4 fotky 
Režisér Petr Smyczek se v rozhovoru pro TOPZINE.cz rozpovídal o chystané inscenaci Přelíčení, již nastudoval soubor OLDstars a jejíž premiéra se uskuteční v pondělí 24. února v žižkovském sklepním prostoru H2O.
Studenti proti totalitě, tak zní podtitul letošního ročníku Mene Tekel. Zdroj: Zuzana Veselá, OLDstars
V pondělí 24. února se uskuteční premiéra inscenace Přelíčení, kterou jste režíroval. Co vás vedlo k volbě této netradiční hry?
Přelíčení jsem poprvé četl asi před deseti lety, ještě na gymnáziu. A nutno přiznat, že jedním dechem. Bylo tam vše, co jsem se o fungování tábora v Osvětimi nesnažil ani domýšlet. Šel čas, knížka byla dávno vrácena do knihovny, ale první dojem po přečtení zůstal. Asi před dvěma lety jsem si o Přelíčení povídal s dramaturgyní Marcelou Magdovou a dohodli jsme se, že pokud v textu najdeme nějakou paralelu se současností, půjdeme do toho. Znovu jsme si Přelíčení přečetli a vynořilo se těch paralel snad sto, jedna zásadnější než druhá. Ten text musel být realizován! Následoval zhruba rok a půl příprav, úprav, hledání, tříbení myšlenek a krásná, věru krásná práce s textem. Až se loni v létě zrodil text v současné podobě inscenace, kde strohá svědectví střídají živé obrazy a z textu vystupují hrůzné výpovědi. Původní text stačí pouze číst a už má čtenář velký zážitek – no a k tomu to ještě vidět! 3. listopadu 2013 proběhla první čtená…
Inscenaci Přelíčení uvádíte v rámci festivalu Mene Tekel. Jak vaše spolupráce vznikla?
Šťastnou souhrou náhod. V ten samý čas, kdy jsme připravovali první verzi, mě má spolužačka z gymnázia Ivana Bláhová pozvala na rekonstrukci soudního procesu z 50. let, ve které hrála a kterou právnická fakulta uváděla právě v rámci Mene Tekel. Slovo dalo slovo a ředitel festivalu, pan Jan Řeřicha, byl z našeho projektu nadšen a navrhl nám spolupráci, báječně se to hodilo k letošnímu tématu „Studenti proti totalitě“. Nemohli jsme odmítnout.
Herci se vydali nasát atmosféru míst, o nichž se v Přelíčení hovoří.
Herci se během přípravy inscenace vydali do terénu a navštívili několik koncentračních táborů, aby nasáli atmosféru místa, o němž se v inscenaci hovoří. Kam všude se při této příležitosti podívali?
Na úvod celého projektu jsme naplánovali cestu po stopách transportů. Vyrazili jsme z trochu pozapomenutého nádraží Praha-Bubny do Terezína, prohlédli si Muzeum ghetta a Malou pevnost a odtud jsme přes Krakow druhý den ráno dojeli do Osvětimi. Atmosféra místa byla neuvěřitelná, pochopili jsme, že bez této návštěvy bychom dokudrama na téma holocaust dělat nemohli. Nejintenzivnější zážitek to byl pochopitelně pro ty, kdož zde byli poprvé. Všichni měli možnost projít si místa, o nichž se píše v textu, měli možnost vcítit se do pocitů nejen obětí, ale i dozorců. Měli možnost nahlédnout přímo do mechanismu celého tábora, seznámit se s jeho chodem, aby pak v závěru stanuli prakticky tváří tvář smrti na konci kolejí u pomníku obětem v táboře Osvětim II: Birkenau. Byl to dokonalý a naprosto zásadní kolektivní zážitek.
V polovině 60. let minulého století vznikla rozhlasová verze této hry, tehdy ji režíroval Peter Schulze Rohr. Nechali jste se inspirovat jeho poetikou? Případně jaký inscenační klíč jste k tomuto textu zvolili dnes?
Osobně tu nahrávku znám a mám ji doma. Dlužno ještě podotknout, že dosud jediná česká inscenace Přelíčení vznikla v 60. letech v Realistickém divadle. Od té doby ticho po pěšině, jako by nikdo nechtěl tu třináctou komnatu otevírat. Jak nahrávka, tak zmíněná inscenace obsahují kompletní text, tedy zhruba 200 stránek, nějaké tři hodiny nahrávky. Ze kterých se ovšem tají dech. A navíc ještě desítky postav. My jsme museli sáhnout k úpravě, naše kapacity by takovou inscenaci neunesly a navíc v současné době stačí hodinová masáž diváka, nepotřebuje tři. Nicméně ctili jsme Weissův text do posledního slova, dlouhé popisné pasáže jsme jen nahradili výjevy, živými obrazy, výpovědi svědků a obžalovaných zůstávají. Zůstává i hlas soudce, avšak soud přímo na jevišti vedou čtyři soudní zapisovatelé, každý zástupce jedné z vítězných mocností. A nad tím vším se vynáší zásadní otázka, jak se domoci před tribunálem spravedlnosti, když obhajoby jsou tak pečlivě vykonstruované a když se demokratický soud pod tíhou obrazů a vyjevených skutečností pomalu ale jistě mění v chaos. Kdo má zájem na tom, aby trval tenhle zmatek?
OLDstars splácí inscenační dluh vůči Weissovu Přelíčení.
Jaká témata inscenace Přelíčení byste vyzdvihl jako ta nejaktuálnější pro dnešní dobu?
Asi nejzásadnější téma je shrnuto v podtitulu inscenace: „Přežili jsme tábor, ale tábor trvá dál…“. Ačkoli by se zdálo, že už je to všechno dávno, neonacistické tendence jsou tu pořád, snaha o potlačování lidské důstojnosti také. V Rusku i v jiných státech jsou stále věznice podobného rázu jako koncentrační tábory, Maisslovou ulicí v centru židovské čtvrti v Praze 17. listopadu prochází neonacistický průvod a nikdo s tím nic nedělá a všichni se tváří, že vytahovat kostlivce ze skříně je trapné klišé, že se k tématu šoa nemáme vracet. A nad tím vším Evropská unie, kde se zástupci jednotlivých mocností tváří nyní jako velcí kamarádi, ale problém hromadného vyvražďování a odpovědnosti za to stejně jako nějaké vypořádání jsou zahrnuty pod koberec času, místo toho se vydávají směrnice o dovozu zelí, které čítají přes 26 000 nesmyslných slov. Nechceme vypadat jako odpůrci EU, to rozhodně ne, jen nám to přijde paradoxní a máme potřebu to reflektovat. Pořád si klademe pro současnou dobu důležitou otázku – stojí evropské společenství na pevných základech? Máme mezi sebou vše vyřešeno? Kdo má právo soudit toho druhého? Kdo je viník a kdo oběť?
Jaký význam přináší sklepní prostor celkovému vyznění inscenace a jak se zatím toto nové prostředí osvědčilo?
H2O funguje od září, připravili jsme v něm celou řadu premiér (autorský projekt Žižkovský fantom, Havlovu Audienci, Saramonowiczův Testosteron či To nemá chybu Davida Ivese), přenesli jsme sem starší repertoár OLDstars – Pískoviště, Be Wilde!, Etty, Art, a další. Zatím si, musím to zaklepat, nemůžeme stěžovat. Do konce první sezony toho bude ještě mnohem víc. Přelíčení je inscenace přímo určená pro H2O, stísněnost sklepního prostoru stejně jako soudní síně jsou si v mnohém podobné. Díky cihlovému řešení se snáze dostaneme do obrazů – vždyť domy v Osvětimi byly také z cihel. Navíc diváci ani herci nemohou díky uspořádání jeviště a hlediště odejít. Chceme, aby si ty živé obrazy odžili spolu s námi až do konce. Díky scénografii a celkovému výtvarnému řešení Aničky Hruškové se, myslím, podařilo vytvořit dojem velké autenticity.
