5 fotek 
Je úspěšný, slavný, profesionální, usměvavý a velmi otevřený. Téměř každý den ho můžeme vidět na obrazovkách České televize nebo slyšet z éteru Českého rozhlasu. Má neuvěřitelnou píli, elán a energii. Řeč je o redaktorovi a moderátorovi Danielu Takáčovi. O tom, jak se od elektrotechniky dostal do médií a co to pro něj znamená, si s Danielem Takáčem povídal student žurnalistiky Radek Jozífek.
Daniel Takáč s kolegyní Pavlínou Kvapilovou ve studiu Hydeparku, Zdroj: ceskatelevize.cz
Dnes moderujete hlavně interaktivní pořad ČT24 Hydepark a věnujete se politickému zpravodajství. Aby toho nebylo málo, vyzkoušel jste si i vedení redakce zpravodajství a moderování politické diskuse. Máte mezi všemi těmito pozicemi nějakou favorizovanou?
Favorizovanou asi ne, já potřebuji, aby práce byla pestrá. Dělat jenom jeden druh práce je pro mě ubíjející. Moderování je jedna věc, která mě baví, ale dělat ji pořád, asi bych se časem začal nudit. Proto je dobré občas vyjet do terénu, udělat nějakou reportáž, vidět se s lidmi na place, získávat informace a komunikovat. Pokud jde o tu řídicí práci, nezkoušel jsem ji nějak dlouho. Ale šáhnul jsem si na ni a také to má něco do sebe. Když už se ale pro ni člověk rozhodne, už u ní musí zůstat. Nahlodávat jí něčím dalším by asi byla komplikace. Já chci mít co nejpestřejší práci a to mě zatím drží.
Necelého půl roku jste působil v televizi Prima jako šéfredaktor. Odradilo vás to od podobných ambicí?
Ne ne, ale v podstatě nastal konflikt toho, co jsem říkal. Podvědomě jsem chtěl víc zůstat na place, víc moderovat, než jen řídit. Proto jsme se s tehdejším ředitelem televize Prima Martinem Dvořákem domluvili, že jako šéfredaktor skončím. Něco málo jsem tam udělal, ale přesto jsem se chtěl vrátit k reportérství. A tak jsem začal dělat Nedělní partii. V tu chvíli mě to lákalo víc.
Na každodenní novinářské práci oceňujete hlavně pestrost, máte nějaké vstupy, na které vzpomínáte?
Jéé, těch bylo tolik. (smích) Vzpomínám docela rád na ty, které jsou něčím výjimečné. Mým hlavním polem působnosti je politika, ale dělal jsem vstupy z kvalifikačního zápasu, kdy jsme vyhráli tuším nad Norskem na Spartě na Letné. Dav nadšených fanoušků běhal kolem mě, lidé se radovali, povídali si s vámi, strkali do vás i během vysílání! A to, že to má tu atmosféru, ať už nabitou negativně, nebo pozitivně, tak právě to je potom to nejvíc vypovídající a to mě baví. Možná kdybych se déle zamyslel, tak bych nějaké vypjaté situace také našel, ale v tom živém vysílání to prostě musíte vyřešit, čas běží, vysílání běží a všichni na vás koukají, prostě musíte něco udělat a zareagovat. V tom je to živé vysílání báječné.
Když už jsme u živého vysílání, jste ještě vůbec nervózní, než se rozsvítí ono pověstné červené světýlko?
Není to úplně nervozita. Přece jenom ta praxe je znát, spíš možná trošku tréma v některých situacích, které jsou hodně na poslední chvíli. Když se něco stane právě v okamžiku, kdy vstupujete živě do vysílání, máte pár okamžiků na to načerpat tu informaci, kterou potřebujete říct dál. Já nevím, jestli to je tréma, možná se tomu tak dá říct, ale rychle to z vás spadne. Musíte vytáhnout to gró a rovnou ho říct do kamery. Je to trochu napětí, které vás udržuje v pozornosti a soustředí všechno na ten moment, kdy musíte říct to nejdůležitější. Netvrdím, že se mi nikdy nestalo, abych na něco nezapomněl, to se samozřejmě stává. Ale tohle je ten pocit, co mám.
Projekt Hydepark se stal důležitým prvkem ve vysílání ČT24, Zdroj: ceskatelevize.cz
Vy jste studoval Elektrotechnickou fakultu na ČVUT, ale zároveň jste začal pracovat v Českém rozhlase, jak vůbec vedla vaše cesta z ČVUT do rozhlasu?
V podstatě náhodou. Já jsem už na střední škole občas vytvářel takové rozhlasové pořady, což věděli mí známí, a jedna z mých kamarádek zaslechla v rozhlase inzerát, že shánějí lidi do nově vznikající redakce nově vznikajícího Českého rozhlasu. To bylo ještě za federace. Shánějí „nějaké lidi“, to byla moje výchozí informace. A tak jsem se rozhodl, že tam zajdu, že se tam zeptám, že bych tam chtěl moderovat. Řekl jsem přesně: „Dobrý den, já tady budu moderovat.“ A oni reagovali něčím, co se moc publikovat nedá. (smích) Ale ne, vážně, ta zásadní informace byla v tom, že musím zkusit dělat zpravodajství a pak se uvidí. Takže v podstatě mí tehdejší nadřízení mě uvrhli do té novinářské branže. Přišel jsem z ulice, projevil jsem zájem, dostal jsem šanci a už jsem se jí nepustil.
Přes rozhlas jste se dostal do televize Prima (původně ještě v době Premiéry), co vás pak vedlo k přestupu ze soukromé televize do veřejnoprávní?
Možná trochu touha změnit vzduch nebo dělat více zpravodajství. Protože veřejnoprávní televize nabízí daleko větší prostor, jak se jako novinář uplatnit, a to platí i o moderování. Tehdy se rozjížděla ČT24 a to byla ohromná výzva. Soukromá televize pro svoje zpravodajství tolik lidí nepotřebuje. Takže možná ta touha změnit rybník. Na druhé straně možná i nazrál čas, aby člověk nějakou změnu prostě udělal.
Limitovalo vás v něčem, že jste se nevzdělával v nějakém vysokoškolském oboru žurnalistika?
Nemám ten pocit, nemyslím si to, ani ze strany médií média, ani nějaký vnitřní, že bych měl pocit, že mi něco chybí pro tu práci.
V poslední době se o tom hodně diskutuje. Myslíte, že člověk, který přijde do České televize či jiného média, takové vzdělání potřebuje?
Já úplně do detailu nevím, co fakulta žurnalistiky začínající novináře učí, protože jsem ji neabsolvoval. Ale nemyslím si, že absolvovat fakultu žurnalistiky je potřeba k tomu, aby člověk byl dobrým novinářem. Závisí na všeobecném rozhledu. Je dobré mít informační základ, který čím je širší, tím je lepší. A je možné, že žurnalistika ten informační základ dá větší než jiné vzdělání. Nejdůležitější je, aby vás vysoká škola naučila třídit informace, pracovat s nimi a vystupovat. Musíte se naučit obhajovat svou práci a veřejně s ní vystupovat. Tohle když vám škola dá, můžete se v novinářské branži chytnout, protože je to o tom zjistit si informace, umět z nich vybrat to důležité a ty informace prezentovat, aby byly smysluplné, pravdivé a aby v nich nebyl zmatek.
Takže podle vás z žurnalistiky automaticky nepřicházejí kvalitní novináři? Myslím to tak, jestli třeba není lepší odborník ve svém oboru, který umí navíc dobře psát či vystupovat před mikrofonem?
Může být někdo vynikající vědec, technik, cokoliv jiného, skvělý, ve svém oboru může být špičkou, a nebude to dobrý novinář, protože nebude mít schopnost předat informaci dál. Ale pravidlo „vystuduji žurnalistiku – budu dobrý novinář“, „nevystuduji žurnalistiku – nebudu dobrý novinář“ podle mého neexistuje. Nebo neplatí, možná existuje, ale neplatí.
O tom, jak Daniel Takáč všechno stíhá a jestli má nemoc z povolání, čtěte už zítra!
