2 fotky 
Alena Pajasová je výkonnou ředitelkou uměleckého festivalu ProArt, který se tento týden přesunul z Brna do Prahy. Účinkuje jako tanečnice v ProArt Company, se kterou ji v rámci festivalu na prknech pražského NoDu čeká premiéra choreografie Jan.
Alena Pajasová s Martinem Dvořákem v choreografii Strin Quartets. Foto: Marek Procházka
Jak hodnotíte návštěvnost na brněnském ProArtu?
V Brně se sešlo dvaasedmdesát účastníků a devatenáct pedagogů. Diváckou návštěvnost ale ještě neznáme. Podle mého odhadu a pocitu byla však pěkná, každý den bylo na představení minimálně padesát lidí. Pro nás je důležité, aby bylo obsazeno tak, aby se energie vracela z hlediště zpátky k účinkujícím.
Na základě čeho jste vybírali pedagogy a představení?
Výběr pedagogů a představení jde ruku v ruce. Chceme totiž pedagogy na jevištích prezentovat. Dramaturgie je na uměleckém šéfovi ProArtu Martinu Dvořákovi. Tím, že se pohybuje v uměleckém světě dlouho, má široký záběr a spoustu kontaktů.
Snažíme se, aby dramaturgie souzněla s tématem festivalu. Téma je ovšem poměrně široké, takže nás nelimituje. Jsme otevřeni celému spektru žánrů.
Co ovšem vyžadujeme, je řemeslná kvalita. Vždy v tom musí být profesionalita a informace. Nejsme příznivci nejextremnějšího okrajového stylu postmoderního současného tance. Takovým inscenacím říkáme „koulení pomeranče“. Tanečník tři čtvrtě hodiny koulí pomeranč a člověk si říká, to fakt není možný. Je to svým způsobem silný zážitek, ale může to dělat každý.
Vedle tradičních kurzů nabízíte i účast na hereckém, tanečním nebo pěveckém searching projektu. Co to takový „searching projekt“ vlastně je?
Podmínky searching projektů jsou pro účastníky i pedagogy nastaveny tak, aby všichni dosáhli intenzivního kreativního uměleckého prožitku. Když se lidé sejdou první den, neznají se, a přitom vědí, že musí sedmý den odvést premiéru.
Navíc se podle filozofie ProArtu očekává, že půjde o smysluplné představení se sdělením, nejen o slepenec, kdy si zpěváci stoupnou a odzpívají, herci odehrají etudu a tanečníci ukážou choreografii. Před lety to tak bývalo. Workshopy fungovaly odděleně a uváděly se odděleně ve společném večeru. Nám ale přišlo, že to není dost a že lidi posune, když jim hranici nastavíme takhle šíleně a donutíme je spolupracovat.
Pedagogové se v průběhu týdne schází, diskutují a hledají, jak své výstupy prolnou. Vize ProArtu se pak naplňuje tím, že jsou lidé na jevišti po celou dobu představení a musí se chtě nechtě otevřít dalším žánrům.
Jak se s Martinem pohybujeme ve světě tance a divadla obecně, vidíme, že spousta umělců se úzce zajímá jen o svůj obor. Dokonce v rámci jednoho velkého kamenného divadla, kde jsou oddělení opery, činohry a baletu, umělci nenavštěvují vzájemně svá představení, nezajímají se a nekomunikují spolu. Je to škoda. Naším ideálem je univerzální umělec, který se nebojí jít do všeho. Nechceme propagovat, že člověk má být dobrý ve všem. Vždycky bude v něčem silnější a v něčem slabší. Přesto si myslím, že má smysl vrstvit přes sebe různé složky.
Jak dopadl letošní searching projekt v Brně?
Tak jako v loňských ročnících šlo o dobře odvedenou a divácky atraktivní práci. Vždy v tom je humor, hloubka a energie. Jak se to všechno sedm dní vrství, nakonec to bouchne jako sopka.
Italský soubor s taneční inscenací KISETSU NO IRO jako host pražského ProArtu. Zdroj: ProArt
Co pro vás znamená být výkonnou ředitelkou ProArtu?
Jsem hodně výkonná ředitelka. (smích) Na festivalu pracujeme celý rok. Když skončí jeden ročník, zrekapitulujeme si, co se povedlo a co se nepovedlo. Máme určitý pocit z lidí, co učili a z toho se odvíjí volba na další ročník. Snažíme se některé lidi zopakovat a některé dát nové. Nechceme zvát stejný tým, ztrácí to na zajímavosti.
Letos v Brně se festival poprvé konal v nově zbudovaném Divadle na Orlí. Jak jste spokojeni s prostorem?
Jsme za něj rádi, je to pro nás velká úleva. Vyhovuje nám ve smyslu kapacity sálu i velikosti jeviště. Optimální je i polohou ve městě. V Praze jsme dřív byli v Ponci, ale museli jsme se odtamtud přestěhovat. Lidem unaveným z workshopu se totiž nechtělo cestovat ze zkušeben až na Žižkov. Raději si sedli na pivo, než aby šli do divadla. Brněnské Divadlo na Orlí je po ruce a pivo je hned na zahrádce pod divadlem.
Na co byste v rámci pražského ProArtu ráda pozvala taneční nadšence?
Nejlépe na všechna představení. Začínáme večerem Izraelců, což je company s významným jménem. Vezou k nám představení na hudbu Ivy Bittové. Zvláštní náhoda, choreograf Nir Ben Gal si tu hudbu vybral, aniž by zpočátku věděl, že je to od české zpěvačky.
Nir Ben Gal také vytvořil pro naši ProArt company choreografii, která bude mít premiéru ve čtvrtek 1. srpna. Velmi si vážíme, že s námi Nir spolupracoval. Není to totiž typ choreografa, který by dělal na objednávku, může si vybírat. Choreografie je inspirována příběhem studenta Jana Palacha. Rádi bychom ji uvedli i v říjnu v památníku na Vítkově v rámci Večera obětí. V choreografii i v hudbě se promítá, jak v každé době existuje určitá uniformita a stereotypy, jak někoho ovlivňujete, ale příště ten někdo ovlivňuje vás stejným způsobem a jak ubíjející je pokoření režimem.
Pod záštitou italského velvyslance nás navštíví soubor působící v Římě: Aton – Dino Verga Danza. Je možnost vidět i dvě žánrově zcela odlišná švýcarská představení a další.
Věnujete se kromě ProArtu i jiným projektům?
Tím, že mám rodinu a děti, je čas limitovaný, a protože chci práci pro ProArt dělat dobře, nelze toho stihnout víc. Vyhovuje mi to a stačí mi to. Mám pocit, že jsem s ProArtem měla hodně hezkou taneční kariéru. Nejsem z toho unavená ani otrávená, pořád mě to baví a vše, co dělám, mi dává smysl i v osobním životě. Stojím si za tím.
