3 fotky 
Stanislava Kostku Neumanna lze pojmout jako modelový příklad dobového umělce. Na vývoji jeho uměleckého smýšlení a přátelské otevřenosti novým proudům lze sledovat obecnější tendence českých básníků desátých let minulého století.
S. K. Neumann je důležitou kulturněpolitickou osobností, ne pouze básníkem a autorem známé Knihy lesů, vod a strání. Inklinoval k radikálně orientovaným uměleckým i společenským skupinám. Jeho vývoj je specifický pro celou generaci – přechod od doznívající symbolistně dekadentní vlny devadesátých let k básním plným revolty a poetice vitalistické.
S. K. Neumann (1875 až 1947) na počátku tvorby přispíval do dekadentní Moderní revue, stal se čelním představitelem anarchistických buřičů kolem revue Nový kult. V desátých letech jeho sympatie k anarchismu opadávaly a důležité slovo měla příroda. Spolupracoval na Almanachu na rok 1914, jenž se postavil proti symbolismu a propagoval nové směry. Ve dvacátých letech spoluzaložil KSČ, zpřístupňoval marxistické teorie a propagoval proletářské umění. Z KSČ byl vyloučen po podepsání Manifestu sedmi.
Dekadent a symbolista
Neumannův vstup do povědomí uměleckých kruhů byl poznamenán dekadentním symbolismem devadesátých let. Symbolismus a dekadence se projevuje v první básnické sbírce Nemesis bonorum custos (1895), a dále v dílech Satanova sláva mezi námi (1897) a Sen o zástupu zoufajících (1905). Druhé zmíněné dílo pracuje se symbolem satana, který je znakem revolty a vzdoru lidu proti útlaku. Programová báseň sbírky se nazývá Ave Satan a je prodchnuta představou vzpoury.
Neumann využívá symbol satana jako zobrazení vzpoury a revolty. Foto: sxc.hu
Neumannův výchozí přístup se ostře vyhraňoval proti měšťáctví a věřil v nové obrození člověka jako člena společenství. Anarchismus byl tedy jeho hlavním prostředkem k osvobození, a to jak společenskému, tak básnickému. Společensky vysvobození směřovalo od individua k větší skupině a básnickou cestou k uvolnění uměleckého výrazu a bezprostřednosti obrazů.
Nové směry s Almanachem na rok 1914
K civilismu se Neumann programově přihlásil sborníkem Almanach na rok 1914, jenž spoluvytvořil s Otakarem Theerem a bratry Čapkovými. Patrná je snaha o poetizaci každodenní reality a technicky založené společnosti.
Čtěte také: Honoré de Balzac: Otec Goriot. Smutný příběh milujícího starce
První válka pro Neumanna znamenala účast v bojích na frontě, civilismus stále ovlivňoval Neumannovo dílo a jeho poválečnou tendenci k proletářské literatuře. Ve dvacátých letech se formuje Neumannova představa společenské závaznosti umění, poezie by se měla politicky a sociálně angažovat.
Neumann vitalista
V prvním roce války Neumann představil svou vitalistickou sbírku plnou přírodních motivů, již nazval Kniha lesů, vod a strání. Název zcela koresponduje s motivickým naplněním celého díla, autor užívá přírodní lyriky jako konstitutivního prvku, přičemž se soustřeďuje na oblast moravské krajiny. Právě do přírody Neumann člověka pevně ukotvuje a chápe ho jako její součást. Sounáležitost s přírodou člověka zároveň osvobozuje.
V Knize lesů, vod a strání se člověk navrací zpět k přírodě.
Verše celé sbírky jsou naplněné úvahami nad smyslem života a básník čtenáře vyzývá k tomu, aby svůj čas prožíval co nejvíce. Z intenzivního života vyplývá také smyslově zaměřený prožitek, optimismus a radost ze samotného života. V Knize lesů, vod a strání se objevují i erotické prvky, v básni Ke chvále země básník vede paralelu mezi smyslnou ženou a zemí.
Nové zpěvy
Reflexivní lyriku v roce 1918 nahrazují civilisticky orientované Nové zpěvy. Dílo je rozděleno na Zpěvy drátů, Zpěvy z lomozu a Zpěvy z ticha. Uvedené oddíly se od sebe liší náhledem; Zpěvy drátů opěvují technickou dobu, Zpěvy z lomozu zčásti splývají s předchozí částí, ovšem s tím rozdílem, že si autor uvědomuje záporné důsledky techniky, navíc je vyzdvižena potřeba svědomí. Třetí oddíl se po vzoru Knihy lesů, vod a strání věnuje oslavě přírody, jejíž obraz je podán značně idealizovaně.
Jaro zpívá v parku obklíčeném křiky
automobilů a tramvají,
jaro směšné, hýbající všemi uličníky,
kteří v kuličkách své jmění prohrají.
Však i jiným bytostem cos o jaru se zazdá,
cos frontami činžáků když běží ke spasení.
Kdo jim trochu kalika a lásky na obvaz dá?
Ale po tom věru nikomu nic není.
Ubohé srdce lidské! …(NEUMANN, Stanislav Kostka: Jaro v městě. In Nové zpěvy. Praha: Svoboda, 1947.)
Zdroj: Dějiny české literatury 4. Literatura od konce 19. století do roku 1945. Autorský kolektiv ÚČL AVČR. Praha: Victoria publishing, a. s., 1995.
