Sprostší hru asi neznám, říká Jan Hřebejk o inscenaci Práskni do bot

Režisér Jan Hřebejk, který má na kontě filmy jako Šakalí léta nebo Pelíšky, se poosmé vydává na divadelní prkna. V Divadle Na Jezerce režíruje inscenaci Práskni do bot, která má premiéru 7. března. TOPZINE.cz přináší exkluzivní rozhovor.

Režisér Jan Hřebejk popáté režíruje v Divadle Na Jezerce. Zdroj: Ivan Kahún, Divadlo Na Jezerce

Divadelní, nebo filmová režie?

Určitě filmová. Já se považuji za filmového režiséra a ve filmové režii se cítím doma. Mám s ní větší zkušenosti. Teď se nějakým způsobem prolnula v případě filmu Odpad, město, smrt. Což byla fantastická inscenace Dušana Davida Pařízka, kterou jsme natočili jako film. Tam se objevilo protknutí divadla a filmu, ve kterém bych rád pokračoval i do budoucna, ale nechci to zakřiknout.

Jaký je rozdíl mezi divadelní a filmovou režií, nebo mají naopak něco společného?

Hlavní rozdíl je, že ve filmu je velice podstatnou součástí práce střih. Zjednodušeně řečeno, práce u filmu je pro mě hotová premiérou. Život divadelní inscenace premiérou začíná. V tom je největší rozdíl pro filmového režiséra, smířit se s tím, že ten tvar není nikdy definitivní.

Jan Hřebejk (1967) vystudoval obor scenáristika a dramaturgie na pražské FAMU. Už při studiích natáčel filmy jako Co všechno chcete vědět o sexu nebo Bojíte se to prožít. Záhy se potkal se svým dvorním scenáristou Petrem Jarchovským, se kterým spolupracoval na svých nejznámějších filmech. Vytvořili spolu Šakalí léta nebo Pelíšky. Hřebejk má na kontě celkem dvacet jedna Českých lvů a jednu nominaci na Oskara za film Musíme si pomáhat. Co se týče divadelní režie, spolupracoval nejprve s Divadlem pod Palmovkou (Nebezpečné vztahy, Výstřely na Broadwayi, Amadeus) a následně s Divadlem Na Jezerce (Manželské vraždění, Na dotek, Kumšt, Musíme si pomáhat).

Na Jezerce jste naposledy režíroval inscenaci Musíme si pomáhat, která vznikala z filmového zpracování.

Původní scénář filmu Musíme si pomáhat od Petra Jarchovského byl dost komorní. Říkal jsem, že to provětráme a některé scény jsem skutečně přepisoval do exteriéru, připisovali jsme řadu hromadných scén. Z původního scénáře jsme ale vycházeli u divadla, protože to bylo koncentrované do bytu jedné dvojice. U Musíme si pomáhat jsem cítil bezpečí, že jsem si s herci sedl a nemuseli jsme význam hledat, protože jsem ten film točil. Ne, že bych se na scénáři podílel, ale znal jsem ho prakticky nazpaměť.

U Musíme si pomáhat vznikl nejprve film, který se převáděl na divadlo. U inscenace Odpad, město, smrt to mělo obrácený proces.

To byl ještě jiný proces, protože Reiner Fassbinder byl světově proslulý režisér, ale zároveň divadelní autor v době, kdy hru Odpad, město, smrt napsal. Pak vznikl o něco později film z divadelní hry, ve kterém hraje Fassbinder jednu z hlavních rolí, pasáka Franze. Ale netočil to on, vzniklo to ve švýcarské produkci, takže tady film existoval. Dušan se vrátil k původní hře, do které výrazně a radikálně autorsky zasáhl.

Vy jste předtím znal i ten film ze švýcarské produkce?

Ne, doteď jsem ho neviděl. Jenom vím, že byl stylizovaný.

Nechal jste se tedy inspirovat divadelní hrou.

Vedle toho, že miluju Fassbindera, tak film Odpad, město, smrt byl motivovaný snahou zaznamenat mimořádnou epizodu pražského kulturního divadelního světa, což byla ta éra Pražského komorního divadla v Divadle Komedie.

Hru Práskni do bot převádíme do Čech

Vy teď režírujete v Divadle Na Jezerce inscenaci Práskni do bot, mohl byste ji čtenářům TOPZINE.cz představit?

Je to hra pro čtyři herce, tragikomedie se čtyřmi dlaždiči. Z toho vyplývá, že i jazyk je poměrně peprný. Sprostší hru asi neznám, ale je nesmírně vtipná. Má svůj hlubší podtext. Napsal ji Owen McCafferty, irský autor.

Je irský humor podobný českému?

Celou hru jsme převedli do Čech. Když se postavy baví takovým dlaždičským způsobem o výtvarném umění, o Damienu Hirstovi, tak v našem případě mluví o miminech na Žižkovské věži. Je to mimořádně šťastné spojení humoru s autenticitou. Já se režii snažím dělat hodně realisticky. Když se nám to povede udělat autenticky, tak to vyznívá nejvtipněji. Bráníme se inscenaci udělat stylizovaně, protože pak ten humor nefunguje.

Hlavní postavy Práskni do bot zleva: Volej, Mudrc, Šulin a Drátěnka. Zdroj: Divadlo Na Jezerce

Jak jste se dostal k režii Práskni do bot?

Přinesl mi ji Vašek Liška, herec Jihočeského divadla. Seznámili jsme se při natáčení reklamního spotu. Já několik let hledal s Janem Hrušínským titul, který by se nám na Jezerku hodil. Hledali jsme něco komediálního, co bude mít vážný podtext. Práskni do bot nám přišlo ideální. Předtím se to hrálo v Chebu a hru objevila dramaturgyně Marta Ljubková.

Vystudoval jste scenáristiku na FAMU, jak moc hru přetváříte k obrazu svému?

Je to intuitivní. Ta katedra se jmenuje scenáristiky a dramaturgie. Dramaturgická část práce je dobrat se tomu, co autor chtěl, respektive, jak my k tomu výkladu můžeme přispět.

Jak dlouho trvá, když vezmete dílo a snažíte se ho přetvořit na divadelní prkna?

Při tvorbě Musíme si pomáhat jsme vycházeli z filmového scénáře, který jsme dokonale znali. U Práskni do bot jsme zase převáděli z jednoho kulturního prostředí, z jedné země do druhé. Když se postavy pohádají o seriálech, které sledovaly v dětství, tak ty seriály u nás neběžely. Hledali jsme paralely, ale nenašli je, takže jsme tu stránku škrtli. Někde jsme ale ekvivalenty našli.

V rozhovorech často zmiňujete filmové režiséry, které máte rád nebo kterými se necháváte inspirovat. Co divadelní režiséři. Sledujete jejich tvorbu?

Dělal jsem inscenace, za kterými si stojím. Všechny se ještě hrají, s výjimkou Kumštu, který skončil po dvou stech reprízách. Ta sorta několika režisérů nebo režisérek, kteří určují, o co v divadle skutečně jde, je odlišná. Myslím, že se nám tohle občas podaří u filmu, být v první linii. U divadla se obdivuji tvorbě Jana Mikuláška, samozřejmě Dušana Pařízka, Miroslava Krobota nebo bratří Formanů. Viděl jsem geniální inscenaci Den opričnika, kterou režírovala Kamila Polívková s fenomenálním Karlem Dobrým. To jsou umělci v oblasti divadelní režie. Myslím, že si umím vybrat text a docílit toho, že komedie má humor.

Takže chodíte do divadla.

Ano, chodím a chodím rád. Jednak mě to baví a jednak bych rád ještě natočil něco podobného jako Odpad, město, smrt. Film inspirovaný divadlem. V době, kdy jsem chodil na střední školu a na FAMU, tak k velmi významným filmům patřila tvorba španělského režiséra Carlose Saury, který v tehdejší době spolupracoval s fenomenálním tanečníkem Antonio Gadesem. Dělali baletní filmy jako Carmen nebo Krvavou svatbu. Zlatou palmu v Cannes dostal v roce 1984 film Tančírna, což je také původně divadelní hra.

Doděláváte film Líbánky s Annou Geislerovou…

Ten jsme dodělali, dneska máme schvalovací projekci.

Tedy, dělal jste film Líbánky a do toho připravoval ještě inscenaci Práskni do bot, která má 7. března premiéru. Dá se to skloubit?

Ano, samozřejmě dá. Ve finální fázi postprodukce filmu dohlížím například na dokončování zvuku. To se dělá digitálně, takže já jednou za týden jdu do studia, kterému to zadáte, a zvukař má připraveno to, na čem jsme se dohodli. Pustíme si to, uděláme opravy a zvukař si v práci zase pokračuje.

V tomhle ohledu já nedělám projekty, které by se daly s ambiciózní tvorbou jmenovaných režisérů srovnat. Ceny člověk nedostane proto, že se rozhodne, že je dostane, ale protože v tom oboru je na špici.

Co kromě inscenace Práskni do bot a filmu Líbánky, které jste teď dokončil, připravujete?

Rád bych natočil ve spolupráci s ostravskou televizí divadelní hru Petra Kolečka a Dana Špinara Zakázané uvolnění, což je povedená komedie pro tři holky, která se hraje v Rubínu. Viděl jsem ji čtyřikrát nebo pětkrát a strašně mě baví. Doufám, že ji natočíme.

Mluvilo se o tom, který kandidát je horší

Jste spokojený s tím, jak dopadla prezidentská volba?

Ne, nejsem, ale nechtěl bych to komentovat. Volil jsem Karla Schwarzenberga.

Podporoval jste ho ve volbách.

Ano.

Použil jste i jeden výrok, který citovala mnohá média.

To je bouře ve sklenici vody. Já jsem to vysvětloval na blogu a už se k tomu nechci vracet.

Mezi kulturními osobnostmi se strhla debata, kdo z kandidátů je lepší. Jak ta situace vypadá teď, několik týdnů po volbách?

Volby, a zvlášť historicky první přímá volba prezidenta pochopitelně byla stejná věc, jako když mluvíte o sportovním klání. Nemyslím si, že by to příliš zčeřilo vody. Nemluvilo se mimo jiné o tom, který kandidát je lepší, ale mluvilo se také o tom, který je horší. Což si myslím, že je zrovna tak důležité.

Podle vás nevznikly žádné hlubší příkopy?

Ne, myslím, že ne. To bych nepřeceňoval. Žijeme více méně v demokratické zemi a člověk, pokud si má zachovat zdravý rozum, má mít od politiky větší odstup. Člověk se nemůže zlobit na lidi, které má rád nebo kterých si váží, jako je Martin Dejdar, že podporovali jiného kandidáta. Mě osobně se tento typ záště netýká a také jsem tím výrokem vůbec nemyslel voliče nebo podporovatele, ale konkrétní lidi, kteří Miloši Zemanovi pomohli, například inzeráty v Blesku.