Skotská kapela Simple Minds zahraje 28. února 2014 v Praze v Incheba aréně. Její frontman Jim Kerr v rozhovoru mluvil o vymoženostech moderní technologie, vinylových deskách i o tom, čeho se bojí jeho mladší kolegové.
Skotští Simple Minds zahrají v únoru v Praze. Zdroj: DSmackU Promotion
Příští rok vám vyjde nové album. Co byste o něm řekl?
Říct vám o něm zatím nemůžu nic moc, protože ho ještě nemáme hotové. Ale už finišujeme. Řekl bych, že bude dost nabité, dali jsme si s ním hodně práce. Ti, kdo slyšeli dosavadní nahrávky, většinou říkají, že to zní svěže a neotřele, ale přitom prý jako takoví klasičtí Simple Minds. Tak sám nevím, co si o tom mám myslet, protože Simple Minds vystřídali spoustu různých podob.
V čem se nahrávání nejvíc změnilo od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy jste začínali?
Samozřejmě se změnila technologie, a to výrazně k lepšímu. Ale jinak bych neřekl, že je to o tolik jiné. To, jak lidé skládají, poslouchají i prodávají hudbu, se nezměnilo vůbec. Stejně tak není markantní rozdíl v naší práci. Prostě si k tomu sedneme a děláme na hudbě, textech, celkové atmosféře, stejně jako před dvaceti lety.
Snad je ale přece něco jinak. Dřív jste museli mít ve studiu zvukaře, producenta a kupu dalších lidí – bez toho se vůbec nedalo začít nic dělat. I teď takhle zčásti pracujeme, ale jsou taky období, kdy dělá každý sám, třeba pracujeme na počítači a každý jsme na opačném konci světa. Tuhle jsem něco posílal kytaristovi, byl jsem v Asii a měl jsem zrovna po večeři, a on teprve vylezl z postele.
Simple Minds vznikli v Glasgow v roce 1977, bývají řazeni k žánru new wave. Mezi jejich největší hity patří Alive and Kicking, Don´t You Forget About Me či Belfast Child. Kapela funguje bez přestávky, ač s četnými změnami sestavy. Její jádro tvoří právě zpěvák Jim Kerr a kytarista Charlie Burchill.
V době, kdy jste začínali hrát, se objevila řada dalších kapel, které jsou dodnes aktivní. Koho z nich si pořád rád poslechnete?
Samozřejmě U2, k těm máme hodně blízko. Celkově pořád dost sleduju vývoj té hudby, která vzešla z osmdesátých let, třeba Morrisseyho nebo Roberta Smithe mám rád. A vždycky mě zajímá, co je nového u Pet Shop Boys nebo Depeche Mode.
Skotští muzikanti u nás obecně nejsou moc známí. Koho ze svých krajanů byste doporučil českému publiku?
Možná, že je znáte, jen nevíte, že jsou ze Skotska! Co třeba Annie Lennox, Susan Boyle, nebo metalová kapela Biffy Clyro? Z nových kapel se mi moc líbí Chvrches, jsou takoví hodně hip, jak se říká. Hrají velice inteligentní umělecký pop.
Spousta vašich songů měla politický podtext, v osmdesátých letech jste v textech reagovali na apartheid v Jižní Africe. Myslíte, že se hudba a politika stále doplňují?
Přijde mi, že politika dneska zasahuje úplně do všeho. Nemyslím teď úplně stranickou politiku, její vliv u nás ve Spojeném království moc patrný není. Ale politika obecně se stala součástí každodenního života. Vezměte si třeba jen nakupování. Musíte se rozhodnout, které kafe si koupíte, jaké tričko si vyberete, a má to velice často nějaký etický aspekt. To samé je vidět třeba ve sportu.
Za našeho mládí bylo třeba dění v Jižní Africe a podpora Nelsona Mandely obrovským tématem, vyjadřovali se k tomu všichni možní umělci – filmaři, herci, výtvarníci i muzikanti. To politické téma bylo v umění všudypřítomné.
Změnilo se to nějak od osmdesátých let?
Změnilo, a dost. Obecně už politickou angažovanost u dnešních kapel tak často nezaznamenávám. Jednak je to samozřejmě politickými změnami. K naší generaci tohle patřilo, hrála v tom určitě roli i výrazná politická polarita, Berlínská zeď a tak dále, takže rozhodování, na kterou stranu se přidáte, bylo velice lehké. A to je teď samozřejmě úplně jinak.
Taky mi ale přijde, že spousta umělců se dneska bojí proti něčemu vystoupit. Ono je to pochopitelné, nechtějí riskovat, že někoho pobouří, potřebují sponzory, a já to nechci kritizovat. Ale je tu patrný generační rozdíl. My jsme vyrostli ještě pořád pod vlivem kultury šedesátých let, a tak jsme byli o hodně troufalejší , leckoho jsme byli připraveni poslat někam.
Co říkáte na nárůst popularity vinylových desek? Myslíte, že v době mp3 má tento formát ještě pořád nějaký potenciál?
Podle mě ano, ale je to pro hodně úzký okruh zájemců. Mně se to moc líbí, a samozřejmě podporujeme cokoli, co souvisí s posloucháním hudby, ať už má ta hudba jakoukoli podobu. Zároveň bych byl ale opatrný s těmi řečmi o renesanci vinylu a tak podobně. Desky jsou hezké, ale upřímně řečeno, já mám mnohem radši svůj mp3 přehrávač. Jsem pořád na cestách, takže to opravdu oceňuju. Ale teď si uvědomuju, že zatímco to říkám, koukám tady celou dobu na nějaké elpíčko (smích). Takže ano, vinyl má asi pořád něco do sebe.
