4 fotky 
!Exkluzivní rozhovor!Varhan Orchestrovič Bauer je fenomenální hudební skladatel. Prosadil se především v komponování filmové, scénické a reklamní hudby. Kde se vzalo jméno Orchestrovič, jak se jamuje s černošskými americkými muzikanty a co si myslí o současném umění, skladatel prozradil na aktuálně probíhajícím Festivalu fantazie v Chotěboři v rozhovoru pro Topzine.cz.
Foto: Martin Peška, Topzine.cz
Původně jste vystudoval chemii. Není to k hudbě trochu daleko?
Ne, není. Alchymie vždycky nějak souvisela s hledáním, tak tomu je i v hudbě. Hledačství, nacházení, snaha nějak popsat svět – to všechno s tím souvisí. Chemie je o vlastnostech a muzika je pro mě o barvách. Takže já hledám barvy, myšlenky, myšlenkovou čistotu, určitou kultivaci. Je to vlastně duchovní vývoj, všechno tu spolu souvisí.
Jste převážně dirigent a skladatel. Mimo to ale také aktivně hrajete. Kolik hudebních nástrojů ovládáte?
Hraju hlavně na piano, varhany a klávesy. Někdy na kytaru, dost často hraju i na bicí. Hrál jsem taky třeba na hornu nebo na zobcové flétny. Zkrátka takové ty jednodušší věci. Hodně si také zpívám – především sbory. Dělám si i vícehlasy, kdy skládám svůj hlas přes sebe. Ale v zásadě se snažím, aby ve všech mých věcech bylo něco živého, aby měly nějaký touch – human touch, jak já říkám. Samotné elektronické věci nejsou můj styl.
Kdy jste napsal svou první skladbu?
Asi ve čtrnácti. Byla to jen taková jazzová etuda.
Varhan Orchestrovič Bauer, Zdroj: varhan.cz
Poté, co jste vystudoval konzervatoř, jste vedl vlastní orchestr, který měl kolem šedesáti členů. Jaké to bylo postavit se poprvé před tolik lidí a vést jejich hudbu?
Bylo to zajímavé. Člověk zvedne ruce, není nic a najednou se stvoří hudba. Ten pocit mi učaroval. Zjistil jsem, že je to přesně to, co bych chtěl celý život dělat. Naštěstí jsem na to přišel velice brzo, v nějakých jednadvaceti letech. Od té doby jsem už vše směřoval k orchestru. I proto jsem si přidal ke jménu Orchestrovič. Orchestr je pro mě alfa a omega, tolik barev najednou nikde jinde není. Ale neomezuji se jen na orchestr jako takový, pro mě je součástí orchestru i jazzová rytmika nebo i takové zvláštní nástroje jako fujara a třeba také pila, kterou hodně používám. Řadím tam i synťákové barvy, zejména warmpad nebo squeezy, sweeppady a podobné záležitosti. Mám také rád vzdušné zvuky. Když se potom vše spojí s živými hráči, je to super.
Váš orchestr Worchester Scandal hrál výhradně vaše skladby. Hledal jste v nich prý sám sebe…
Já jsem se snažil něco najít, něco pochopit. Skladby jsem psal po kouskách a vždycky, když jsem se ve škole něco naučil, hned jsem to v orchestru zkoušel. Všechno jsem si financoval sám, takže jsem potřeboval najít nějaký úsporný režim. Psal jsem takové speciální partitury, které jsem rozstříhával na nudle. Ty jsem potom rozdal jednotlivým muzikantům a oni z nich hráli. Ty nudle jsem mezi nimi přehazoval a hledal jsem tak tu správnou polohu každého akordu. Hledal jsem nejrůznější kombinace, aby to znělo tak, jak jsem si představoval. Pak jsem například řekl: violy, vy si vezměte part od sekundů a hrajte o oktávu níž, nebo výš. Měnil jsem tak formu a hledal jsem barvy, protože právě ta zpětná vazba je pro mě nejdůležitější.
A myslíte si, že jste našel styl hudby, který odpovídá nejvíce vaší osobnosti?
Myslím, že ano. Baví mě duchovní hudba, ve které je nějaký přesah. Zrovna připravuju hudbu k sedmdesátým pátým narozeninám Václava Havla – Antikódy, což je zhudebněná Havlova vtipná poezie. Bude to takové oratorium, ve kterém zazní všechno od rockové kytary, přes vysavač, až po normální symfonickou muziku a jazzrock. Bude to takový konglomerát všeho možného.
Ve vaší tvorbě vás jednoznačně posunul půlroční pobyt v USA. Co všechno vám tato návštěva dala?
Hodně důležité bylo, že jsem mohl chodit do Beverly Hills Library. Půjčoval jsem si tam spoustu nejrůznějších alb, které jsem si natáčel na kazety. Moji kamarádi také nosili nějaké jazzy, které jsem vůbec neznal, takže jsem také všechno natáčel. Když jsem to potom přivezl sem, nikdo to neznal. Všechno jsem si naposlouchal a distribuoval dál všem svým muzikantům, kteří hráli u mě v orchestru. Spousta z nich právě díky působení u mě v orchestru začala poslouchat i jinou hudbu. Nebyl to už jen Vivaldi, ale začali poslouchat i Davise, Davea Hollenda, Franka Zappu…
Ještě zůstaneme u jazzu, vy jste se ve Státech účastnil mnoha jam session…
Ano, s tamními muzikanty. Hodně jsem hrál s černošskými muzikanty.
Lišily se tyto původní americké session od těch českých?
Lišilo se to hodně. Všichni tam byli stotisíckrát lepší než já. Já jsem to jenom nasával. Všechno tam mě nutilo úplně jinak přemýšlet, bylo to neuvěřitelně nabíjející. Každá věc otevírala hlavu – přemýšlel jsem, spojovaly se mi nejrůznější myšlenky. Bylo to zkrátka důležité myšlenkové období. Když jsem se večer vracel ze session, psal jsem. Dodneška mám ty skladby schované. Jsou to archy nesrozumitelných not. Myšlenky mi běžely tak rychle, že jsem to nestihl ani zapisovat. Bylo to skvělé období, hodně inspirativní.
Našel by se nějaký hudební styl, který je pro vás nejvíce inspirativní?
Fusion – tam je povoleno všechno. Například můžu uvést Jamese Bonda, to je věc, která je zároveň groovová a zároveň je tam symfoňák. Je tam maso i beat. A já mám rád obojí. Zároveň se tam otevírá prostor pro části, které jsou striktně napsané, a zbývá i místo pro improvizaci. To mě baví. Tohle schéma dodržuju vlastně i ve svém orchestru. Když hrajeme například téma z Fantomase, vždycky improvizuje Mirek Hloucal na trumpetu a pod ním hraje chorus.
Existuje nějaké místo, ze kterého čerpáte inspiraci?
Asi Praha. Bydlím na Petříně, tam je to skvělý. Jste v centru Prahy a přitom na vesnici. A to mě hrozně baví.
Kdo je Varhan Orchestrovič Bauer?
Hudební skladatel, aranžér a dirigent. Narodil se 21. 1. 1969 v Praze. Absolvoval Konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze, obory skladba a dirigování. Dělal aranže pro Michala Pavlíčka, Ondřeje Soukupa, Michaela Kocába, Karla Svobodu a další. Založil Okamžitý Filmový Orchestr, s nímž vystupuje na různých filmových a divadelních festivalech (MFF Karlovy Vary) a předávání cen (Český lev, Elsa). Věnuje se komponování filmové a scénické hudby. Mimo jiné složil hudbu pro film Goyovy přízraky amerického režiséra českého původu Miloše Formana.
Zdroj: Festival fantazie
Ovlivňuje vás spíše urbanistická, nebo přírodní část?
Obojí, ta symbióza. Vůbec celá Malá Strana a okolí Petřína je přesně takovéhle. Člověk je ve městě a přitom i na venkově. Je to trošku něco jiného než na sídlišti v Petrovicích, kde jsem taky jednu chvíli bydlel.
Na který film, v němž je vaše hudba, jste nejvíce pyšný? Jsou to například Goyovy přízraky?
To samozřejmě také, ale nejvíc mě bavil film Vampír, strážce hrůzy. Mám ho na webových stránkách. Na ten jsem hodně pyšný. Povedlo se mi dotknout se expresionismu. Ten film je natočený ve stylu dvacátých let. Shodou okolností za mnou zrovna přišli z Basel Synfonietty a objednali si u mě partituru k černobílému filmu z roku 1928 Zánik domu Usherů. Je to klasický horor pro velký symfoňák. Takže na tom budu teď pracovat. A někdy příští rok na jaře bude premiéra v Basileji.
Natočil jste hudbu k dokumentu o architektu Kaplickém. Vyjadřuje ta hudba váš postoj k celé situaci, která se kolem strhla, nebo je to čistě kulisa?
Dělal jsem hudbu k prvnímu filmu, který natočila jeho manželka. Bavilo mě to, protože on měl rád jazz, Davise, takový futurismus. Byly to věci hodně zahleděné do budoucnosti – taková nadstavba nadstavby. A právě to mě bavilo. Naskytla se mi možnost udělat soundtrack jiným stylem, než jakým se to dělá obvykle. Udělal jsem jazz-rockovou muziku a přizval skvělé muzikanty (Honza Kučera, pan Vacko, Béďa Šmarda, Radek Němec). Byla to úžasná práce s muzikantskou elitou.
Česká veřejnost vás zná hlavně díky filmu Goyovy přízraky. Jaký k němu máte vztah?
V tom filmu jsem půl roku bydlel. Znal jsem ho od začátku, od prvního střihu, kdy měl asi dvě a půl hodiny. Vyndání každé scény mi bylo hrozně líto. Všechny záběry byly vážně dobré. Chápu, že film musel mít nějaký spád, aby to všechno fungovalo. Ale musím říct, že nejvíc mě film bavil, když měl kolem dvou hodin. Je to temný film, celý je strašnou bolestí. Ale bavilo mě to i tak, protože to byla pravda. Cítil jsem dotek té pravdy a i to mě vyprovokovalo, abych vymyslel muziku, která má smysl. A poté jsem ji mohl nahrát s London Symphony Orchestra. To byl velký dar.
Jste zakladatelem Okamžitého filmového orchestru (OFO). Kolik má členů?
Stálých asi padesát, ale když potřebujeme větší kapelu, jednoduše se spojíme s jinými orchestry nebo přizveme další lidi. OFO není kamenný orchestr, který platí stát a město, a lidi hrají za čárku. My jsme námezdní orchestr. Lidé přijdou a dostanou po každém kšeftu peníze na ruku. Jsme sice dražší, ale dá se dosáhnout větší kvality a většího zaujetí pro věc. U mě hrají lidé, kteří vystudovali konzervatoř, a kamarádi, se kterými jsem hrál před lety a kteří dnes sedí ve vážených orchestrech. Vždycky si ale se mnou přijdou rádi zahrát filmovou hudbu. Nedávno jsme hráli večerníčky a seriálovou hudbu. Hrozně je baví zahrát si třeba Sanitku, Cirkus Humberto nebo Návštěvníky. Je to zábava.
Varhan Orchestrovič Bauer a jeho trabant, Zdroj: varhan.cz
Když se člověk podívá na historii umění, tak 20. století porušilo všechno, co doposud platilo. Myslíte si, že umění skončilo se začátkem 20. století, kdy skončily jasně definované kontury a směry? Myslíte, že v současnosti už umění není?
Myslím, že umění se začátkem 20. století neskončilo. Řekl bych, že třeba šedesátky a sedmdesátky byly fajn. Potom už to ale šlo do kopru. Jako by přestalo jít o kreativitu a z umění se stal definitivně jen byznys. Něco se stalo, něco se porouchalo. Nevím co. Dneska každý čeká, že přijde něco nového, ale nic takového nepřichází. Například v populární hudbě: Lady Gaga je jen horší Madonna, Robbie Williams je horší Sinatra. Skutečných osobností s vyhraněnými, originálními názory a vlastní vizí velmi ubývá. Příliš opisují jeden od druhého.
Dřívější nevědomost a nepropojenost světa byla k něčemu dobrá, lidé mohli čerpat sami ze sebe. Kdežto dnes se člověk neubrání tomu, aby někde něco slyšel. To se potom projeví. Navíc je svět příliš zrychlený, všichni všechno mrskají hrozně rychle. Je to vidět i v reklamním průmyslu na referenční hudbě. Nikdo mě nemůže nutit, abych použil danou tóninu, zachoval tempo a instrumentaci. Já poslouchám obraz, hudbu udělám podle toho, co mi řekne. Dnes nikdo nechce nic nového. Chtějí něco starého, jistého. Bojí se experimentů.
Dříve, když v roce ´63 Davis začal hrát s big beatovou kapelou, bylo to super, zajímavé. Dneska se lidé bojí. Nechtějí nahrát desku symfoňáku a drum’n’bass. Řeknou: to vám nenatočíme, neprodáme to. Čistě experimentální umělecké záležitosti nikdo nepodporuje, zejména v hudbě ne. Ve výtvarném umění ještě jo, ale v muzice vůbec. Nikdo ti nic nedá a ještě se předpokládá od tebe jako od tvůrce, že to všechno zaplatíš sám. Proto jsem jezdil dvacet let trabantem. Je to prostě taková doba, ale třeba přijde nějaká lepší, tak musíme doufat.
Ptali se Marek Jedinák a Šimon Kolář, otázky sestavila Alena Uhlířová.
