2 fotky 
Martin Dvořák je tanečník, choreograf, taneční pedagog, umělecký šéf ProART Company a umělecký ředitel Mezinárodního workshop festivalu ProART. Momentálně ho můžete vidět například v představeních Kreutzer Sonata, String Quartets, Jan či nejnověji v premiéře USPUD_emoticon, která bude uvedena ve Vile Tugendhat v Brně 19. – 21. května.
Martin Dvořák – umělecký šéf ProART Company a ředitel festivalu ProART. Zdroj: Marek Procházka
Téma letošního festivalu je Tělo jako hlas – Slovo jako obraz. Co bylo pro toto téma podnětem?
Naše filozofie byla vždy o propojování umění a setkávání lidí s odlišným estetickým vnímáním či jinou formou uměleckého vyjadřování se. Chtěl jsem, aby se odlišné formy divadla a umění setkávaly na jedné platformě. Je to možná pro někoho utopie, ale já se tak jako umělec vnímám, jako člověk, co se zajímá o umění globálně a snaží se obejmout a inspirovat druhé. Mimochodem to slovní spojení mě napadlo ve vlaku. Tam mě toho napadá docela dost a často.
Chystáte oproti loňským ročníkům letos něco nového?
Letošní novinkou jsou jednoznačně pěvecké masterclass Ivy Bittové, Báry Basikové a Adama Plachetky. Cílem bylo přivést na festival osobnosti, které jsou jednak pojmem i z toho laického pohledu a jednak jsou natolik umělecky žádaní a vytížení, že mít je na festivalu znamená svátek. Tyto mistrovské lekce jsou intenzivnější v náplni, ale kratší v době trvání. Navíc všechny tři osobnosti mají velmi krásný a otevřený přístup k lidem, jsou rády, když mohou sdílet zkušenost a předávat dál. Prostě netvoří jen sami pro sebe.
Na jaké festivalové představení se Vy osobně nejvíce těšíte?
Letos se ta interpretační večerní část uskuteční ve výrazné kolaboraci s ProART Company, jejíž projekty budou tvořit páteř programu. Podotýkám, že to nebyl záměr, ale spíše souhra okolností. Z mezinárodních hostů se těším na všechny, protože mám radost, že k nám chtějí přijet. Přivítáme hosty z Izraele, Řecka, Maďarska, Slovenska, Německa, Rakouska, Francie. Myslím, že ten program bude docela různorodý, od neoklasiky přes modernu až po contemporary a taneční divadlo či conceptual art. Představení bude ale méně než dříve. Bohužel se stále klesající grantovou podporou nemůžeme věčně kvantitativně a ostatně i kvalitativně růst, o což jsme se dříve snažili a chtěli dokázat i napříč nepřízni. Festival v současné podobě vlastně už není dále možné udržet, a pokud se rozhodneme pro jeho zachování, musíme jeho podobu pozměnit. Čím dál více je to bohužel o kompromisech a někdy je dobré říci takto už dále ne.
Co je pro Vás na festivalu největší odměnou – že si řeknete: ano, tak proto to dělám?
Pro mě je velkou odměnou, i když to zní jako klišé, když se lidé radují či zaobírají se něčím, čemu jsem dal vzniknout nebo tomu dopomohl. Když téma zaujme, umělec dojde reflexe, divák je zasažen. Vnímám to přes energii, emoce. V minulosti jsme měli na festivalu i projekty, které subjektivně viděno nebyly třeba tím pravým ořechovým, jenže pak si uvědomím, že jsem dal příležitost lidem nejen po té umělecké stránce, ale i té duchovní – lidské. Ne všechno můžeme poměřit a zhodnotit z toho materiálně lidského hlediska, umění je nad námi, je to odraz našeho nitra a tam naše posuzování nemusí vždy patřit či hrát tu zásadní roli. Ta relativita všeho je v naší branži strašně velká.
Co podle Vás může ProART přinést lidem, kteří nemají vizi stát se tanečníkem nebo hercem, ale pro které je umění relaxací, koníčkem?
Tak to je ten ideální předpoklad. Festival má bavit, vzdělávat, obohacovat. Ta atmosféra je přátelská, rodinná, přitom profesní úroveň a nabídka kvalitní. Pokud chce někdo relaxovat uměním, tak je to asi nejlepší kombinace. Každého ambice jsou jiné, a i když právě ambice k umění patří, tak na našem festivalu nestojí v první řadě. V tom vidím rozdíl oproti dalším podobným akcím letní kulturní nabídky.
Martin Dvořák ve vile Tugendhat, kde v květnu proběhne premiéra tanečního večera USPUD_emoticon.
Pravděpodobně během festivalu nemáte čas sám se nějakého workshopu účastnit. Pokud by to však bylo možné, jaká dílna by vás lákala?
Tak poslední roky mám už času a energie opravdu méně, ale dříve jsem absolvoval zpěv i herectví a sám byl příkladem, že umělec-divadelník má být všestranný. Na klavír jsem hrál kdysi taky, takže mi z repertoáru chybí ty smyčcové nástroje či kresba, ale to už asi v tomto životě nedám. I když nikdy neříkej nikdy. A zpět k dotazu, letos mě najdete na workshopu Ivy Bittové, pokud zbude místo.
Kdybyste mohl sáhnout i do tanečního nebe – s jakým tanečníkem, choreografem, umělcem, byste se chtěl setkat a popovídat si, přiučit se?
Podobné sny nemívám. Já se buď od těch lidí snažím inspirovat i po jejich smrti, anebo čekám, až umřu sám, a potom si to vyříkáme společně v tom metafyzickém stavu. Ale ano, mrzí mě, že jsem nepotkal třeba Marthu Graham, José Limona, Leoše Janáčka, Mies van der Rohe nebo taky Lídu Baarovou s Adinou Mandlovou. Jak vidíte, ten rozhovor by byl dlouhý a od tématu k tématu.
Loni na brněnském ProARTu jste s pedagogem festivalu, izraelským choreografem Nir Ben Galem, tvořili choreografii JAN. Chystáte něco nového i tentokrát? Pokud ano, s kým a na jaké téma?
Ano, během letošního festivalu chystáme podobný projekt a vlastně ještě několikrát větší. U příležitosti Roku české hudby a oslav desetiletého vzniku ProART připravujeme projekt pod názvem Motion Scores v choreografii deseti mezinárodních choreografů na hudbu deseti českých skladatelů. Je to poněkud megalomanský pokus inspirovat choreografy s odlišným uměleckým background k tvorbě na českou hudbu, a to vážnou hudbu skladatelů 20. století. Jako zadání všem stojí pouze hudba, kterou jim přidělím osobně podle toho, jak choreografy vnímám. Na výběr mají vždy jen dvě možnosti. To, jestli pak ve finále budeme na jevišti koulet pomeranče či skákat na hlavě a přitom poslouchat Dvořáka, Ježka nebo Martinů, je už osobní volba a umělecká vize každého z oslovených umělců.
S ProART Company máte za sebou tour nejen po Evropě s představeními Kreutzer Sonata, String Quartets a Jan. Jak vnímáte různost publika? Jsou někteří diváci něčím specifičtí?
Uplynulý rok jsme opravdu hodně cestovali. Máme na repertoáru tyto tři programy a byli jsme s nimi v Polsku, Maďarsku, Slovensku, Rakousku, Itálii, Izraeli, Jižní Koreji. Publikum je všude jiné, v Izraeli nám vždy rozumějí, Korea byla taky fajn. Slovanské národy v sobě mají určitou odtažitost, musíte je přesvědčit, něco jim dokázat. Ale je to v zásadě hlavně o tom, co je to za publikum, zda otevřené či alternativní, taneční, laické, mladé, staré, baletní či snobské. Každá reakce je jiná a často ani nesejde na tom, jaký jsme ten večer podali výkon. Prostě musíte to publikum dostat na svou stranu a často právě záleží i na těch divácích, zda ta energie proudí správně nebo hrajete na stěnu.
Máte nějaký zážitek z cesty, o který byste se mohl se čtenáři podělit?
Zážitků je hodně, ale tento stojí za zmínku. Když si kolegyně Alena Pajasová vyrazila na představení do Izraele, odbavila se na letišti v Curychu, kde jí řekli, že letadlo má zpoždění a má dost času. Sedla si tedy na kafe, a když v uvedenou dobu přišla na gate, bylo jí oznámeno, že jde pozdě a že ji do letadla nepustí. A taky neodletěla. Musela za velké peníze přebookovat letadlo a odletět s jinou společností. Byly to velké nervy a stres, představení jsme odehráli, ale pokud poletíte do Izraele, dejte si pozor na jejich leteckou společnost El Al. Nejednají vždy košer, byť by podle tradice měli.
Máte-li zájem vidět Martina Dvořáka na jevišti, máte možnost navštívit 19., 20. a 21. května v brněnské Vile Tugendhat premiéru scénického uvedení mystického klavírního baletu Erika Satieho USPUD a současnou elektroakustickou choreografii Emoticon. Kromě choreografa, režiséra a tanečníka Martina Dvořáka se na představeních setkáte i s klavíristou Richardem Pohlem, hercem Městského divadla Brno Alešem Slaninou a tanečnicí ProART Company Irene Bauer.
