublajs je zpěvák a já ne. Čili jemu musí sednout do pusy. Někdy, i když se mu třeba může líbit text i námět, tak když to tam nejde, tak se musí text upravovat. Když mě třeba něco napadne, tak mu řeknu, ale spíš je to tak, že člověk jede nějakou linii a drží to pohromadě, tak jak to člověk sám napsal. Řekneme svůj názor, a pak děláme různé verze, předěláváme. Třeba Světovou Bublajs hodně ještě předělával po prvním nástřelu.
Kytarista Tata bojs Vladimír Bár, Foto: Martin Chochola, Topzine.cz
Vládík: Já jsem se pokusil napsat nějaký text, tak potom ta jejich reakce byla: „Hmm, hele…“ (smích)
Mardoša: Vládík má jeden rozdělaný, který ještě pár let potřebuje, a pak to bude masterpiece. (smích)
O jedné písničce jste řekli, že jste v ní zašli hodně daleko a že už je to na hraně. Můžete prozradit, která písnička to je?
Mardoša: No, je to ta, co tam není. Skončila za hranou. Jak se stalo to, že Světová byla na poslední chvíli přidána, tak tady ta byla naopak na poslední chvíli vyndána. Bylo to dáno hlavně tím, jak se Bublajsovi povedlo pojmout zpěv, který byl vlastně víc herecká etuda než vyloženě zpěv. Ta se mu hodně povedla, ale vlastně tím stylem, že ta písnička je taková strašidelná, on do toho dal tu emoci, že je úplně hrozivá, hrozně strašidelná.
Vládík: Úplně psycho-schyzofreno-paranoidní.
Mardoša: Je to až takový nulový odstup, že je to fakt strašidelné ve smyslu…
Není v tom nadsázka.
Mardoša: Ne, v tom projevu ne. Jsme rádi, že to Bublajs vůbec nahrál, protože se úplně rozklepal, ani nevěděl, jak se to v něm vzalo, to bylo strašné něčím.
Vládík: To se nahrávalo docela pozdě večer a já jsem byl v té režii a teď jsem tam slyšel, co tam z něho leze, jsem říkal: ježiš marja…
Mardoša: On zněl tak úplně epilepticky.
Vládík: No, já jsem myslel, že se mu něco stane.
Mardoša: My jsme měli třeba na Futuretru závěrečnou písničku Oba dva, která byla taky taková šílená, ale pořád to byla do jisté míry sranda. Tam byl strašák a na koncertech si to Bublajs o to víc užíval, že třeba různě šplhal a užíval si ten vokodérek.
Tady vokodér vůbec nebyl a já jsem říkal, že mi to něco připomíná, něco mezi Vymítačem ďábla, Maratoncem a Shining, takové ty psycho horory. Tak jsme si říkali, že tuhle písničku na desku nedáme. Protože i když jsou tam relativně zvláštnější témata, tak jsou pojatá tak, že je tam třeba nějaká nadsázka nebo nějaký už zmíněný odstup, nějaká jiná emoce, která z toho udělá to, že to není tak prožitý. Ne, že bychom to nemysleli vážně, ale prostě je to takový pocit. Tahle písnička byla tak jiná, že jsme napřed uvažovali, že by byla bonus. Ale ta deska už je ohraničená.
Vládík: Máme tam intro a outro.
Mardoša: Tak jsme si naopak říkali, nechme to stranou, ta práce na ní nepřijde vniveč. Ta písnička se jednou ještě bude hodit, není úplně smíchaná, ale skoro. Třeba nás osloví někdo, že chce písničku…
Vládík: Do hororu… (smích)
Mardoša: Třeba k nějakýmu Zoombie. (smích)
Vy se docela hodně inspirujete ve filmech, používáte úryvky z filmů. Myslím, že na desce by se měl zase objevit Louis de Funes.
Mardoša: Je to použité jako taková sebecitace v té úvodní písničce, která je o tom, že se nebudeme opakovat. Tak tam opakujeme tyhle postupy v tom intru. To rádi používáme. My se rádi díváme na filmy. Teď jsem tady zrovna přinesl Vládíkovi tři filmy na procvičení.
Vládík: To mám na procvičení angličtiny.
S tou nadsázkou a vtipem v textech – napadá vás někdo z českých interpretů, kdo dokáže spojit hudbu a humor?
Mardoša: Tak určitě. Třeba výborně v tomhle uměla bruslit Vltava, Robert Nebřenský jako textař má specifický styl psaní, je absolutně nenapodobitelný. Pracuje tedy úplně jiným způsobem než my, dává tam hodně humoru, ale přitom některé ty písničky jsou taky hodně vážné a hudebně skvěle propracované.
Teď mají comeback, tak bych chtěl jít na nějaký jejich koncert, protože jsem je měl vždycky rád. Ze začátku byli taková trochu retro kapela, šedesátá léta, bylo tam hodně ironie. Postupně, si myslím, se té ironie ubíralo a dneska je taková zachmuřená, ale přitom tam on má pořád to textové hraní, často surrealistické nebo abstraktní, alespoň pro mě. Ale výborně, aniž by dělal vopičky, aby každý poznal, že teď je to sranda.
Nebo třeba Mig 21, já nic proti tomu nemám, je to prostě jiná práce. Nebo Monkey Business, ty mají zase úplně jiný přístup, který se ještě víc projevuje v těch v neskutečných stylizacích, oblečkách. Jirka Macháček je výborný frontman, já jsem vždycky strašně měl rád jeho scénky v divadle Sklep. V letech 1998 až 2000 jsem se párkrát účastnil sklepáckých besídek. Tam měl Macháček vždycky výborný scénky, to trošku přenesl do Migů, kde pořád funguje jako skvělý frontman.
Ale pro mě jako pro posluchače je zajímavější ten přístup, který má třeba ta Vltava, kde je to takové trochu skrytější. Humor v hudbě je velké téma. Samozřejmě někdy je to moc násilné, že mě to taky nebaví.
Jako kapela máte celkem propracovanou i vizuální stránku. K nové desce by se měl rozjet celý nový web.
Vládík: No, to je spíš taková bolavá noha. Je to ve vývoji.
Mardoša: S vydáním desky bude web spuštěný, nebude nijak extra bombasticky řešený, chceme, aby byl co nejinformačnější, co nejjednodušší, žádné animace, žádné zvuky. Já si totiž myslím, že ty zvuky pak už obtěžují, slyšet pořád dokola stejnou ukázku, byť hudby, kterou mám rád. Stejně u počítače každý většinou poslouchá hudbu, klikne na web, teď mu to tam začne hrát. Já si to vždycky vypínám.
Vládík: Někdy to tam hledáš, ty ovladače jsou tak skrytý. Musíš třeba najet na to místo a pak se to objeví.
Mardoša: Bude to jako rozcestník. Lidi chodí na profily, kde je rychlejší odezva, nemá cenu ládovat naše stránky.
Sociální sítě trochu zabily klasické stránky kapel.
Mardoša: Mají pořád svůj význam, ale je trošku jiný než dřív. Sociální sítě jsou skvělé médium, na druhou stranu je to rychlé, takže na co člověk nezareaguje do 24 hodin, je pryč. Tady lidi najdou všechny informace o desce – kdo tu desku dělal, kdo tam hostuje, to tady najde člověk pořád, aniž by se proklikával všemi různými odkazy.
Co se týče vizuálního stylu, zaznamenali jste projekt Zde jsou psi?
Mardoša: My jsme byli jeho součástí, ale vypadli jsme na poslední chvíli. V Druhém patře byla výstava velkoformátových fotek, právě těch nepoužitých.
Tata bojs pro projekt Zde jsou psi, Zdroj: archiv kapely
My jsme pro to udělali strašně moc, hodně času nám to zabralo. Prohrabali jsme strašně moc archivních věcí, staré fotky, cédéčka. Hodně času jsme na tom strávili, oni taky. A pak to krachlo na takové hloupé věci, že ten novinář, nebudu ho očerňovat, nebudu říkat, on to dobře ví, (smích) nakonec nedodal text o nás. A tam to bylo stěžejní, protože byla obrazová část a textová část.
Takže myslíte, že je důležité, jak se kapela prezentuje, že to není jen o muzice?
Vládík: Nemusí to tak být, může být kapela, která tímhle způsobem nepracuje, a je to výborná muzika. Nemyslím si, že je to úplně to nejdůležitější, že by to muselo být takhle spojené vždycky. Ale když je to udělané dobře, tak je to super.
Mardoša: Já jsem zrovna nedávno četl rozhovor se Sagmeisterem, což je jeden vyhledávaný designer, který dělal hodně obalů desek, třeba taky pro Rolling Stones. V tom rozhovoru se bavili o designu alb, že někdy v pravěku vinilu se desky dávaly jen do takových obálek, jen ty etikety byly snad popsané. A někdy začátkem století někdo udělal obal desky a ta deska se prodávala o osm set procent víc než ostatní. To byl úplně extrémní nárůst, takže takhle vlastně vznikla potřeba svázat obraz s hudbou.
Do té doby to nebylo potřeba, ale od té doby je to už neodmyslitelné a pořád se to přenáší, i když teď to trochu začíná skomírat s digitálním věkem. Ale pořád, alespoň já jsem odchovanec téhle generace, i do toho prťavého přehrávače ty obrázky vždycky nandám, mám to s tím spojené, že když prohledávám složky, tak automaticky mi to bleskne. Mně se to líbí, i když nejsem nějak extrémně výtvarně založený člověk a nemám vůbec talent, tak to mám prostě rád.
Vládík: Booklet je samozřejmě důležitá věc, je to propojení hudby s výtvarnem. My jsme kapela, která je na tom postavená, tvoří to hodně velkou část. Ale není to nutnost, aby to kapela takhle vždycky měla. Neznamená to, že když to tak nemá, je tím pádem nějaká divná.
Ke každé z písniček nové desky údajně vznikl akvarel.
Mardoša: Bublajs udělal výstavu, to bylo v době, kdy jsme měli to demo. Na soustředění v březnu 2010 jsme z těch dvaceti, třiceti věcí vybrali asi deset, u kterých jsme se rozhodli, že na nich budeme pracovat, což se víceméně stalo, některá třeba přibyla, některá vypadla, ale víceméně to tak bylo. Ten demáč Bublajse inspiroval a on udělal obrázky. I když se ty písničky někdy radikálně změnily – hudebně i textově – tak ty obrázky jsou tam přiřazené.
Akvarel Milana Caise k písni Ztraceni v překladu, Zdroj: lezataosmicka.cz
Vládík: Jsou součástí toho bookletu.
Vy dva s Bublajsem se vyjadřujete tvůrčím způsobem i jinak, ať už jde o psaní nebo výtvarné umění. Měli jste někdy dilema, čemu se věnovat?
Mardoša: Já ani ne, mě baví psát, ale to můžu dělat po večerech. Ale je fakt, že kromě pravidelného psaní sloupků nemám žádné deadliny. Takže když uvažuju o tom, že bych chtěl skládat zase nějakou knížku nebo knížečku, tak se to pořád odkládá. Kdo ví, kdy to dám dohromady. Zatímco ta deska, i když to taky trvalo, tak tam nějaká ta data jsou, i když se třeba posunou, tak pořád čekám jednoznačnou motivaci.
Bublajs to měl možná trošku jinak, protože chodil na výtvarnou školu, a pak se dostal i na akademii, takže si myslím, že měl takové chvíle. Ale ono se to tak vybalancuje. Bublajs má třeba období, kdy připravuje výstavu a věnuje se jenom výtvarným věcem.
Vládík: To měl teď na podzim. Měl dvě svoje velké retrospektivní výstavy.
A co ostatní členové kapely?
Mardoša: Vládík je taky umělec.
Vládík: Já aranžuju jídlo na reklamní fotky, taková zvláštní práce. A to mě živí. A Jirka hraje, má svoji kapelu Lesní zvěř a ještě hraje v Kašpárkovi v rohlíku, takže ten se živí hudbou profesionálně. A Dušan produkuje desky kapelám. Každý prostě má ještě nějaký zdroj, kde se ještě přisaje. (smích)
Teď se blíží festivalová sezóna, máte vůbec rádi festivaly?
Vládík: Máme rádi festivaly. Některé víc, některé míň. (smích)
Mardoša: Na festivalu je víc faktorů, které nemůže člověk ovlivnit – počasí, časový pres, není tam tolik možností přípravy, prostě je to takové riskantní, ale zase když se to povede, tak je to o to lepší, větší kotel. Je to i koncentrovanější energie, ty programy bývají kratší, maximálně hodinu většinou. Takže jo, máme je rádi. I když někdy samozřejmě už to člověka unavuje ty zabahněný stage…
Vládík: A takový ten hluk, jak jste v té backstagy, tak je to takový hučák. Ale to hraní je super.
Mardoša: Je to zajímavý protipól proti klubovým koncertům, kde to zase člověk může víc vypiplat.
Už máte představu, na kterou písničku vznikne videoklip?
Vládík: Pravděpodobně na singl, ale konkrétní představu ještě nemáme.
Mardoša: Nejspíš Opakování, jako na první singl bychom na něj rádi klip udělali. Jaký bude další singl? My bychom rádi měli víc než jeden klip, dva, tři by byly fajn, ale je to strašně nákladná záležitost.
Vládík: Záleží na těch režisérech a na těch společnostech, v kterých oni dělají, jestli tu charitu pro nás udělají. (smích)
