Deprese, niternost, zoufalství. I tak lze charakterizovat dílo jedné z nejslavnějších amerických básnířek Sylvie Plathové. V jakých životních podmínkách vytvářela básně, které drásají mysl čtenářů?
Sylvia Plathová dodnes fascinuje čtenáře nejen svým dílem, ale také rozporuplným životem. Zdroj: wikipedia.org
Sylvia Plathová se narodila roku 1932 v Bostonu v rodině přistěhovalců. Předci z matčiny strany pocházeli z Austrálie, po otci zdědila německé kořeny. Už od dětství byla Sylvia velmi ambiciózní a toužila se stát umělkyní. Svoji první báseň publikovala v osmi letech v dětské rubrice bostonských novin.
Ambiciózní a nevyrovnaná studentka
Na střední škole napsala několik desítek krátkých povídek, které jí vyšly v různých časopisech. Její spokojené dětství narušila smrt otce, který pro ni byl velkým vzorem. Nikdy se s touto tragédií nedokázala vyrovnat, a ta proto výrazně ovlivnila celý její život i literární dílo.
Vysokoškolská studia strávila na soukromé škole v Massachusetts. Kromě skvělých studijních výsledků vynikala i v redakci školního časopisu. Díky tomu dostala možnost odjet na letní stáž do časopisu pro ženy Mademoiselle v New Yorku. Zbytek léta chtěla strávit na semináři tvůrčího psaní na Harvardu, kam ji však nepřijali. Záhy se začaly prohlubovat její depresivní stavy, které vedly k pokusům o sebevraždu a pobytu v psychiatrické léčebně. Toto těžké období popsala ve své jediné novele Pod skleněným zvonem.
Představovala jsem si svůj život, jak se přede mnou rozvětvuje jako ten fíkovník z povídky. Na konci každé větvičky mě lákala nějaká skvělá budoucnost jako velký purpurový fík. Jeden fík byl manžel a šťastný domov plný dětí, druhý fík byla slavná básnířka a třetí slavná profesorka, další fík byla É. Gé., skvělá vydavatelka, další byla Evropa a Afrika a Jižní Amerika, jiný byl Konstantin a Sokrates a Attila a parta dalších milenců se zvláštními jmény a nezvyklými povoláními, a ještě další fík byla šampiónka ženského olympijského týmu a kromě všech těchhle fíků tam visela ještě spousta dalších, které jsem ani nedokázala pořádně rozeznat. Viděla jsem se, jak sedím v rozsoše toho fíkovníku a umírám hlady jenom proto, že nevím, který z těch fíků si vybrat.
Zdroj: PLATHOVÁ, Sylvia. Pod skleněným zvonem. Argo, 1998.
I přes zmíněné problémy zvládla úspěšně dokončit školu. Navíc se jí podařilo získat roční stipendium na univerzitě v Cambridge, kde se intenzivně věnovala psaní. Potkala tam také svého budoucího manžela, slavného básníka Teda Hughese, se kterým se vzali krátce po seznámení. Po návratu do Spojených států amerických Sylvia přednášela na své bývalé škole v Massachusetts, poté pracovala jako recepční v psychiatrické léčebně.
Poezie jako životní zpověď
V této době také navštěvovala kurzy tvůrčího psaní Roberta Lowella, který výrazě ovlivnil podobu její tvorby. Byl průkopníkem tzv. zpovědní poezie, k níž se dnes řadí i dílo Plathové. Podpořil ji v intimním způsobu psaní a poradil jí, aby nechávala v básních promlouvat svou ženskou stránku.
Krátce po svatbě se Sylvia společně s manželem přestěhovala zpátky do Anglie, kde se jim narodily dvě děti. I přes starosti spojené s péčí o rodinu si nacházela čas na psaní a začínala naplňovat své ambice. V roce 1960 jí vyšla první sbírka The Colloseum (Kolos), o dva roky později, před narozením syna, začala psát poloautobiografickou novelu The Bell Jar (Pod skleněným zvonem).
Tragický konec velkého talentu
V osobním životě však nebyla šťastná. Stále častější neshody s manželem a především jeho nevěra vedla k rozchodu. Psychicky vypjaté období, které následovalo, bylo pro Sylvii literárně velmi plodné. Během několika měsíců, ve stavech absolutního zoufalství, napsala několik desítek básní, které vyšly po její smrti ve sbírce Ariel. V lednu roku 1963 vydala pod pseudonymem Victoria Lucas svoji jedinou novelu Pod skleněným zvonem, ale ta zůstala literárními kritiky a čtenářstvem nepovšimnuta.
Neúspěch prohloubil její depresivní stavy, které neunesla, a tak spáchala sebevraždu. Otrávila se plynem v kuchyni, zatímco její děti spaly ve vedlejší místnosti. Aby je ochránila, ucpala dveře ručníky. Bylo jí pouhých třicet let.
Posmrtná sláva
Dílo Sylvie Plathové se proslavilo až po její smrti. V roce 1965 vyšla sbírka básní Ariel, kterou do češtiny přeložil Jan Zábrana v roce 1984. V následujících letech byly vydány další dvě sbírky – Crossing the Water (Překročit vody, 1971) a Winter Trees (Stromy v zimě, 1972).
O literární odkaz Sylvie se po její smrti staral především bývalý manžel Ted Hughes. Díky jeho úsilí vyšla roku 1981 sbírka Selected Poems (Vybrané básně), která zahrnovala Sylviinu básnickou tvorbu z let 1956 – 1963. Díky Tedovi byly rovněž zveřejněny Sylviiny deníky, a to ve dvou fázích. V roce 1982 vyšla zkrácená verze The Journals of Sylvia Plath (Deníky Sylvie Plathové). Kompletní verze se čtenáři dočkali až v roce 2000.
V posledních letech došlo několikrát k oživení odkazu Plathové. V roce 2006 byla objevena dosud nepublikovaná Sylviina báseň Ennui, kterou napsala na vysoké škole. V roce 2010 byla v pozůstalosti Teda Hughese nalezena báseň Last Letter (Poslední dopis), ve níž líčí své vzpomínky na poslední dny Sylviina života.
Dílo Sylvie Plathové se stalo velmi oblíbeným a uznávaným, a to nejen mezi čtenářstvem, ale i literárními kritiky. V roce 1982 získala prestižní Pulitzerovu cenu. O popularitě Sylviiny osobnosti svědčí i četné pokusy o vytvoření její biografie. V roce 2003 byl natočen film Sylvia, v němž slavnou básnířku ztvárnila Gwyneth Paltrow.
