William Styron, navazující na jižanskou tradici, se ve svých dílech zaměřuje na otázky viny a svědomí a problematiku rasismu. Jeho nejznámějším dílem je román Sophiina volba (1979). Pro ty, kteří dávají přednost filmu, vznikla v roce 1982 úspěšná stejnojmenná adaptace s Meryl Streep v roli Sophie.
Hlavní děj románu se odehrává v New Yorku krátce po druhé světové válce. Začínající jižanský spisovatel Stingo se seznámí se svými novými sousedy – mileneckou dvojicí Sophií a Nathanem. Osudově se zaplete do jejich zhoubného románku plného různých vášnivých projevů. Jejich vztah se komplikuje už tím, že je Nathan paranoidní schizofrenik a narkoman, což ale Sophie ani Stingo ze začátku netuší.
Motiv volby a viny
Stingo se postupně od Sofie dozvídá její životní osud spjatý s Polskem a pozdějším vězněním v koncentračním táboře, kde pracovala jako sekretářka velitele tábora Rudolfa Hesse. Celým románem prostupuje motiv volby a viny, ty vygradují v závěrečném Sophiině přiznání, kdy ji táborový doktor před selekcí donutí, aby zvolila, které z jejich dvou dětí přežije a které bude posláno na smrt.
„Nenuťte mě volit,“ šeptala v úpěnlivé prosbě. „To přece nemůžu.“ „Tak je tam pošlete obě,“ řekl doktor pomocníkovi, „nach links.“ „Mami!“ a už slyšela Evin tichý, ale sílící pláč, protože právě v tom okamžiku dítě od sebe odstrčila a s podivně neohrabaným pohybem se na vycementované rampě zvedla. „Vezměte si tu menší!“ vykřikla. „Vezměte si mou malou!“ A v té chvíli vzal doktorův pomocník Evu šetrně za ručičku – na jeho ohleduplnost se Sophie marně snažila zapomenout – a odváděl ji do čekající legie zatracených. Věčně si vybavovala ten matný obrázek, jak se to dítě zoufale prosebnými zraky stále a stále otáčí.
Sophie, která s trochou štěstí Osvětim přežila, trpí pocitem viny, způsobeným i jejím jednáním před zatčením, zda se má účastnit či neúčastnit protifašistického odboje. Trpí pocitem viny, že chtěla svést esesáka, aby zachránila vlastní dítě, že propašovala manifest svého otce, kde je navrženo konečné vyhlazení Židů. Trpí pocitem viny, že ne každá volba v jejím životě byla správná. Traumatizující úvahy ji vedou k volbě poslední, a sice vzít si život. Párkrát se o to pokouší a nakonec se rozhodne pro sebevraždu spolu s Nathanem a odčiní tím tak svou domnělou vinu.
V románu se střídají tři časové roviny – současná, v níž už zralý spisovatel Stingo vzpomíná na své mládí, které s sebou přinášelo problémy v umělecké i sexuální oblasti. Vyprávění událostí z roku 1947 tvoří střední dějové pásmo. Nejvzdálenější pásmo je zprostředkováno Sofiinými předválečnými a válečnými osudy.
Mnohoúhelná perspektiva
Součástí dějové vrstvy jsou i filosofická a historická pojednání o nacismu a koncentračních táborech. Polemiky se skutečnými sociology (Sigmund Freud, Hannah Arendtová), historiky a antropology umožňují širší pohled na danou problematiku. Zrovna tak je tomu s vypravěčským postupem: pohled zvenčí prostřednictvím vyprávění Stinga a pohled zevnitř očima Sofie prohlubují naléhavost výpovědi románu.
Zde Sophie musela zvolit, které ze svých dětí pošle na smrt, Zdroj: sxc.hu
Tento román můžeme považovat jak za autobiografický (už proto, že jedním z hlavních hrdinů je sám autor Styron-Stingo), tak za historický, částečně také za filosofický esej a literaturu faktu. Kombinací různých literárních postupů se autor snaží o maximální objektivitu. Hlavní děj této knihy se však odehrává v nitru postav. Psychologickou sondáží se Styron snaží zachytit, co napáchalo fašistické násilí v mysli jeho obětí. Z tohoto důvodu je tento román označován jako psychologický. Styron postupně odhaluje nové a hlubší příčiny Sophiina osudu, tak zvanou metodou sloupávání cibulových plátků, která drží do posledního okamžiku čtenáře v napětí.
Tíha minulosti
Dalším motivem knihy je motiv odpovědnosti za národní minulost. Stingo (pocházející z jihu) je ze strany Nathana obviňován z otrokářské tradice, kterou byl jih zatížen. Stingo sám s otrokářstvím nemá co dočinění, ale částečně cítí vinu, jíž nese jeho národ. Podobnou vinou je zatížena i Sophie. Její rodná země (Polsko) je chápána jako kolébka antisemitismu.
Ostnaté dráty provázely Sophii po zbytek života
Podobně jako Stingo i Sophie cítí vinu za tuto temnou stránku národní minulosti, zejména poté, co pomáhá svému otci roznášet letáčky o vyhlazení Židů. To byla další mezní situace, ze které si Sophie odnáší trauma vlastního provinění.
Jediný opěrný bod, trvalou hodnotu a zároveň dekorativní pozadí románu, spatřuje Styron v hudbě a poesii. Strukturou celé knihy se prolínají hudební a poetické odkazy. Zaznívá zde například Verdiho, Brahmsova či Mozartova hudba spolu s verši básnířky života a smrti Emily Dickensonové.
Nejen ze Sophiina osudu, ale i z celé knihy můžeme vyčíst otázku, co znamená pro dnešního člověka minulost, ve které lidstvo dopustilo, aby po světovládě sáhla skupina myšlenkově degenerovaných nacistických jedinců. A tato otázka platí jako výstraha i dnes. Minulost se vytváří proto, aby se z ní člověk mohl poučit a neopakovat stejné chyby znovu a znovu.
Zdroj: Radoslav Nenadál: V osidlech minulosti. Praha: Odeon 1988.
