Druhý festivalový den na Rock for People sice neprovázela atmosféra netrpělivého očekávání jako den předchozí, přesto ale návštěvníci ukázali, že ani interpreti středně velkého formátu jako Parov Stelar Band nebo Gogol Bordello jim nejsou proti srsti.
Otevřením největší open air scény vzbudili organizátoři u lidí spíše rozpaky než nadšení. Nad areálem královéhradeckého letiště totiž plula temná mračna coby předzvěst bouře, jež významně narušila chod minulého ročníku. K nejhoršímu ale naštěstí tentokrát nedošlo.
Středeční line-up sice návštěvníkům nenabídl žádná jména, jež by lidi uváděla v úžas už jen při jejich zaznění, zato ale disponoval širším žánrovým rozpětím a kapelami, které se díky účasti na minulých ročnících Rock for People staly zárukou kvalitních zážitků.
Prokletí jménem technika
Důkazem byl sice prořídlý, přesto ale vřelý a dobře naladěný dav, který na hlavní stagei uvítal americké Gogol Bordello. Živelná show v podání frontmana Eugena Hütze a jeho kolegů bavila publikum svojí divokostí, zároveň byla ale i překvapivě soudržná. Nehledě na skutečnost, že okoukanost v případě téhle partičky skutečně nehrozí.
V mezičase začínala na druhé největší festivalové scéně rocková párty s americkými Papa Roach. Způsob, jakým dokázal zpěvák Jacoby Shaddix s publikem zamávat, byl fascinující až do doby, než koncert postihl výpadek zvuku (po Bloc Party jde už o druhý technický lapsus). Přestože kapela dělala, co bylo v jejích silách, naskočit zpět do rozjetého vlaku se jí už nepodařilo.
Není proto divu, že si rozmrzelé publikum šlo léčit šrámy na electroswingový projekt Parov Stelar Band v čele s producentem Marcusem Fürederem. Ačkoliv náročnější posluchači nemuseli vyloženě holdovat často vleklým a monotónním songům, pořád zbývalo dost těch, kteří energií nabitou show kvitovali s povděkem. Oblibu našli zejména v sólových výstupech jednotlivých členů, z nichž největší ovace sklízeli trumpetista Jerry DiMonza a saxofonista Max the Sax.
O prvotřídní tečku za středečním programem se postarala melodic punková čtveřice Billy Talent. Na rozdíl od megalomanských 30 Seconds to Mars, kteří sázeli na afektovanou velkolepost, Talenti se zaměřili na přímočarost a syrovost a díky uvěřitelnosti, s jakou frontman Benjamin Kowalewicz publiku lichotil, patřila atmosféra během profláklých šlágrů Fallen Leaves anebo Red Flag k tomu nejlepšímu, co zatím festival nabídl.
Hodnocení: 80 %
Text: Adam Vrána, Jakub Jarolímek
Foto: Tereza Menclová, Rastislav Bača
