Ze švédské literatury jsme dlouho znali především Pipi dlouhou punčochu. Náhle však přicházejí knihy Stiega Larssona, které se vyšplhaly na přední příčky žebříčků po celém světě. Čím to je, že i v dnešní době hltáme se zatajeným dechem tyto objemné knihy?
Muži, kteří nenávidí ženy, Zdroj: distributor filmu
Přesto, že je doba plná filmů, seriálů a počítačových her, najdeme si čas i na čtení. Jedním z nejpopulárnějších žánrů jsou napínavé detektivky či thrillery. Co vlastně od takové knihy očekáváme? Určitě nás musí zaujmout, ba přímo pohltit a udržet nás napnuté od začátku až do konce. Musí nás mrazit v zádech, musíme knihu číst se zatajeným dechem. A právě takové jsou knihy švédského spisovatele a novináře Stiega Larssona.
Stieg Larsson – člen švédského levicového hnutí, pracoval na poštovním úřadě, později jako designér švédské tiskové kanceláře TT a jako skandinávský dopisovatel britského antifašistického magazínu Searchlight. Angažoval se v boji proti rasismu a pravicovému extremismu. V devadesátých letech zakládá nadaci Expo, jež si klade za úkol sledovat nedemokratické tendence ve Švédsku. Současně s nadací zakládá i stejnojmenný časopis, který se věnuje podobné problematice a vychází dodnes. Stieg Larsson byl veřejně uznávaným odborníkem na pravicový extremismus a rasismus. Tato jeho činnost se však neobešla bez nebezpečí a výhrůžek. Zemřel v roce 2004 na těžký infarkt.
Jak již bylo řečeno, dnešní době čtení příliš nedominuje. Jak je ale možné, že Larssonova trilogie (z níž každý díl má více jak 500 stran) trhá rekordy a drží se na předních příčkách bestsellerů po celém světě? Možná proto, že se nejedná jen o obyčejnou detektivku, ale že je to především výpověď o společnosti a jejích neduzích jako je korupce, násilí, mafie, justiční zločiny, politické skandály a jiné. Díky autorově novinářské zkušenosti je všechno popisováno detailně a přesně (zejména pak kauza kolem finančníka Wennerströma). Při čtení Larssonových knih bychom si měli uvědomit, že ačkoliv se děj odehrává ve Švédsku, tak to, co o společnosti vypovídá, platí takřka pro celý svět.
Muži, kteří nenávidí ženy
První díl trilogie Milénium vyšel ve Švédsku již v roce 2005. Čeští čtenáři si však na tento titul museli počkat skoro tři roky, nicméně trpělivost přináší růže. V prvním díle se seznamujeme s hlavními postavami celé trilogie – novinářem Mikaelem Blomkvistem a hackerkou Lisbeth Salanderovou. Mikaela Blomkvista poznáváme ve chvíli, kdy je mu soudem udělena pokuta a tři měsíce vězení za to, že ve svém článku poškodil pověst švédského finančníka Wennerströma.
Postupně se dozvídáme, jak Blomkvist celou aféru kolem něj odhalil a proč mu chyběly důkazy, kvůli kterým byl odsouzen. Protože je však teď jeho novinářská pověst poškozena, rozhodne se na čas stáhnout. Octne se na místě zvané Hedeby, kde začne vyšetřovat případ starý bezmála čtyřicet let.
Lisbeth Salanderová, Zdroj: distributor filmu
Druhý díl vyšel ve Švédsku v roce 2006. Zde více poznáváme Lisbeth Salanderovou. Dozvídáme se, čím vším musela v životě projít a proč je taková, jaká je dnes. Mezitím Mikael pracuje s novým kolegou Dagem na speciální příloze časopisu, která se bude týkat nově objevených skutečností v obchodu s bílým masem. To se mu však stane osudným, neboť síť mafiánů má své lidi opravdu všude. Lisbethin život má spolu s Dagovou prací něco společného. Oním společným jmenovatelem je tajemné jméno Zala, o kterém se každý bojí i mluvit.
Na scénu přichází Lisbeth
Dag se svou partnerkou Miou je však náhle brutálně zavražděn, stejně jako advokát Bjurman, poručník Lisbeth Salanderové. Je zahájeno rozsáhlé vyšetřování a Lisbeth se stává podezřelou číslo jedna. Oproti prvnímu dílu je napětí a dynamika děje o něco slabší, zejména pak ve druhé části knihy. Nicméně, nepřečíst si druhý díl až do konce by byla rozhodně škoda, neboť na něj plynně navazuje další, závěrečný (a možná i nejlepší) díl celé trilogie, který vyšel rok poté.
Poslední díl trilogie Milénium získal, stejně jako díl první, ocenění Glass Key (udělované za nejlepší titul severské kriminální literatury). V českém překladu vyšel v roce 2010 a jeho vydání bylo ostře sledovanou událostí, na níž nedočkavě čekala spousta lidí. Postupně se nám zde odhaluje tajná jednotka, soudní mechanismy a zkorumpovaní soudní znalci.
Náhle zjišťujeme, že i za strašlivým Zalou stojí ještě někdo další, kdo ve Švédsku ovládá spoustu vlivných lidí, kteří udělali mnohým ze života peklo a to zejména Lisbeth Salanderové, jež stane před soudem jako obžalovaná. Odhalit spletitou síť zkorumpovaných lidí a dokázat Lisbethinu nevinu – tak to je velkým úkolem právě pro Mikaela. Tyto skutečnosti však s sebou přinášejí řadu nebezpečných situací, ve kterých jde o život.
Michael Nyqvist jako novinář Mikael Blomkvist ve snímku Dívka, která kopla do vosího hnízda, Zdroj: distributor filmu
V čem ještě je Larssonova trilogie výjimečná? Možná i tím, že se vymyká stereotypům. Například Mikael, který není žádným mladým nadějným novinářem, nýbrž rozvedeným, charismatickým mužem kolem čtyřicítky, žije částečně v milostném trojúhelníku se svou kolegyní Erikou a jejím manželem (všem tato situace vyhovuje). Dále pak Lisbeth Salanderová, zvláštní svým zjevem i chováním. Dalo by se o ní říct, že je sociopatka, je uzavřená a čtenář občas zcela nechápe její jednání. Možná tak trochu antihrdinka, která však vyniká výjimečně nadprůměrnou inteligencí a schopnostmi.
V knihách se také často setkáváme s násilnými a sexuálními scénami, které autor popisuje bez jakéhokoli ostychu. Naprosto bez obalu je zde například popsáno brutální znásilnění. Na to se však nemůžeme a nesmíme dívat jako na nějakou zvrácenost celé knihy či přímo autora, nýbrž jako na skutečnost, se kterou se v našich životech bohužel setkáváme. Nevybíravým popisem nás autor upozorňuje na realitu, již musíme čelit a s níž je potřeba něco udělat.
A jaké jsou detektivky pro vás? Sám Larsson o nich říká: „Psaní detektivek je zábava, je to psaní lehké literatury. Není to, jako když píšete propagandu nebo skutečnou vysokou literaturu. Jak víte, detektivky jsou jedna z nejoblíbenějších forem zábavy vůbec. Výborně se tedy hodí, když chcete skutečně něco říct… a to já samozřejmě chci.“
