3 fotky 
Má přes 70 let, ale jeho energii a osobitost na pódiu by mu mohla závidět nejedna vycházející hvězda. V prvé řadě jde však o skromného člověka, o čemž přesvědčil i v rámci tiskové konference na festivalu Bažant Pohoda. Z čeho Seasick Steve vyrábí své kytary a jak moc je pro něj důležité stoprocentní nasazení na koncertech?
Jedinečný Seasick Steve na Pohodě. | zdroj: Bažant Pohoda
Vousatý Američan, který na první pohled připomíná řidiče kamiónu, udeřil jako blesk z čistého nebe a ze dne na den se z něj stal celosvětově uznávaný muzikant. Se svou kombinací blues, rock’n’rollu a country obráží Steve pódia po celém světě a spolupracuje s velikány jako jsou Jack White a Dave Grohl. Preferuje jakékoliv červené víno, které mu nechybí ani na živých vystoupeních. Na tom slovenském splnil vše, co slíbil a ještě víc. O jeho kvalitách se na vlastní oči můžete přesvědčit také příští víkend na Colours of Ostrava.
V roce 2006 jste se objevil v televizní show Joolse Hollanda a zaznamenal obrovský úspěch. Považujete toto vystoupení za zlomový bod ve své kariéře?
Letos jsem hrál i u Lettermana a nic se nestalo. Tenkrát to ale bylo šílené. Byl jsem nikdo a neměl dokonce ani práci. Ze dne na den jsem se stal slavným. Dřív jsem o Hollandově show neslyšel a vůbec tam nechtěl hrát, přemluvil mě můj syn, který mi tenkrát udělal někde na internetu fanouškovskou stránku, která měla asi 75 fanoušků. Po té show se počet zvýšil na víc než milión a půl. Někdy zahraješ v televizi a nestane se nic, jindy tohle. Myslím, že jsem měl fakt štěstí.
Publikum na vás tenkrát jen tak koukalo. Ale když jste začal hrát, spadly jim čelisti a pustili se do tance. Stává se vám ještě někdy, že lidi na koncertu opravdu překvapíte?
Teď už moc ne, v USA jsem docela známý, takže lidé většinou vědí, co čekat. Ale třeba před několika dny jsem koncertoval ve Francii a byly tam tisíce lidí, kteří nás neznali. To jsem si fakt užil! Děcka v publiku na nás koukali, jak na dvojku starých páprdů před chcípnutím. Ale když jsme se pustili do hraní, hned změnili výrazy. Doufám, že to tak bude i dnes, nikdy předtím jsme na Slovensku nehráli.
Takže vás podobné koncerty baví?
Jasně, miluju, když nás lidé neznají. Stejně všem záleží jen na jedné věci – jestli máš na pódiu koule, nebo ne. Když nevědí, kdo jsme, rozhodnutí je čistě na nich. Třeba u Hollanda jsem měl pocit, že to stojí úplně za hovno, proto jsem na konci práskl s kytarou. Lidem se to každopádně líbilo.
Několikrát jsem slyšel přirovnání vaší hudby k beatnické generaci. Dokonce, že by mohla fungovat jako soundtrack ke Kerouacovým románům. Souhlasíte?
Sám nevím. Spíš jsem o tom nikdy moc neuvažoval. Na pódiu zkrátka jdu za nosem a hraju, snažím se moc nepřemýšlet. A prozatím to fungovalo, protože mě zná víc a víc lidí. Nemám tušeni proč, ale je to tak.
Možná je to vašimi specifickými nástroji. Co máte proti obyčejným kytarám?
Na několik šestistrunných kytar většinou normálně hraju. Třeba dneska tady mám jednu japonskou. Speciální kytary si vyrábím sám a je mi jasné, že často zní příšerně. Hlavně mám vždycky strach, že se mi nástroje prostě rozpadnou během koncertu. V dnešní hudbě je všechno strašně uhlazené a každý má stovky vychytávek a elektronickýh krávovin. Já ani nevím, jestli to moje kytara přežije do konce songu, a to mě hrozně baví!
Už někdy nepřežila?
Jo, stává se to. Udělá pár zvuku, rozletí se a konec. Ale všem je to jedno, prostě mi bedňák hodí jinou. Rád vyrábím nástroje, najdu něco v dílně a hned uvažuju, jak z toho udělat kytaru.
Jak vypadá nejšílenější nástroj, na který jste kdy hrál?
Řekl bych, že je to kytara sestrojená ze dvou poklic na kola aut. Jsou spojeny dohromady a mezi ně jsem namontoval nějaké hrábě, struny drží kleště na obracení hamburgerů. Jo, stojí to fakt za hovno.
Jednu z těch poklic vám daroval Jack White. Navíc vám produkoval i album, jak došlo k této spolupráci?
Několik let nazpátek jsem hrál před jeho kapelou Dead Weather na Glastonbury. Prostě za mnou přišel a řekl mi, že bych se k němu měl stavit a natočit s ním singl. A tak jsem letěl do jeho kalifornského studia a celý den nic nejedl. Ale v letadle jsem dost chlastal. U Jacka doma jsem už byl vyhladovělý jako vlk, ale on chtěl furt hrát a hrát. Do toho jsme pořád pili alkohol a po pár minutách bylo hotovo. Ani jsem nevěděl, že natáčíme. Jackovi se líbí spontánní věci. Ale sakra, já měl takovej hlad!
Seasick Steve. | zdroj: facebook interpreta
Kromě Jacka jste kamarád i s Davem Grohlem z Foo Fighters, správně? Slyšel jsem, že jste navštívil jeden z prvních koncertů Nirvany, když s nimi začal hrát.
Jo, byl jsem tam. S Davem jsem se skamarádil, když vystupoval se mnou a John Paul Johnem. Je to skvělej chlápek a jeho tvorba se mi moc líbí. Jinak jsou mi rockové hvězdy docela fuk, jde mi hlavně o to, jestli je to fajn člověk.
Uměl byste si třeba před 20 lety představit, že jednou budete přátelit s tak významnými muzikanty?
Ani náhodou. Pořád mi to připadá jako zvláštní sen. Častokrát mě napadá, že se prostě probudím s příšernou kocovinou. Každé ráno se štípu, abych se ujistil, že nesním.
Takže teď prožíváte svůj sen?
Jsem rád, že můžu hrát. Je perfektní dělat, co tě baví, a ještě za to dostávat zaplaceno.
Kdy jste vlastně začal hrát na kytaru?
Asi v osmi letech. A od té doby jsem se moc nezlepšil! Lidé mi často říkají, že nejsem bluesman a neumím moc hrát. No nekecej, ty vole! Sám nevím, jak se to všechno stalo. Chci prostě hrát a je mi celkem u prdele, jak to lidi nazývají. Hlavně se nechci stát jedním z těch komerčních šmejdů, to zní jako strašná nuda.
Seasick Steve. | zdroj: facebook interpreta
Předpokládám tedy, že byste se nikdy nezaprodal a netvořil hudbu, o které nejste stoprocentně přesvědčený.
Radši bych jazykem umýval hajzly, než hrát hudbu, která mě nebaví. Celý život jsem makal, takže se práce nebojím. A když mi někdo říká, jak mám hrát? Ať mi políbí prdel!. Teďka dělám to, co jsem vždycky chtěl, a lidi mi za to dávají prachy. Hallelujah! Jsem ovšem rád, že tenhle úspěch přišel až teď. Kdybych se nějakým zázrakem stal slavným třeba už před 30 lety, asi už bych byl dávno mrtvý a rozvedený, protože jsem býval idiot. Na pódiu tomu tak či tak vždycky dávám 100%.
Půjdete i do dnešního koncertu se stoprocentním nasazením?
Rozhodně, jako vždy. Jinak to ani neumím. Radši umřu, než abych zklamal na koncertu. O to víc nechápu, jak na festivalech hraje plno mladých kapel, které snad ani nevědí, co těch 100% znamená. Je trochu smutné, když si koukají na boty místo do publika. Když divákům obětuješ všechnu svou energii, vrátí ti to v desetkrát větší dávce. A hlavně si uvědomuju, že kdyby nebylo těchto lidí, neměl bych práci. Oni na koncertech platí, aby mě viděli, proto jsem tady jen pro ně a udělám vše, co je v mých silách. Fanoušci jsou moji nadřízení.
