Denně řešíme spoustu starostí a problémů, působí na nás stres, negativní vlivy. Pracujeme, i když už nemůžeme, protože musíme. Spolu se zvýšenými nároky zaměstnavatelů se zvyšuje i náš výkon, ale i vyčerpanost. Pokud si neodpočineme, může nás brzy postihnout syndrom vyhoření.
Foto: Tomáš Lénárd, Topzine.cz
Jsme otroky bank a institucí, kterým musíme každý měsíc platit velké částky za nehmotné věci, jako je hypotéka, elektřina, voda, plyn. Jenže dlouhodobý stres, únava a vyčerpání nepříznivě působí na náš organismus, který nedokáže neustále jet na doraz. A dřív nebo později nám naše tělo začne signalizovat, že tímhle tempem už nedokáže dál pokračovat.
Syndrom vyhoření je nemocí z povolání. Původně býval spojován s narkomany, až později se začal přisuzovat pracujícím osobám, které byly v důsledku dlouhodobého stresu a pracovního vyčerpání apatické, zoufalé a bezmocné. Lidé trpící syndromem vyhoření nevidí ve své práci smysl a mají depresivní stavy spojené právě s pracovní oblastí. Často se vyskytuje u osob pracujících s lidmi.
Mám rád(a) svou práci
Moc lidí nemá takové štěstí, že by se mohli živit tím, co je baví, ale pokud to štěstí máte, nepřehánějte to. Každý si potřebuje odpočinout. Protože máte rádi svou práci, děláte od rána do večera 12 hodin denně a ještě se tím chlubíte?
Zastavte se a zvolněte
Přestaňte si myslet, že všechno zvládnete nejlépe jenom vy, protože tak nejrychleji vyhoříte. V práci, kterou jste doposud dělali dobře, najednou začnete dělat chyby, ani nebudete vědět jak. O to víc vás pak překvapí, že jste chybu udělali vy, vždyť už to přece děláte tak dlouho. Ano, právě proto, že to děláte tak dlouho a sami, v takovém tempu, stresu a na 100 %, jste vyčerpaní a syndrom vyhoření se mimo jiné projevuje právě nesoustředěností a zapomínáním.
Foto: Martin Koubek, Topzine.cz
Váš organismus začal stávkovat. S tím nic neuděláte. Vyplatilo se vám zvládnout toho tolik v tak krátkém čase, když teď nemůžete pokračovat? Nebo jste mohli udělat o něco méně práce s pomocí někoho, kdo sice není tak dobrý jako vy, ale udělal by to také a mohli byste oba spokojeně pokračovat?
Počáteční nadšení přejde v apatii, nesoustředěnost a nechuť
Syndrom vyhoření se objevuje u lidí, kteří jsou zprvu přílišně nadšení z práce, jsou perfekcionisty, mají málo přátel a nedokážou odmítnout práci, kterou jim zadá někdo jiný. Později se začne projevovat emočními výkyvy, ztrátou nadšení, sklíčeností, popudlivostí, bezmocností, nechutí, nesoustředěností, zapomínáním, cynismem, neochotou pracovat s lidmi nebo častými konflikty. Ve fyzické rovině mají lidé trpící tímto syndromem problémy s jídlem, spánkem, snadno se unaví nebo mají vysoký krevní tlak.
Dělejte jen do výše svého platu
Pokud děláte příliš práce nadměrným tempem, zaměstnavateli je to jedno. Tomu jde hlavně o to, aby práce byla udělaná. Jestli to uděláte vy nebo někdo jiný, na tom mu ani tolik nezáleží. Myslíte, že ocení, že jste tak dřeli? Samozřejmě že ne. Nastavili jste laťku dost vysoko, udali jste tempo, výkon, a přestože už víc dělat nemůžete, zaměstnavatel tvrdí, že můžete dělat ještě dvojnásobek.
Zdroj: Tomáš Zbyňovský, Topzine.cz
Bezchybná práce je samozřejmostí. Začnete ho zajímat v době, kdy objeví chyby, které jste udělali. Na co se vymluvíte? Řeknete: „Promiňte, nechápu, jak jsem mohl (a) udělat chybu, když to dělám tak dlouho. Dělal (a) jsem moc dlouho příliš rychlým tempem, víc už opravdu dělat nemůžu. Zřejmě mám syndrom vyhoření?“ Pak vás zřejmě vyhodí a vezme na vaši pozici někoho, kdo tímto syndromem netrpí. Co s vámi bude dál, to ho nezajímá.
Ale vás by mělo. Syndrom vyhoření je totiž plíživý, dlouhodobý, postupný proces, kde se ve většině případů objevují fáze počátečního nadšení, vystřízlivění, frustrace, apatie a rozvinutý syndrom. U rozvinutého syndromu už pomůže jen psycholog nebo psychiatr.
V počáteční fázi může pomoci dlouhá dovolená, změna místa, ujasnění si svých kvalit a nedostatků, stanovení plánů, možností, ambicí a žebříčku hodnot. Důležitou prevencí je udržování četných kontaktů s lidmi, umět se radovat z příjemně stráveného volného času, dobře zorganizovaná práce a naučit se říkat ne.
Syndrom vyhoření u podnikatelů
Mezi podnikateli se vyskytuje často, protože podnikatelé neznají pojem pracovní doba a musí se neustále snažit, aby si vydělali na živobytí. Někteří míru své práce znají a podnikají hlavně kvůli tomu, aby byli pány svého času, svých rozhodnutí, měli dostatek svobody a mohli si práci sami zorganizovat podle svých potřeb.
Foto: Petra Prokopová, Topzine.cz
Ale někteří začali podnikat kvůli vidinám vysokých zisků. Dělají od rána do večera, soboty, neděle, aby si vydělali co nejvíc peněz. A čím více peněz vydělají, tím více chtějí příště. K čemu jim budou ty domy a auta, na které si během svého podnikání vydělali, když nebudou mít v pořádku zdraví?
Možná je jejich zdraví pak bude stát mnohem víc než ta jejich auta. Navíc na sklonku života málokdo vzpomíná na to, jaký obchod v životě uzavřel nebo kolik vydělal peněz. Na konci života lidé vzpomínají na své bývalé a současné lásky, kamarády, příjemné posezení, výlety a na samé hezké věci, které v životě prožili. Ani jeden jediný nevzpomíná na svou práci.
Nic není tak horké
Pokud by syndrom vyhoření postihl všechny, kdo tvrdí, že jsou workholici, hodně pracují či perfekcionisty, zřejmě by tu nezbyl jediný zdravý člověk. Kolik z těch, co tvrdí, že tolik pracují, jste s odstupem času potkali a trpěli syndromem vyhoření?
Ono totiž něco jiného je pracovat a něco jiného je mluvit o tom, že pracuji. A většinou platí pravidlo, že ti, co říkají, že hodně pracují, o tom jen mluví a ti, co mlčí a hledí si své práce, pracují. Ti kecalové za ně pak slaví úspěchy, jsou povyšováni a plácáni po ramenech, jak jsou dobří a kolik toho udělali.
Foto: Tereza Ticháčková, Topzine.cz
Podnikatele sice syndrom vyhoření postihuje často a často také mluví o tom, že musí dřít více, než kdyby byli zaměstnanci, ale tvrdí to i ti, kteří buď sami zaměstnávají další pracovníky nebo vlastní už velký podnik. Ano, mají zodpovědnost za podnik, strategii firmy a kdyby se vyskytl problém, musí ho řešit.
Kdyby hrozila likvidace firmy, zůstali by v tom úplně sami. Zaměstnance by to postihlo maximálně tak, že by nedostal výplatu. Zatímco on by se zadlužil na několik desítek let a jeho dluhy by splácely ještě jeho děti. Ano, je to riziko. Ale opravdu tolik pracují v pravém slova smyslu? Kdyby totiž měli sami pracovat tak, jak vyžadují po svých zaměstnancích, zřejmě by jejich potomci brzy byli dědici.
