Drahá Lauro, oslovuje svou životní lásku v prvním milostném dopise reklamního letáčku ve vagonu metra Oliver, postava jedné z nejúspěšnějších knih současného nejoblíbenějšího a nejprodávanějšího českého autora Michala Viewegha, který se pořád drží na špici.
Román pro ženy vyšel poprvé v nakladatelství Petrov v Brně v roce 2001 a ihned na sebe upoutal pozornost. Není to pouze román naivní dvaadvacetileté skoro-ženy Laury, Viewegh se dokázal věrohodně vžít do ženského světa, do jejich myšlení i citů. Díky dokonalému vykreslení všech ženských postav se kniha stala jednou z nejoblíbenějších z jeho tvorby vůbec a dočkala se i filmové podoby. V současnosti bude uvedena i v divadelním zpracování.
Milostný románek se vším všudy
Hlavní hrdinka, dvaadvacetiletá Laura, redaktorka časopisu Vyrovnaná žena, vzpomíná v retrospektivě na své první lásky, které prožila. Zapomenout nesmíme ani na Ingrid, vypadající jako Julie Roberts, avšak s pořádnou mezírkou mezi předními řezáky, která je už od dětství Lauřinou nejlepší přítelkyní. Také ona zažívá několik love stories, podobně jako Lauřina matka Jana, sebevědomá inteligentní žena, jež pracuje jako překladatelka a tlumočnice. Nesnáší Čechy, neboť ji velmi zklamali.
Michal Viewegh, Foto: Jan Karásek, viewegh.cz
Její první láskou byl jakýsi Pažout. Chodil nemožně oblečen, ve společnosti se neuměl chovat, při sexu myslel převážně na sebe a minimálně dvakrát ji podvedl. „Definitivně se rozešli toho večera, co Pažout přišel do Realistického divadla ve starém lyžařském svetru a v teniskách.“ Téhož večera se seznámila s Lauřiným tátou. Na rozdíl od Pažouta ji pozval do divadelního bufetu na dvě deci bílého vína, skleničku držel dole za stopku a hovořil kultivovaným hlasem. Jana si myslela, že je to jeho skutečná permanentní podoba. Navíc zemřel ve dvaatřiceti na rakovinu tlustého střeva a manželku s dcerkou nechal napospas osudu zrovna na Vánoce. Od té doby je neslaví.
Lauřin první milostný románek
Lauřinou první velkou láskou byl Jeff, americký lektor, kterého poznala v jazykové škole. Zamilovala se do něj hned první hodinu. Ukázala ho Ingrid a Janě se rovněž zamlouval, protože to nebyl Čech. Laura s ním žila nějakou dobu v New Yorku. Začalo jí vadit, že s ním musí mluvit anglicky, připadala si hloupá a opuštěná.
Román pro ženy byl divácky nejúspěšnějším filmem roku 2005, Zdroj: Bioscop
Jeffa opustila a začala si s Rickiem Kabíčkem, prodavačem mobilních telefonů. Byl to člověk poněkud jednoduchý, ale s Laurou to myslel vážně, plánoval s ní společný život a vzal ji na dovolenou do Chorvatska, kde mu byla nevěrná s téměř čtyřicetiletým Oliverem, kreativním pracovníkem reklamní agentury. Po návratu z dovolené se s Richardem rozešla a dala šanci Oliverovi. Jenže nyní přichází zvrat. Laura se dozvídá, že Oliver je Pažout – první láska její matky!
Oliver je Pažout!
Laura prožívá s Oliverem to, co ještě s žádným nezažila. Je šťastná do doby, než s ním navštíví jeden snobský večírek, kde ho přistihne, jak se líbá se svou bývalou přítelkyní. Aby Lauru získal zpět, zakoupí týdenní vánoční zájezd na Kanárské ostrovy pro tři osoby (pro něj, pro ni a její matku). Tímto laciným gestem docílí Lauřina návratu a po dovolené jí navrhne, aby se k němu nastěhovala napořád.
Vztah Laury a Olivera začíná zabředávat do stereotypu. On začne pít a to, co se Lauře na něm líbilo, jí nyní začíná vadit. Přesto se vydávají do Chorvatska, kde se poznali. Tady se Laura seznamuje s atraktivním ředitelem reklamní agentury, který podle ní má styl. Po návratu domů se s ním vyspí a on se jí už neozve. Laura začíná trpět depresemi a uvědomuje si, že stále miluje Olivera, který ji zcela ignoroval.
Titulní fotografie k inscenaci Román pro ženy, Zdroj: Švandovo divadlo
Ingrid bere Lauru do různých barů a klubů. Zde se také seznamuje s Robertem, studentem pedagogické fakulty, se kterým začne chodit. Od ledna roku 2000 se v metru na místě pro reklamní plakáty objevuje první milostný dopis psaný Oliverem pro Lauru. Prosí ji, aby se k němu vrátila. Zanechá to v ní rozporuplné pocity, přesto se nakonec rozhodne dát mu ještě poslední šanci. Dokonce i Jana poruší své předsevzetí nezačínat si nic s Čechy a pozve na Štědrý den pana Žemlu, souseda, kterému zemřela manželka a on je už roky do Jany zamilovaný.
Jak kniha vznikla?
Na Michala Viewegha se obrátil ředitel reklamní agentury Rencar s dotazem, zda by se nechtěl podílet na rozšíření projektu Poezie v metru o prózu. Viewegh souhlasil a obratem vymyslel příběh muže středního věku, pracovníka reklamní agentury, který bojuje o ztracenou lásku dívky jménem Marie formou těchto šesti dopisů.
Agentura na počátku ledna 2000 umístila na více než stovce reklamních panelů ve vagonech metra první z těchto dopisů. Mediální rozruch, který dopis vyvolal, byl neuvěřitelný. Po šesti měsících publikování dopisních textů skončilo a tím považoval Viewegh záležitost za skončenou. Nebyl by to on, kdyby o těchto dvou postavách nenapsal román. Změnil jim jména a Lauru nechal vyprávět životní příběh spjatý s Oliverem.
Román pro ženy sklidil úspěchy i jako film
Jako pětadevadesátiminutový film přinesla kniha Michala Viewegha Román pro ženy velký úspěch. Režie se precizně ujal Filip Renč a hlavní role ztvárnili mimo jiné tito přední herci: Zuzana Kanoćz, Simona Stašová, Marek Vašut, Miroslav Donutil či Stella Zázvorková.
Jsou tací čtenáři, kteří Viewegha zbožňují a nedají na něj dopustit. Pak jsou tu ti, kteří jeho tvorbu berou jako odpočinkové čtení, ale v zásadě je jeho knihy neuráží. A do třetice narazíme na publikum, které Viewegha nenávidí. Ať je to tak či onak, pro mne je zmiňovaná kniha jednou z nejoblíbenějších z autorovy tvorby a nedám na ni dopustit. Do žánru červené knihovny bych ji hned nezařazovala, ale klidně ji můžeme za odpočinkovou považovat, vždyť je na tom něco špatného?
Praha 20. prosince 1999
Drahá Lauro,
jediné, co mi po Tobě zbylo, jsou vzpomínky. Když to takhle napíšu, zní to jako text nějakého hloupého amerického hitu, kterým jsme se spolu občas vysmívali – a najednou je pro mě v tom klišé hluboká pravda. Celé hodiny, celé dny na Tebe vzpomínám – v práci, v autě, doma, v čekárně u doktora Z. – všude! Vzpomínám, a kdykoliv se mi podaří objevit v paměti nějaký nový obrázek nebo třeba jenom nový detail, úplně mě to nadchne – a hned vzápětí „sejme“. Ty se budeš určitě smát, ale já si detailně vybavuji i zdánlivé hlouposti – třeba ten téměř obřadný způsob, jakým jsi u mne doma zalévala květiny, nebo ten přehnaně vyděšený, neodolatelně komický obličej, který pokaždé děláš, když si strkáš do ucha čistící tyčinku… Směšné, co? Nebo ta nedělní rána, když ses probudila v báječné náladě a rozhodla ses, že nám usmažíš k snídani vajíčka nebo čerstvé lívance – úplně Tě vidím, jak stojíš bosá v kuchyni před sporákem a na jednom z mých bílých bavlněných triček, ve kterých jsi spávala, máš jako obvykle zelené skvrny od Tvé oblíbené mentolové zubní pasty.
