3 fotky 
Tři hrdinky s pohnutými osudy plnými překážek a životních zvratů z různých epoch se setkávají na časové ose v jednom bodě. V divadle Na Zábradlí. Citové a intelektuální drama s tváří grotesky nahlíží do osudů Virginie Woolfové, Silvie Plath a Ivany T. Genialita scénáře vytryskla z pera známé české autorky, Radky Denemarkové.
Magdaléna Sidonová jako Sylvia Plath a Marie Spurná v roli Virginie Woolfové Zdroj: nazabradli.cz
Spisovatelka, literární historička, překladatelka, lektorka, scénáristka a dramaturgyně Radka Denemarková patří k nejvýraznějším talentům české prózy od doby, kdy v roce 2005 vydala svoji prvotinu A já pořád kdo to tluče. Ovšem, do širšího povědomí veřejnosti jí pomohla především česká ocenění Magnesia litera za román Peníze od Hitlera (2006) a o pár let později další Magnesia za publicistický román Smrt, nebudeš se báti (2008), který zasvěcuje do života divadelního režiséra Petra Lébla.
Denemarková s Divadlem Na zábradlí spolupracuje již řadu let. Její schopnost pomocí jazyka modelovat ty nejkreativnější světy a sdělovat nejniternější emoce je jedinečná a obdivuhodná.
Ač za velmi neradostných okolností, přesto se hra ladně odvíjí ve velmi groteskním duchu. Zřejmě i díky diferenciaci doby, ze které hrdinky pocházejí. Střet rané industriální společenské struktury se světem moderního věku peněz, byznysu a technikou 20. století. Ale hlavní linie, která kolem sebe omotává tři píšící autorky ukazuje nejen kontrast doby, ale také vzájemné psychologické spojitosti, které řešila a bohužel stále ještě i dnes řeší žena – autorka.
Žena, která musí zvládnout vše, bez pomoci, spolehnout se jen sama na sebe a své schopnosti. Jak skloubit rodinu, děti a kariéru? Chce–li vše vykonat plnohodnotně, peníze nestačí.
Rozpory mezi ambicemi, tvorbou a péčí o děti krásně krystalizují pomocí duchaplných dialogů žen spisovatelek, které s obrovským citem pro jazyk a empatií pro duševní dilemata přesně vystihla Radka Denemarková. Pro jejich setkání vybrala neutrální půdu v mezipatře na přestupní stanici po smrti. Toto téma již zpracovali různými způsoby i další autoři.
Podobně jako postavy uzavřené v jedné místnosti, které nemohou uniknout, alespoň ne hned. Svou uzavřeností v pokoji nejvíce evokuje Sartrovu hru S vyloučením veřejnosti. Ale tím veškerá podobnost končí.
Značková hra bez jediné vady
Toto mimořádné a kompaktní představení lisuje esenci ženskosti. Udržet diváky v napětí od začátku do konce. Přesto, není to hra pro každého. Hází udičku zejména na intelektuální obecenstvo, které pochopí konkrétní narážky a zná příběhy postav. Pochopí i nezasvěcení, nicméně můžou mít pocit, že zaplatili celý nákup a odnesli si jen půlku. To ale není vina hry, která počítá se vzdělanými diváky.
Málokdo totiž nezná příběhy slavných žen. Ideální divačkou je inteligentní žena. Muži pro ženy vlastně nikdy neměli příliš pochopení. Virginia Woolfová žila ve sporu s dobou, kterou předstihla. Její kvality rozpoznávají především následující generace.
Sylvia a Madam T.
Okrajově se nabízí jakási symbolika mezi nepochopenými spisovatelkami, včetně samotné autorky této hry. I ona čelila a stále čelí kritickým tlakům na svá díla, zejména pak ze stran mužů. Ať už se jedná o romány nebo právě její poslední divadelní hru Spací vady, jejíž světová premiéra se konala 18. října 2010. Vyvstává zde otázka proč?
Denemarková není černobílá
Evidentně pro svou rozporuplnost, kterou vdechuje svým postavám. Nicméně, konkrétně Vady vás zaskočí svou jiskrnou příchutí. Temné téma, které pomocí dialogů dostává humorný rozměr s jízlivou sarkastičností vás zabetonuje do židlí, na kterých se pohnete jen pod malými sprškami osvěžujícího smíchu. Ovšem, i zde neexistuje čistě bílá nebo černá duše. Jejich povahy vás baví svou barevností.
Ačkoliv tato hra staví především na brilantním textu, do značné míry ohromí i svou svébytnou, leč minimalistickou estetickou formou. Červené sofa po pravé straně scény dotváří celistvě červený stolek uprostřed místnosti, stará trouba po levé straně. Vpravo vepředu svítí opět ve výrazné červeni dlouhý sloup naštosených knih Virginie W. Rozředěná barva krve dynamizuje úsporný prostor, ve kterém jsou nuceny ženy na krátký čas soužít. Scénograficky výstižné.
Slovo je klíčem k činu
Virginia se Silvií se neustále hašteří. Obě slavné spisovatelky, Plathová s Woolfovou, se navzájem trápí a situaci vyostřují nebezpečnými slovy pomocí trefných metafor, anebo střílí rovnou od boku přesně zamířenými urážkami. Snášenlivost silných eg má své hranice.
Sylvia: „On psal jako vy, intelektuální nudno, vydestilované nic…“
Virginia: „Mě poslouchali všichni (na přednáškách).“
Sylvia: „Všichni tři?“
Sylvia: „ Už pro vás vařit nebudu! Mažte si ten svůj chleba s máslem.“
Smrtící intelektuálno rozbije svou přítomností pozitivní a povrchně výmluvná, ale veleúspěšná podnikatelka Ivana T. Stísněný prostor se tak ještě více zaplní energií.
„ Že ste tak zhastrošený! Posmrtná image, ta je nejdůležitější!“
Na bázi homonymie se pochopitelně nabízí bonmot paní T, když Sylvia prohlásí, že už má jen poslední stránku Arielu, načež jí Madam T vpadne do řeči:
„Vy jste psala o pracím prášku?“
A bude se tapetovat…uprostřed Jana Hubinská v roli Madam T
Křižovatky lidských osudů dostanou další rozměr a napnelismus mezi vztahy se do určité míry uvolní. Zcela bezprostřední, bystrá a přitom i pragmatická Ivana T. zvíří poklidné hladiny, jež se uzavřely nad Virginií W. a otevře dokořán troubu, v níž se dusí Sylvia P.
Platforma smrti
Herecké výkony protagonistek bravurně dolaďují mistrně napsaný kus. Magdaléna Sidonová alias Sylvie vytváří dokonalý dojem básnířky, která trpí depresemi z rodiny. Marie Spurná exceluje v roli Virginie unikátním způsobem. A v roli luxusní Madam T září s ladností a elegancí Jana Hubinská. Pohybová složka se zakuklila do minimalistického pojetí. Uceleným dojmem působí i kostýmy, vytvořené Kateřinou Štefkovou, které přesně zobrazují časové pásmo ženských osobností.
Originální zpracování setkání tří úspěšných žen své doby nabízí i mnoho otázek. Neřeší jen úvahy žen autorek, ale i otázku života a smrti s filozoficko-psychologickým přesahem. Jak se vyrovnat se ztrátou blízkých lidí a nezodpovězenými otázkami? Žít svůj život bez dostatečné míry sobeckosti nelze.
Režijně se podařilo Slobodance Radun vytvořit plynulou melancholickou lehkost a ve druhé fázi jí našlehat potřebnou explicitní pěnou. Jemný humor s kousky syrových slov plyne před očima umanutě ke konci. A vám nezbude, než přijít nejméně ještě jednou. Tomuto představení svou fyzickou přítomností muži nechybí v žádném ohledu, snad jen v publiku.
SPACÍ VADY (DVACET PĚT MRKNUTÍ OKA)
Divadlo Na zábradlí
Autor: Radka Denemarková
Režie: Slobodanka Radun.
Hrají: Marie Spurná, Magdaléna Sidonová, Jana Hubinská
Hodnocení: 5*****
