Humoristický román Zdeňka Jirotky byl poprvé vydán roku 1941 a dodnes patří mezi jedny z nejoblíbenějších humoristických děl. O tom také svědčí jeho první příčka v anketě Kniha mého srdce z roku 2009.
Saturnina mít v knihovně se vyplatí, Foto: Petra Prokopová, Topzine.cz
Proč číst Saturnina? Inu, na to je celkem jednoduchá odpověď. Chcete-li se pobavit nenuceným inteligentním humorem z dob, kdy být gentlemanem se nepovažovalo za výstřednost, odreagovat se u nenáročné četby, při níž však stejně přemýšlíte nad tím, jak na takové nápady vůbec mohl Saturnin přijít, zvolili jste bezesporu správně. Ani to, že román není moc obsáhlý, vás zajisté neodradí.
Mladý muž a výstřední sluha
Vypravěčem románu je Jiří Oulický – třicetiletý gentleman, jehož jedinou výstředností je to, že si pořídil sluhu. Ich-forma vyprávění nám zprostředkovává Jiřího názory na různé poťouchlosti, které Saturnin během své služby u něho provádí. Tak například poprvé se z útulného bytu přestěhují na hausbót vyzdobený mnohými vycpanými zvířaty a rozličnými úlovky.
Saturnin také začne o svém pánovi rozšiřovat různé zvěsti o tom, kterak zabil žraloka, a proto není divu, že je Jiří považován za neohroženého dobrodruha. To se také projeví v okamžiku, kdy zřízenci zoologické zahrady prosí Jiřího o pomoc při chytání Marka Aurelia.
Ani čtení románu moc času nezabere
Že se jedná o lva, se Jiří dozvídá záhy. Nakonec je však Markus Aurelius chycen i bez jeho pomoci a Jiří se stává hrdinou. Příjemné oslavy jeho odvahy náhle úplně zkazí příjezd tety Kateřiny se synem Miloušem, osmnáctiletým klackovitým klukem. Teta s Miloušem hodlá na hausbótu setrvat neznámo jak dlouho, a tak Saturnin zasahuje.
Mikuláš v červenci
V červencové noci shání po městě masky čerta a Mikuláše, díky nimž se mu podaří přesvědčit tetu Kateřinu, že loď obývají krysy, a jelikož ji i Milouše chce ochránit před tím, aby jim tito hlodavci běhali v noci po obličeji, je nucen chránit je maskou. Teta Kateřina ještě v noci opouští loď a vše se zdá být v pořádku.
S hausbótem na jez? Žádný problém!
Jenže se Saturninem je vše jako na houpačce. Když zapomene uvázat loď, je Jiří v noci probuzen prudkými pohyby, protože se loď přiblížila k jezu. Pocuchané nervy má spravit nadcházející dovolená, tu si Jiří představuje jako klidný odpočinek u svého dědečka uprostřed přírody.
Protože Saturnin cestuje s ním, nelze nepředpokládat opak. Dědeček si se Saturninem náramně rozumí a požádá ho o výuku džiu-džitsu. Jiří vyzývá dědečka na souboj, nakonec to však sám odnáší vyvrtnutým kotníkem.
Saturnin je příjemným čtením i v plenéru
Strhává se průtrž mračen, příjezdový můstek k dědečkovu domu je zaplaven. Asi za dvě hodiny se most zřítí a uvězní hospodyni i s kuchařkou na druhém břehu. Dědečkův dům je tedy odříznut od světa, slečna Barbora se ujímá starosti o chod domácnosti a připravuje jídlo. Milouš se jí neomaleně dvoří, což Jiřího neskonale štve, o vše se však opět postará Saturnin, který Milouše pronásleduje a pobyt u dědečka mu všelijak znepříjemňuje.
Kdo jinému… sám do ní sám
Nový můstek přes řeku ještě není postaven, proto se rozhodne celé osazenstvo vydat do srubu doktora Vlacha, který je nedaleko dědečkova domu, a obnovit zásoby. Cesty se účastní i teta Kateřina s Miloušem, ta usiluje pouze o dědečkovo jmění a mluví skoro výhradně s použitím přísloví a rčení, která vyjadřují lidovou moudrost.
Cestou do srubu se Jiří ještě více sbližuje s Barborou, a kdyby nebylo zranění dědečka při cestě do městečka za zásobami, byla by cesta proběhla poklidně.
Zdeněk Jirotka vydal Saturnina roku 1941
Zraněný dědeček však není schopen dojít do města, avšak v půli cesty doktor Vlach zjišťuje, že je již postaven most nový a celá jejich anabáze byla v podstatě zbytečná. Po návratu se o zraněného dědečka stará teta Kateřina, která ho přivádí k šílenství, proto se dědeček rozhodne šílenství předstírat, aby od ní měl klid.
Jiří se ještě více sbližuje s Barborou, Saturnin zůstává u dědečka a zakládají si spolu Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru. A co teta Kateřina? Ta se nakonec spokojeně a hlavně bohatě provdá.
Sedmice hlavních hrdinů
Humoristický román Zdeňka Jirotky Saturnin je členěn do pětadvaceti kapitol, jež jsou vždy uvozeny krátkými větičkami, které dopředu prozrazují, co se v dané kapitole stane. Precizně vykreslené postavy dodávají celému románu na dynamičnosti a překvapivosti. U Saturnina nikdy předem nevíte (a neví to ani Jiří), co v budoucnu provede, teta Kateřina je stejným dílem směšná a zároveň nesnesitelná svou lidovou moudrostí, Milouš je nezkušený nanicovatý klacek, který se rád vytahuje.
Doktor Vlach je životní optimista s obrovským smyslem pro humor a zachování stoického klidu. A dědeček? Nejspíše nejbližší komplic Saturnina, jenž sdílí nejen stejný druh humoru jako on, ale je i stejně poťouchlý a tajemný.
Čtěte také: Anglického Saturnina naleznete v knize P. G. Wodehouse nazvané Dobrá, Jeevesi
Saturnin, jehož první vydání vyšlo v roce 1941, je rozhodně nejvýraznějším dílem Zdeňka Jirotky. Jeho pozdější práce jako povídky Muž se psem (rok vydání 1944), rozhlasové hrátky Hvězdy nad starým Vavrouchem (premiéra 1944) či Profesor na žebříku (1956) dnes již téměř zapadly.
Kniha Saturnin byla přeložena například do angličtiny, němčiny, španělštiny či italštiny. O její popularitě svědčí i stejnojmenný celovečerní film natočený Jiřím Věrčákem roku 1994, který byl rozdělen do čtyřdílného televizního seriálu. Nezapomenutelnou roli sluhy Saturnina zde sehrál Oldřich Vízner a ač nejsem zastáncem filmových adaptací, tuto nelze než doporučit. Přestože ve filmové verzi Jiří Oulický působí trochu ušlápnutěji než ve verzi knižní, je film jinak věrným přepisem.
Chtěl bych, abyste si představili, jak klidně jsem žil předtím, než se stal Saturnin mým sluhou. Obýval jsem takový menší byt v jednom z těch starých měšťanských domů, jejichž osobité kouzlo na mne vždy velmi působilo. Cítil jsem se tam velice spokojen. Ovzduší těch domů s fasádami, plnými štukatérské práce, s vyšlapanými kamennými schody, intimním přítmím na chodbách a vysokými výplňovými dveřmi je mé duši daleko bližší než uniformní prostředí moderních staveb. Cítím jaksi, že k útulnosti lidského příbytku patří příjemné a uklidňující šero. Doktor Vlach říká, že jsou to pocity zděděné po předcích, kteří žili v jeskyni. Vůbec se tenkrát vyjadřoval o mém bytě velmi hanlivě. Nechápal, jak mohu v tom domě bydlet. Říkal, že jakmile tam vstoupí, sevře se mu srdce a duše se mu naplní skličujícími představami lidských tragédií. Že prý všichni lidé, kteří tam za ta dlouhá léta bydleli, odnesli své štěstí s sebou, ale bolesti, zármutky a zoufalství tam nechali.
Jirotka, Zdeněk: Saturnin (1. vydání 1941). Praha: Československý spisovatel, 1985.
