Fenomén počítačové hry Dragon Age už zcela jistě zasáhl každého fanouška fantastiky, i kdyby jen letmo. Rozsáhlá propagační kampaň okupovala nejeden con, dostala se i na stránky Pevnosti a do článků na webových serverech. Současně s českým vydáním hry se na domácí trh dostala i kniha s názvem Ukradený trůn, jež představuje jakýsi prequel k celé hře.
Fanoušci literárního zpracování fantastiky pravděpodobně po jménu David Gaider jen vykulí oči na znamení údivu, co je ten člověk zač. Ti, kteří občas sednou za počítač a zahrají si nějakou hru, možná budou vědět, že tenhle člověk odpovídá za scénáře k takovým titulům jako Baldur´s Gate 2, Neverwinter Nights 1, či právě Dragon Age. A světe div se, na jeho první skutečné literární prvotině je jeho profesionální deformace opravdu vidět.
Na úvodnách stránkách knihy nás David Gaider zavádí do světa Thedasu, konkrétněji země zvané Ferelden, která je v současné době okupována sousedním orlaisiánským impériem. Už od počátku sledujeme osudy mladého Marika, jehož matku, Krvavou královnu rebelů snažících se prosadit samostatnost Fereldenu, zabili a ponechali nebohého sirotka utíkat pustými lesy. Naštěstí dříve než ho stačí polapit potká mladý princ Loghaina, syna vůdce malé skupinky psanců, která se stará jen a jen o sebe. Počátek velkého příběhu je na spadnutí.
… jen kdyby David Gaider trochu zapracoval na finální podobě svého rukopisu. Už po prvních deseti stránkách se jako čtenáři dokážete rozkoukat a zjistit jeden základní fakt: tahle kniha nestojí za nic. To první, co vás trkne do čela a zanechá tam dlouhý krvavý šrám, je až vlezlá infantilnost samotného děje. Zatímco ve shrnutí v předchozím odstavci to vypadá celkem zajímavě, ve výsledku je akce až groteskně jednoduchá a prosťounká. Jak pomalu (či rychle, záleží na vás) otáčíte jednotlivými stránkami a přeskakujete odstavce, abyste našli další záživnou pasáž, zjistíte, že v Ukradeném trůnu se vlastně mnoho neděje, a kdyby něco, lze bez problému přeskočit množství stránek a stále se chytat. Abych jen nesnižoval kvalitu Gaiderova – bezpochyby tvrdě vydřeného díla – najdou se i světlé okamžiky. Jak je autor neschopný ve tvorbě uvěřitelného příběhu, má pěkně popsané bitvy. Když už se k nějaké dostanete, zjistíte, že je popsaná dobře, až s téměř filmovým nádechem, který „spisovatel“ přibral nepochybně při psaní scénářů pro počítačové hry.
Vůbec celá kniha působí – při hlubším a objektivním zamyšlení (kterého se po chvíli snahy vzdáte, protože to se prostě nedá) – jako na papír převedená počítačová hra. Když si totiž představíte všechny ty nepovedené scény plné patetických a nezvládnutých rozhovorů, nelogického chování postav (dojde i na milostný trojúhelník), a bezduchého vláčení charakterů z jednoho kusu mapy na druhý, zjistíte, že na pozadí počítačové hry, kdy je největším hybatelem vnější prvek příběhu – hráč – by to všechno šlapalo víc než dobře. V rozhovorech stačí dát na výběr pár možností, kterými se hráč prokliká, chování postav stačí do detailu promodelovat, protože duši jim vdechne majitel myši a klávesnice, a vláčení postav z jednoho kusu mapy na druhý má prostě pravá RPG ve svém popisu práce.
A když už jsem u té mapy – i ta v Ukradeném trůně trochu hapruje. Zatímco v samotné hře (tady už se srovnání neubráním) je celý svět pečlivě propracovaný a graficky vymodelovaný do těch nejmenších detailů společně se všemi jeho obyvateli, kteří díky hernímu zpracování dostávají ten správný šmrnc, v knize působí všechny zmínky o geografii a kultuře Fereldenu jako naprosto bezpředmětné. Motiv thedaského náboženství Svatého oltáře v čele s prorokyní Andrastou by se dal nádherně využít jako sociální podtext – místo toho se jen mihne, aby čtenář věděl, že něco takového existuje. Stejně poslouží i Dálové (mimochodem sem směřuje jediná moje výtka k překladu, neboť anglický výraz Dalish elves tímhle přepisem ztrácí své kouzlo), zplozenci (v originále darkspawn) či Hluboké cesty (Deep roads), jejichž význam v příběhu by se dal označit za vykrádání Tolkiena, ačkoliv tady mi to přijde spíš jako další autorova snaha ukázat ze svého světa, co nejvíc to půjde, která v závěru nekončí ničím jiným než chaosem, jež vypukne ve čtenářově mysli (spolu s rozčarováním ze zcela nezvládnutého konce).
Suma sumárum si pětadevadesát procent čtenářů knihu neužije. Pokud máte doma hru, ušetřete peníze, kupte si lepší vánoční dárek a místo toho se raději podívejte na Kodex vašeho hrdiny, kam se zapisují všechna neobvyklá místa, postavy a věci, jež jste na cestách křížem krážem Fereldenem potkali. Pokud doma hru nemáte a chcete zjistit, jak vypadá svět tohohle fenoménu, knihu si nekupujte, protože si maximálně vytvoříte mylný dojem. Pokud jste na knihu narazili náhodou v knihkupectví či antikvariátě a přemýšlíte nad koupí, posuňte raději svou ruku a oko o hřbet dál.
Naopak jestliže jste třináctiletý hoch (nebo máte takového doma a nevíte co mu nadělit pod stromeček), který knihy zpravidla nečte, ale ta nová hra ho strašně baví, Ukradený trůn se vám bude líbit jako něco úžasného, protože s tímhle oborem prostě nemáte zkušenosti. Jediná další možnost, kdy by se vám kniha mohla líbit, je případ, kdy prostě potřebujete nějaké bezduché čtení do vlaku a opravdu, ale opravdu nemáte nic lepšího po ruce.
Já osobně patřím do té první skupiny a přeji Davidu Gaiderovi, aby se vrátil se svými výtvory do světa počítačových her, protože tam mu to prostě sedí. A pokud už musí psát romány, ať se napřed zkusí vypsat, protože jinak opravdu nevím, jak přežiju četbu ohlášeného druhého dílu s podtitulem Calling (Volání).
Název originálu: Dragon Age: The Stolen Throne
Český název: Drahon Age: Ukradený trůn
Autor: David Gaider
Překlad: Jakub Mařík
Obálka: Electronic Arts
Počet stran: 320
Vydal: Fantom Print, Ostrava 2009
Doporučená cena: 249 Kč
Hodnocení: 30%
