7 fotek 
V těchto dnech vychází v nakladatelství Academia druhý díl pamětí Ivana Klímy nazvaný (nečekaně) Moje šílené století II. Pojďme se blíže podívat na život Ivana Klímy a připomenout si, co vše je psáno v prvním díle jeho pamětí.
Ivan Klíma Zdroj: archív nakladatelství Academia
Život Ivana Klímy se začal 14. září 1931, jeho paměti pak začínají ve chvíli neurčité, a to Klímovo první vzpomínkou: šel s maminkou nakoupit do Vysočan a měl si pamatovat, že mají tatínkovi koupit noviny. Jaké, to si Klíma nepamatuje, nepotřeboval to vědět. Dětství měl klidné, šťastné, láskyplné, hladem také netrpěl. – Zážitek z četby umocňuje to, že nám Klíma příběh svého dětství zprostředkovává skrze dětského vypravěče v ich-formě, jehož promluvy se prolínají s komentáři Klímy jako dospělého.
V den mých šestých narozenin umřel T. G. Masaryk. Maminka mi k narozeninám slíbila žloutkové věnečky, které jsem považoval za mimořádnou lahůdku. Opravdu je upekla a naplnila krémem. Dodnes ji vidím, jak s mísou věnečků vchází do dveří a pláče, hlasitě vzlyká, po krásných tvářích jí kanou slzy a já nechápu, proč pláče, když mám narozeniny.
Z časů idylického dětství se velmi rychle přesouváme do reality druhé světové války a zvěrstev, která tehdy byla páchána. Sám Ivan Klíma prožil tři a půl roku v terezínském ghettu. Do té doby spadají i jeho první spisovatelské pokusy (ačkoli tehdy ještě vůbec nezamýšlel stát se spisovatelem).
Tak trochu jiné paměti
První díl knihy Moje šílené století obsahuje šestnáct kapitol, předmluvu a také šestnáct krátkých esejů, jež následují po každé kapitole a dávají tak četbě opět trochu jiný rozměr. (Co je to tedy za žánr?! Jako by nestačilo to, že vlastně nevíme, jestli čteme paměti s beletristickými prvky anebo beletrii s autobiografickými prvky. Snad nám může v našem rozhodování pomoci to, že kniha Moje šílené století letos vyhrála Magnesii Literu v kategorii Literatura faktu.)
Logo soutěže Zdroj: magnesia-litera.cz
Eseje, které jsou zde otištěny, bychom mohli číst i mimo kontext knihy a nijak bychom jim tím neublížili. Jsou napsány jednoduchým, čistým jazykem a nejsou psány podle hesla „čím horší struktura, tím větší odbornost“. Myslím si, že by Klímovy eseje mohly být perfektním materiálem třeba pro výuku dějepisu na základních školách. Namátkou jmenujme názvy některých esejů: O mezní zkušenosti, Ideologičtí vrazi, Temno v hlavě aneb O propagandě či Unavená diktatura a rebelové.
Co bylo po válce?
Studovat začal Ivan Klíma na Vysoké škole politických a hospodářských věd, po prvním semestru však přestoupil na FF UK. Zde absolvoval na oboru Český jazyk a literatura roku 1956 prací o Karlu Čapkovi. Stal se redaktorem týdeníku Květy, od roku 1959 byl redaktorem nakladatelství Československý spisovatel. Později pracoval v Literárních novinách, resp. Literárních listech a Listech – vždy až do jejich zákazu. Byl členem Ústředního výboru Svazu československých spisovatelů.
Ivan Klíma Foto: Kateřina Mikešová, Topzine.cz
Nezanedbatelnou částí knihy Moje šílené století je popis toho, co se dělo v Československu v 50. letech. Ivan Klíma popisuje svá studia, své první žurnalistické zkušenosti, svůj první kontakt se Stranou a různými stranickými orgány. Popisuje však také to, jaké příběhy se mezitím odehrávaly v jeho rodině, hojně tematizován je tatínkův pobyt ve vězení. Celou knihou se pak jako červená nit vine reflexe toho, co se tehdy dělo a jak se on sám choval, nad čím uvažoval.
Tatínek byl pořád ve vězení a my neměli tušení, co se s ním vlastně děje. Neměl jsem také ani tušení, co se opravdu děje v sovětské zemi, kterou tak vtíravě velebili autoři, které jsem chválil. Jenže člověk, který nemá ani tušení, má usilovat o poznání. Pokud to nesvede, má aspoň mlčet.
Moje šílené století II
Od podzimu 1969 přednášel Ivan Klíma šest měsíců jako hostující profesor na univerzitě v Michiganu, USA. Ale kvůli lásce k vlasti i kvůli tomu, že nerozuměl problémům, které měla Amerika, se vrátil do Československa. V 70. a 80. letech byl nucen publikovat v samizdatu a v zahraničí, zkusil si různá zaměstnání, po většinu času byl však spisovatelem z povolání. Roku 1989 byl Ivan Klíma spoluzakladatelem Obce spisovatelů a v letech 1990-93 předsedou Českého centra Mezinárodního PEN Klubu.
To je rekapitulace dalších dvaceti let života Ivana Klímy v totalitě, obsáhleji o tomto období svého života píše ve druhém díle pamětí. A nejen o politicko-historických otázkách je kniha Moje šílené století II, která se začíná v létě roku 1967. Kdyby Ivan Klíma nepsal o vztazích mezil lidmi, jeho díla by byla ochuzena o velkou část své krásy. V knize samozřejmě nechybí ani eseje, na které jsme zvyklí z prvního dílu.
Tisíc stran s knihou
Specifická poetika textů Ivana Klímy se nezapře ani v jeho pamětech. Dokazuje, že i běžná, obyčejná slova je možné skládat k sobě tak, aby výsledné výpovědi působily mile, neuměle a pravdivě. Navíc je to jedno ze spíše mála děl české literatury, která se pokouší vyrovnat se s naší (rozuměj českou, potažmo středoevropskou) historickou zkušeností a kterému se to daří bez patosu a se smyslem pro nadhled, jemný humor a ironii.
Ivan Klíma (uprostřed) Foto: Kateřina Mikešová, Topzine.cz
A proč vlastně začal Ivan Klíma sepisovat své paměti? V Předmluvě prvního dílu se píše:
Nehodlám psát obvyklé paměti mimo jiné i proto, že mám od dětství mizernou paměť, zvláště pokud se jedná o doslovná znění českých rozhovorů anebo podrobnosti, které sice nebyly významné, ale mají pro čtenáře anebo posluchače zvláštní přitažlivost. Také jsem v mnoha případech nechtěl být osobní a ve svém vzpomínání a úvahách jsem se soustředil spíše na okolnosti, které v onom šíleném století člověka někdy zaváděly, jindy ho nutily k osudovým rozhodnutím.
Ivan Klíma je (mimo jiné) laureátem Ceny Franze Kafky (2002) či Ceny Karla Čapka (2010), od bývalého prezidenta Václava Havla obdržel medaili „Za zásluhy“. S manželkou Helenou Klímovou má dceru Hanu Pavlátovou, rozenou Klímovou, a syna Michala. Jeho bratr Jan je teoretický fyzik, překladatel a prozaik.
