Swordfish na souši!

Na Moravě nenajdete jen dobré víno, specifickou mluvu a vysoké školy, ale také velmi schopné hudební talenty. Jednimi z nich jsou Swordfish. Thrashmetalová kapela, kterou by si žádný fanoušek tohoto žánru neměl nechat ujít.

Swordfish, Foto: Morten Almqvist

Na skupinu jako takovou pěje veřejně ódy zejména něžnější část metalového publika. Čím to? Snad jim učarovaly mužné pohledy bubeníka Toma Krajtla nebo dokonale procítěný výkon baskytaristy Martina Svobody. Není vyloučené ani to, že si fanynky kolem prstu omotali kytaristé Tomáš „Stejsky“ Stejskal s kolegou Martinem „Macanem“ Mackem, kteří po celou dobu koncertu elegantně pohazují svou pěstěnou hřívou. Jako (drsně) sladkou tečku potom přívrženkyně skupiny Swordfish hodnotí nezaměnitelný hlas zpěváka Petra „Klobina“ Klobáse a skupinově se nad ním rozplývají v první řadě.

To ovšem neznamená, že by kapela nebyla  zajímavá pro drsné  metalisty, naopak. Dokonce i konkurenti z branže se na festivalech nenápadně vloudí mezi publikum, aby mohli obdivovat právě probíhající nářez na pódiu.

Detaily o brněnských mečounech, jejich vzniku, zálibách a strastech hudební kariéry si můžete přečíst v následujícím interview.

Co vás vedlo k založení skupiny? Byly začátky krušné, udělali byste dnes něco jinak?

TOM: Ono to až tak nebylo, že bychom se sešli s tím, že založíme kapelu. K tomu to tak nějak samovolně dospělo. Já jsem potkal Michala (ex-kytara) kdysi na brigádě, on se zmínil, že hledá bubeníka, že si jako občas chodí zašmrdlat s kamarádem (Stejsky). Prej rock… Takže jsem přišel na zkoušku a pánové do mě začali hrnout pod tlakem Metallicu, Sabbathy a podobný záležitosti. A já, jakožto doposud metalem nedotčenej, vydržel jsem tak hodinu a pak tradá. No, na druhou „zkoušku“ jsem přišel asi jenom proto, že se mi za žádnou cenu nechtělo smrdět doma a jinej plán jsem neměl… A od té doby se vezu.

KLOBIN: Nejde říct, že začátky, ať už zakládání kapely nebo první setkání s fungováním v kapele, jsou vždycky krušné. Záleží jen na tom, jak to dotyčnej bere. Každej jsme to prožívali jinak – někdo víc, někdo míň.

Jak se hudební  kariéra podepsala na vašem soukromém životě? Zastavují vás fanoušci na ulici s prosbou o autogram?

TOM: To je vtip?

STEJSKY: Je zajímavé, že když už mě někdo na ulici pozná nebo zastaví, není to nikdy kvůli tomu, že hraju v nějaké kapele. Spíš si mě pamatuje z nějaké hospody, kde obvykle spím na stole, popřípadě vyvádím jiné vylomeniny. Asi jsem v tomhle nezapomenutelný. Bohužel o autogram si zatím nikdo z nich neřekl, zatím.

KLOBIN: Na mým zcela zásadně, ale v jiným směru, než by člověka v první chvíli napadlo. Poznal jsem skvělý lidi, kteří mají stejnej pohled na svět, uznávaj stejný hodnoty a navíc sdílíme koníček z největších, vášeň pro hudbu a především METAAAAL!

A co vaše rodiny? Jak reagují na vaši volbu?

MACAN: Část rodiny byla jednou na koncertě, myslím, že jim to stačilo (smích). Jinak doma skoro každý den probíhá klasické Ztlum to!!!

STEJSKY: Podporují mě, co to jde a jsem jim za to velmi vděčný. I když… Kdybych hrál popík nebo dechovku, asi bych se jim zavděčil víc.

TOM: Rodiče to berou tak nějak na vědomí, ale moc se nezajímají. Od prarodičů mám podporu, protože z té strany rodiny se to muzikantama jenom hemží (i když stylově naprosto jinde – orchestry, dokonce jeden dirigent).

Swordfish, Foto: Tomáš Tyrala

Hudbu i písničky si skládáte sami. Kde berete inspiraci?

STEJSKY: Naše inspirace vychází ze všech možných hudebních stylů, nejen těch metalových. Většinou se snažíme, aby naše věci nebyly příliš monotónní. Někdy se to daří víc, někdy míň. Soud už nechám na posluchačích.

KLOBIN: Hudební stránku vystihl dobře Stejsky, kterej se teď momentálně snaží uzurpovat kolonku autor u každé skladby. Co se týče textů, tak se dost lidí ptá, jestli při mým stylu vokálního projevu vůbec nějaký texty máme, nebo tam jen tak řvu na efekt. JO, máme texty a dávám jim sakra hodně. A inspirace – život, exkluzivně. I když se někdy nechám strhnout abstrakcí, ale to by bylo na dlouho. Další otázka…

Letos vás fanoušci mohli vidět i na Chrlickém Rockovém Chrlení. Účastníte se tohoto festivalu pravidelně?

MACAN: Pro mne to byl můj první koncert s kapelou, takže bych se tam určitě rád vrátil poněkud méně nervózní. (smích)

TOM: Letos jsme tam byli poprvé a byli jsme celkem nadšení. Příští rok doufáme, že se podaří a zahrajeme si tam znovu. Z naší strany zájem určitě je, snad nás budou chtít i organizátoři.

Kde jinde vás mohou lidi vidět kromě klubových a festivalových pódií?

STEJSKY a MACAN (jednohlasně): V hospodě!

KLOBIN: S naším basákem Martinem se dozajista potká více generací dětí i rodičů – jal se býti národoukem. (smích) A mě bylo dlouho dobu možno zřetelně vídat za volantem v jednom úžasným motoristickým sportu. Teď už to je jen nostalgická historie ve výsledkových listinách.

Jste brněnská kapela, co na tomto městě máte nejraději?

MACAN: Rozhodně fakt, že se tu každý zná s každým. Když si na někoho zapomenu vzít kontakt, stejně ho do týdne potkám na Čáře.

TOM: Těžko říct. U mě je to spíš tak, že je spousta věcí, který mě na Brně štvou, ale jsem tady prostě doma a asi bych jinde žít nechtěl.

Hodláte zůstat stále u stejného stylu hudby a nebo se nebráníte změnám? Chystáte nějaké zásadní změny?

STEJSKY: Změnám se určitě bránit nebudeme. V budoucnu by jsme chtěli naší hudbu ještě o něco zrychlit a přitvrdit než na našem prvním albu Age Of Exploration.

KLOBIN (reagujíc na Stejskyho): Nicméně chceme zachovat jistou melancholičnost prostřednictvím melodií. Možná to zní nemyslitelně, ale jo, jde to. A nově složené skladby to potvrzují. Těšíme se, co na ně budou říkat lidi.

Vaše fanynky založily fanclub. Co to pro vás znamená?

TOM: Co na to říct? Je to super, holky se nám pěkně snaží, ale zatím nějak vázne rozšíření členské základny. Jejich počet je dost hubenej.  Ale ceníme si toho.

MACAN: Holky jsou prostě nejlepší!!! Máme v nich silnou podporu, vždycky nás dokážou potěšit.

KLOBIN: Amen, haleluja sestry!

Swordfish, Foto: Ivana Ducháčková

Všichni víme, že už dva lidé se těžko domlouvají. Čím víc jich potom je, je to jen horší a horší. Jak to funguje u vás? Jsou u vás na denním pořádku hádky, nebo mezi sebou máte autoritu, jejíž slovo platí?

TOM: V kapele je demokracie. Je to samozřejmě o povaze každýho, ale že by jeden řekl, bude to takhle a hotovo, to ne. Vždycky rozhodne většina. A moc se nehádáme. Ono chlapi se mezi sebou vždycky nějak domluví a když dojde k nějaký výměně názorů, tak z toho nikdo nedělá tragédii (ještě, že nemáme v kapele ženskou).

KLOBIN: Fakt se moc nehádáme, máme dobrý vztahy. Když se má něco rozhodovat, je demokracie, jak už řekl Tom, ale někdy musí zakročit názorovej vůdce. Není to jedna absolutní autorita nebo osoba, spíš jsme každej více agitovanej v jiných aspektech fungování kapely. Výborně to prospívá kapele i vzájemným vztahům.

Připadáte si už jako světaznalá skupina, nebo si myslíte, že máte ještě nejtěžší práci před sebou? Jak hodnotíte své dosavadní úspěchy?

KLOBIN: To nejtěžší máme před sebou. Jednu velmi těžkou zkoušku jsme zvládli, spálili se díky vlastní naivitě (kdo ne v téhle branži, he?) a teď máme našlápnuto. Ale bude se muset tvrdě makat. Světaznalí rozhodně nejsme, ale na druhou stranu jsme hrdí na to, co jsme dokázali. V počátcích to bylo pět hudebních mamlasů, kteří si jen tak ze srandy jednou týdně zašmrdlali ve zkušebně. Dnes máme plnohodnotný CD a pravidelně koncertujeme. A kdo si myslí, že je to málo, ať si to zkusí a ukazujem mu deset prstů jako Kája Gottu.

Nastaly  někdy chvíle, kdy jste si říkali, že vám to za to nestojí, že budete ve svém volném čase raději sbírat známky?

TOM: Zatím naštěstí ne.

KLOBIN: Mě jo a nebylo to jednou. Někdy to jde z tlustejch do tenkejch, ale pozitiva vždycky převáží negativa.

MACAN: Já vím jen to, že přinejmenším mě to ještě nějakou chvíli nepřejde.

Děkuju vám za rozhovor, a přeju hodně úspěchů do budoucnosti!

Swordfish: Taky dík!