4 fotky 
Pražské Divadlo Komedie uvádí příběh muže, na kterého se neusmálo štěstí. Touží po pomoci a radách, aby dokázal v tomto světě žít. Společníkem se mu stává jeho druhé a třetí já. Inscenace nabízí tragicky komickou podívanou na to, jak se ústřední postava popere se sebou samým.
Klíčovým motivem příběhu nenaplněného života mladého Karla Weissensteina je paradoxně něco velmi jednoduchého, co zamotá hlavu nejen jemu samotnému. Je to červená kravata zdobená drobnými bílými puntíky. Jak jednoduché a prosté, zdá se…
Kravata jako základní pilíř příběhu
Onu kravatu darovala a vlastně i sama vyrobila jedna z přítelkyň hlavní postavy, kterou ztvárňuje Ivana Uhlířová. Ta svou nevinnou Filomenu představuje jako nepříliš inteligentní dívku. Nenamluví toho příliš, nicméně na jevišti je téměř po celou dobu představení. Pozoruje, nebo se spíše celou dobu zamýšlí. Její mimická gesta v obličeji jsou však dokonalá. Navzdory tomu, že divák je usazen na jeviště komorního divadla, cítí se, jako by byl téměř součástí příběhu a neuniknou mu sebemenší detaily – třeba ty, které poskytuje herec svou gestikulací a očním kontaktem. Pozorovat tak mladou herečku byla doslova radost.
Vzpomenu-li se na její roli Štěpky v Petrolejových lampách, jež se v Komedii stále hrají, je to najednou něco jiného, jiný projev – jistý a skutečně herecký. Právě Uhlířová obdržela nedávno Cenu Alfréda Radoka 2010 v kategorii ženský herecký výkon, k titulu jí dopomohla inscenace Víra, láska, naděje.
I kurtizána dokáže milovat
Jak naivně působí role Uhlířové, tak úplným opakem inscenace režiséra Davida Jařaba je postava kurtizány Vlasty, kterou ztvárňuje Dana Poláková. Svým hrubým ženským projevem a skvělými hláškami dokáže rozesmát nejednoho diváka. Ukazuje, jak i lehká žena dokáže milovat muže. Muže, jenž chodí po světě s náručí otevřenou naivnímu světu, který ho však mezi sebe nepřijme. Cítí se sám, je nešťastný, smůlu potkává snad na každém kroku.
A přece, usmějí-li se na něj dvě zmiňované ženy, přítelkyně, ani to za důvod k pozitivismu nepovažuje. Muž jako ztracená existence bloudí světem a neví si rady. Ani se sebou samým, natož s jeho milenkami. Kterou si vybrat? Neví. Ta, která mu plně slibuje věrnost a čeká s ním dítě, nebo ta, která přináší štěstí každému druhému muži? Jenže i kurtizána dokáže milovat… a tak, dozví-li se, že v mysli slabého Weissensteina existuje ještě jedna žena, oběsí se. Oběsí se na kravatě, která paradoxně působí jako nit příběhů, kterou je inscenace protkaná.
Dana Poláková a Martin Finger
Tragicky dopadá i druhá milenka a Weissenstein zůstává sám. I když ne tak doslova. Společnost mu stále dělá jeho druhé a třetí já. To mu pomáhalo již od samého začátku. Jako jedinec s velkou hlavou, ale malým sebevědomím si neví rady téměř s ničím. Potřebuje rádce, ale kdo by byl tím nejlepším?
Možná on sám, možná jeho vědomí a svědomí. Jenže roztrojená osobnost také není tím nejlepším tahem, protože v sobě oni tři pánové neustále vedou konflikty. To vyvolává velice komické situace, možná i ty nejvtipnější na celé inscenaci. Velmi zajímavé situace nám tak poskytují tři herecké osobnosti, a sice Jiří Černý, Martin Finger a Stanislav Majer. Jsou maskováni tak, aby působili jako jeden – stejně nalíčený obličej (jemuž dominuje velká lysá hlava), stejné oblečení. Rozlišují se právě jen v názorech, ve kterých se neustále střetávají. Protože jsou téměř k nerozeznání, těžko hodnotit výkon každého zvlášť. Naštěstí se ujali svých postav tak dokonale, že jejich herecké souznění vyvolali skutečně to jedno, po čem divák u protagonisty touží – přirozenost a přesvědčivost svého výkonu.
Klavír a melancholické písně zní příběhem
Scény se ujal stejně jako režie a dramatizace David Jařab. Jeviště se proměnilo v obývací pokoj, vymezený stěnami a pár uličkami, ze kterých herci vystupují. V jednoduchosti je krása, a proto tu dominuje pouze pohovka a obraz, který se po chvílích mění. Přehlédnout se ale nedá na bok postavený klavír, u kterého zaznívají melancholické písně.
David Jařab se projevil jako skvělý režisér, který dokázal přimět herce ke skvělým výkonům, dodal příběhu jistý řád a zajímavost. Nicméně po dramaturgické stránce by se dalo vytknout pojetí délky některých pasáží. Zejména té, kterou inscenace začíná. Pasáž, kdy Vlasta neboli Dana Polívková, seškrabává ze sedačky jistou nečistotu, je zbytečně zdlouhavá a chvílemi nudí. I některé další části by se mohly zkrátit, nicméně jako celek působí inscenace velice dobře. Nebýt její náhlé svižnosti, jež navazuje na uspávací začátek, a maximální prostorové blízkosti diváka k příběhu, působila by jako něco jednoduchého. Tomu naštěstí Jařab předešel.
Ivana Uhlířová, obklopená třemi protagonisty Weissensteina, kouzlí ve své tváři dokonalé grimasy
O kostýmy se postarala uznávaná kostymérka a režisérka Kamila Polívková, která herce oděla do spíše šedého a černobílého šatu, který se hodí právě k tématu a atmosféře příběhu samotného.
Skvělým oživujícím prvkem inscenace je doplnění o hudební složku Ivana Achera, které se pěvecky ujala černě oděná Jana Šrajerová Vébrová. Ta svým příjemně zabarveným hlasem dodává představení určité uměleckosti a zpestření.
Nelehký život Weissensteinův, který se nakonec ocitá jako bezdomovec na hřbitově, je skvěle dramaticky zpracován. Díky schizofrenním vystupováním hrdiny samotného (či vlastně hrdinů samotných), se divák ve chvílích jinak tragického příběhu dokáže také zasmát zajímavým situacím, kterým musí tento mladý člověk čelit. Divadlo Komedie uvádí inscenace, které nejsou příliš jednoduché. Jedná se o psychologická představení, na které musí být přítomný naladěn. A právě do této kategorie Weissenstein zapadá.
Weissenstein
Divadlo Komedie
Autor: Johannes Urzidil
Režie: David Jařab
Hrají: Jiří Černý, Martin Finger, Stanislav Majer, Dana Poláková, Ivana Uhlířová
Hodnocení: 4****
