Kniha Romeo, Julie a tma poprvé vyšla roku 1958, v období postupného uvolňování velmi napjaté politické i literární atmosféry. V období, v němž Jaroslav Seifert vyzval činitele kulturní politiky k odčinění křivd a důrazně žádal, aby se literatura opět stala svědomím národa.
Žánrově bychom tuto novelu, jejímž autorem je Jan Otčenášek, mohli zařadit k prózám s válečnou tematikou. Děj se odehrává během druhé světové války v protektorátní Praze.
Hlavními hrdiny jsou dospívající Pavel a židovská dívka Ester, která měla nastoupit na transport do Terezína. V době platnosti Norimberských zákonů byl styk s osobami označenými žlutou hvězdou s nápisem JUDE více než riskantní. Pavel si velice dobře uvědomoval tenký led, na němž se pohybuje, ovšem k dívčině zoufalství a strachu nemohl být lhostejný.
Inspirace Shakespearem
Tím okamžikem se začíná psát příběh Romea a Julie, kteří jsou schopni tak vzácného citu jako je láska v období pro lásku tak temném. Pavel chce zprvu Ester jen pomoci, proto ji ukryje do malého pokojíku nad krejčovskou dílnou. Z domu tajně vynáší jídlo a sám trpí hladem, uzavírá se před kamarády ze školy a v každé volné chvíli utíká do podkroví.
Láska mezi čtyřmi stěnami sebou nese mučivou tíhu tajemství a strachu z odhalení. Ester zpočátku nemá tušení o tom, co se děje venku. Po atentátu na Heydricha jsou popravovány desítky lidí denně a každý se bojí, aby na sebe nevrhl ani stín podezření z čehokoliv.
Čím více se člověk snaží utajit své city a jednání, tím je svému okolí nápadnější. Pavlova láska nebyla výjimkou. Vystrašenou nájemnici nejprve objevuje otcův spolupracovník z dílny a později také Pavlův otec. Vlivem stupňujícího se tlaku okolí se Ester rozhoduje odejít, aby tak uchránila Pavla a jeho rodinu před trestem.
Děj novely se odehrává za okupace, Zdroj: wikimedia.org
Dříve však, zásluhou kolaboranta Rejska, je dům obklíčen vojáky, Ester v panice otevírá dveře bezpečí a utíká z domu na ulici, na níž každý pohyb vojáci trestají střelbou. Pavel se nikdy přesně nedozvěděl, co se stalo, ale ztráta Ester a tíha svědomí jej dohnaly k myšlenkám na sebevraždu. Přesto v něm vzpomínka na Ester vzbudila touhu žít, protože musí, jak jí to slíbil.
Láska a válka
Novela se vyznačuje dominantními kontrastními prvky tragiky, smrti, strachu, ale i lásky a naděje v kontextu války. Příběh zachycuje atmosféru protektorátu, vyhlášení stanného práva, neustálou podezíravost a všudypřítomný strach z udání. Protiváhu této temnotě tvoří okamžiky štěstí zamilovaných při tanci v malém pokojíku, nebo chvíle, když společně skulinou v závěsu pozorují hvězdy a plánují svou budoucnost. Rámec příběhu tvoří Pavlův život po odchodu Ester.
Vzpomínky, kterými se vrací k jejich společným zážitkům, představují hlavní linii příběhu. Vedle této hlavní dějové linie nalezneme v příběhu několik vedlejších událostí dokreslujících příběh. Mezi ty, které zřejmě nejvíce zapůsobí na psychiku hrdinů, patří vylepování plakátu se jmény popravených, ustrašené chování Pavlových rodičů a slídivé pohledy Rejska.
Slídivý soused
Z jazykového hlediska je kniha napsána spisovnou češtinou. Střídání přímé řeči s vnitřními monology a úvahami dodává ději dynamiku. Dramatické momenty a vypjaté okamžiky jsou střídány klidnějšími popisy prostředí. Převážnou část příběhu sledujeme Pavlovýma očima, kterého můžeme označit za vypravěče. Otčenáškova novela je velice čtivá, čemuž napomáhá výrazná gradace děje, podtržena citovým utrpením obou hrdinů. O rok později se dílo dočkalo filmového zpracování pod vedením režiséra Jiřího Weisse.
Ohlušující zadunění ho přibilo k podlaze. Vichřilo se v sevření úzkých uliček, provanulo městem, napřelo se do oken, lomcujíc zběsile rámy a vším, co nebylo pevně přibito, vnikalo do pokoje. Děla! Potácel se omámeně po místnosti, šátral popaměti kolem sebe. Košile, kalhoty, sandály! Nahmatal je bosými chodidly. Chřestot skla a matčino monotónní zaklínání, tratící se v bouři, rvalo nervy. K ní! K ní! Mozek mlel naprázdno ta dvě slova, mlýn bez zrní. K ní! K ní! Z ulice vřískala píšťala a vzápětí zahučely po hlavní třídě motory těžkých vojenských aut; hřmotily tmou dolů, kamsi k nábřeží, kde se odehrávala podivná bitva vprostřed města.
…bezhlavě letěl po schodech. Domovní vrata… popadl za těžkou železnou kliku. Zuřivě s ní zalomcoval. Zavřeno! Znovu…! Temná mužská postava mu stála za zády, chňapla ha za předloktí; tvář neviděl, podle šeplavého hlasu poznal domovníka. „Kam chceš jít?“ „Otevřete! Já musím…!“ lomcoval klikou. Nepovolila. „Otevřete! Slyšíte! Já musím… rychle, prosím vás!“ „Blázníš? Teď chceš? Neslyšíš je?“ cloumal muž jeho rameny. „Vzpamatuj se, chlapče. Nesmím nikoho pustit… slyšíš? Zakázáno… A kdyby! Daleko bys nedošel… hned střílejí… obkličují celé bloky, možná i nás… je jich jako much…“ Chytil se rukama za hlavu, stisk dlaněmi. Opřel se čelem o mříž ve vratech. Tlačila, příjemně zábla. Kus tvrdé hmoty. Nohy pod ním slábly. Otevřete! Mumlalo v něm kdesi uvnitř, bez hlasu. Otevřete!(Otčenášek, Jan: Romeo, Julie a tma. Československý spisovatel, Praha, 1967.)
