2 fotky 
Herec, který ztvárnil stovky divadelních a filmových rolí, se doslova a do písmene stal legendou a vzorem mnoha dalších umělců. Přečtěte si životní příběh Rudolfa Hrušínského.
Jedna z nejzářivějších hvězd českého hereckého nebe, jedna z osobností, na které se zkrátka nezapomíná – to je Rudolf Hrušínský starší, narozený 17. října 1920 v Nové Včelnici. Narodil se ale ne jako Rudolf Hrušínský, nýbrž jako Rudolf Böhm, do rodiny s hlubokými hereckými kořeny, které sahají až k Josefu Kajetánu Tylovi.
Už jeho narození mu předurčilo povolání, které později vykonával – malý Rudolf se totiž narodil přímo na divadelních prknech kočovné společnosti jeho dědečka Václava Červíčka – Budínského. V dědečkově společnosti excelovali i oba Rudolfovi rodiče, Rudolf nejstarší a Hermína.
Rodinná tradice zvítězila
Ochotníkem se malý Rudolf stal velmi záhy. Po přestěhování do Prahy ale kupodivu jeho kroky nevedly rovnou na konzervatoř, nýbrž na gymnázium. Jeho rodiče chtěli, aby se věnoval i něčemu pořádnějšímu, než bylo divadlo. Rudolf byl ale nakonec z gymnázia už v tercii vyloučen. Zprvu stále uvažoval i o jiných zaměstnáních, než bylo herectví (mezi jeho volby patřila například i právničina), hlavně proto, že se mu nikdy nepodařilo dostat se na konzervatoř. Nakonec ale v patnácti letech zahájil profesionální hereckou kariéru.
„U nás stejně platila jakási nepsaná povinnost pokračování, převzetí zděděné živnosti po rodičích, jak oni pokračovali po dědečkovi,“ řekl Hrušínský spisovatelce Mirce Besserové, která je autorkou knihy Soukromý život Rudolfa Hrušínského. Od působení v předválečném Divadle D se Hrušínský postupně vypracoval až k činohernímu souboru Národního divadla. Jeho začátky jsou tedy především spjaty s dramatickou tvorbou, později ale začal své působení rozdělovat stejnou měrou mezi divadlo, film a rozhlas.
Hrušínský se rychle vypracoval na velmi osobitého a vyhledávaného herce, který byl typický svým civilním projevem v nejlepším slova smyslu. Vyznačoval se minimálním používáním gest a mimiky, využíval bohatých možností dokonale ovládaného hlasu, který byl schopný naznačit i sebemenší citové či rozumové pohnutky. Jeho filmovým debutem se stal dodnes populární snímek Cesta do hlubin študákovy duše.
V této veselohře se objevil jako devatenáctiletý nováček a od té doby do roku 1993 dokázal natočit přes stovku filmů, díky kterým se nesmazatelně zapsal do diváckého povědomí. Ať už byl člověkem-bestií s obsedantní poruchou ve Spalovači mrtvol, předsedou MNV v Bílé paní, laskavě sadistický estébák v trezorovém snímku J. Menzela Skřivánci na niti či harmonický básník života ve Svěrákově snímku Vesničko má, středisková, pokaždé prokazoval nezměrný talent a schopnost vcítit se do jakéhokoliv charakteru.
Kromě hraní si Rudolf Hrušínský stihl i vyzkoušet jaké to je být režisérem. Pod jeho velením totiž ještě před koncem války vznikla divadelní hra s názvem První případ. Jinak ale zůstal u své největší vášně, herectví. Tomu se ale nemohl věnovat vždycky, počátek normalizace v 70. letech minulého století s sebou totiž přinesl i zákaz vystupování pro Rudolfa Hrušínského.
Hlavním důvodem byl zřejmě jeho podpis článku 2000 slov, který sepsal spisovatel Ludvík Vaculík v roce 1968. Následovalo čtyřleté období bez pracovních nabídek a s tím související finanční tísně. Současně se zákazem hraní totiž přišel i vyhazov z DAMU, kde Hrušínský pracoval jako asistent a byly mu odepřeny i veškeré zahraniční nabídky. To zřejmě bylo důvodem, proč herec podepsal Antichartu, i když tohoto kroku velmi litoval. Stejně jako desítky dalších českých herců ho k tomu donutily okolnosti.
Co se týče soukromého života, Rudolf Hrušínský se oženil na konci druhé světové války. Pro velké množství jeho fanynek to byla opravdu rána, Hrušínský do té doby totiž platil za milovníka jak na stříbrném plátně, tak i v reálném životě.
Kanec na šípkové omáčce a nebo se zelím… To je, oč běží ve Slavnosti sněženek.
Jeho vyvolenou se stala poloviční Židovka Eva Koubová, jejíž rodinu potkal smutný osud v koncentračním táboře Osvětim. „V srpnu jsme jely s přítelkyní Mílinkou do Plané nad Lužnicí. Když jsme vystoupily z vlaku, padl mi do očí plakát, který oznamoval, že večer v sokolovně hrají Maryšu, kde hostuje Rudolf Hrušínský mladší se svými rodiči. A já jsem tenkrát, ve svých šestnácti letech, sebevědomě prohlásila: Dneska se s ním seznámím a dáme si rande!“ Tak vzpomíná Eva Hrušínská na své seznámení s manželem.
Jeho synové pokračují v tradici
Společně vychovali dva syny – Rudolfa a Jana, kteří oba dva pokračují v hrušínské herecké tradici, stejně tak i Hrušínského vnoučata Rudolf Hrušínský nejmladší a Kristýna Hrušínská.
Co se týče Hrušínského koníčků, jeho další životní vášní se stalo rybaření, kterou po něm zdědil i jeho syn Rudolf. Ostatně, všichni si ho určitě pamatujeme jako rybáře Proška z nostalgického filmu podle knihy Oty Pavla Smrt krásných srnců.
Na počátku let devadesátých se na chvíli věnoval i politické činnosti – po převratu v roce 1989 totiž patřil mezi poslance československého Federálního shromáždění za Občanské fórum. V politice ale herec srdcem i duší dlouho nevydržel; po dvou letech odešel z Občanského fóra, velice zklamaný z toho, kam se republika dál ubírá.
Za to, co mu šlo vždycky nejlíp, za herectví, mimochodem samozřejmě obdržel velké množství nejrůznějších cen – od Zasloužilého umělce přes Státní cenu až po Národního umělce a Cenu Senior Prix, kterou převzal v roce 1993, pouhý rok před svou smrtí. Zemřel po těžké nemoci ve věku nedožitých sedmdesáti čtyř let v Praze.
Ve filmech ho ale budeme vídat dál, protože ty se zkrátka nikdy neomrzí. A navíc stačí, když z televizní obrazovky zazní Hrušínského nesmrtelné věty typu „Tak víš, kam jeď? Jeď do Pelhřimova, prohlídni si krematorium, ať víš, do čeho jdeš.“ nebo „Rodiče, kteří chtějí vidět Idiota, nechť přijdou do ředitelny.“ Je jasné, že Rudolf Hrušínský z tohoto světa nikdy doopravdy neodešel.
