Vysoká kvalita za nízkou cenu – Robert Rodriguez

Moc filmů zatím nenatočil, ale to, pod čím je podepsaný, stojí za to. Kamarád Quentina Tarantina a na jeho tvorbě je to hodně znát. Což je jen dobře. Robert Rodriguez.

Narodil se v Texasu. Už coby mladý si tento budoucí režisér rád hrál s otcovou kamerou. Do své vášně zapřáhl záhy i poměrně početné příbuzenstvo, a vznikly tak jeho první amatérské snímky. Filmařina jej nepustila ani na střední škole a po vystudování vysoké se rozhodl filmováním také živit. Potřeboval peníze, tak se zapsal jako dobrovolník pro testování antibiotik. Z této poněkud nebezpečné práce si odnesl honorář plných sedmi tisíc dolarů a všechny je investoval do svého prvního velkého filmu.

Nízkorozpočtový El Mariachi vznikl skutečně za pakatel, ale přesto snímek vykazuje značné kvality, tudíž si získal ocenění na Sunadance film festivalu. Samotná cena není až zas tak podstatná. Díky ní si ale Rodrigueze všimli hledači talentů ze studia Columbia pictures a nabídli mu spolupráci. Rodriguez kývl a podepsaná smlouva mu přinesla sedm milionů dolarů pro natočení jeho dalšího snímku.

Robert nelenil a povolal tehdy ještě v Americe málo známého Antonia Banderase (portrét tohoto herce si můžete přečíst tady) a nabídl mu roli mstitele s kytarou El Mariachiho. Pro hlavní ženskou roli chtělo studio blondýnu, jenže Rodriguez se vzhlédl v půvabu skutečně pohledné herečky Salmy Hayekové a svedl se studiem skutečnou bitvu, až je přemluvil a partnerkou dlouhovlasého pistolníka se stala bruneta. Do jedné vedlejší role obsadil i svého strýce Danyho Treju. Pro něj a vlastně i pro Banderase a samotného Rodrigueze bylo Desperado (1995) skutečným startem, neboť tento snímek slavil fenomenální úspěch jak u kritiků, tak diváků. Jenom v Americe vydělal 25 milionů, čímž se bohatě zaplatil a Rodriguezovi začal stavět jeho pověst kvalitního a skutečně laciného režiséra.

O rok později natočil další snímek, který se zapsal do dějin kinematografie, a stal se jistým kultem. Od soumraku do úsvitu z roku 1996 přináší na plátna kin Rodriguezův nezaměnitelný styl, ve kterém kombinuje různé filmové prvky. Používá ta nejprovařenější klišé, aby jim dal svým jedinečným režisérským umem úplně jiný kabát, tudíž divák pozná, že sleduje to, co už viděl tolikrát a co odsoudil jako ubohé béčko, ale zároveň se na to nemůže vynadívat, protože se mu to líbí. Není divu, protože scénář k tomuto dílu napsal Rodriguezův kamarád a kolega Quentin Tarantino. Ten scénář napsal dokonce krátce poté, co získal Oscara za své kultovní Pulp fiction.

V tomto snímku se objevil v jedinečné roli George Clooney se zajímavým tetováním, kterému sekunduje herecky neméně zdatně samotný režisérský velikán Tarantino, coby jeho bratr. Oba prchají před spravedlností a dostanou se až do strip baru někde na pomezí Mexika, jehož štamgasti se vyjeví jako ne až zase tak úplně lidští. Po prvním zhlédnutí má člověk pocit, že musí televizi vyhodit z okna, ale zároveň nějakým vnitřním citem cítí, že ten film byl dobrý. Počet mrtvých na obou stranách dosáhl čísla sto dvacet dvou obětí.

Po tomto úspěchu se na několik let odmlčel a až v roce 2001 natočil i svoji pověstnou rodinou špionážní komedii Spy Kids, ve které se opět objevuje i Antonio Banderas, nyní však již v poměrně výrazně menší roli. Tento snímek se v hodnocení kritiků velice různí. Jedni jej považují za dobrý počin, jiní za blbost nejvyššího řádu, ovšem diváci byli zajedno a tento snímek vydělal neuvěřitelně příjemných sto dvacet milionů dolarů. V tomto filmu si Rodriguez doslova užíval a vytvořil neuvěřitelné kulisy a všemožné špionážní vymoženosti, které používá dvojice dětí, hlavních hrdinů.

O velký úspěch se Robert pokusil ještě dvakrát. Hned rok na to s pokračováním Spy Kids 2: Ostrov ztracených snů a následně v roce 2003 s již 3-D počinem Spy Kids 3: Game over. Ač tyto snímky vydělaly pěkné sumy peněz, jejich úroveň nedosahuje prvního dílu a jedná se spíše o průměry.

Ve stejném roce jako třetí díl špionážních dětí přišlo do kin i pokračování Desperada s názvem Tenkrát v Mexiku. Antonio Banderas opět vzal do jedné ruky kytaru a do druhé nabitou pistoli, ale tento snímek nedopadl nejlépe. Lépe řečeno, vůbec se nepovedl, protože Rodriguez s dobrým záměrem vyrobil neuvěřitelný filmový zmatek, kdy se i jakkoliv pozorný divák prostě ztratí ve složité kompozici a nedotažených scénách.

V posledních letech se ale sinusoida kvality Rodriguezových filmů opět zvedla, mnohdy i vysoce nad průměr. První takovýto počin zavedl čtenáře do kulis filmu noir a klasické detektivky staré školy pod taktovkou Raymonda Chandlera a jeho Phila Marlowa. Sin City – město hříchu natočilo hned trio režisérů – známá dvojka Rodriguez, Tarantino a k nim se přidal ještě samotný autor komiksové předlohy a svébytný tvůrce Frank Miller. (Tomu se režie natolik zalíbila, že v minulém roce natočil snímek The Spirit, sice ne moc kvalitní, ale prostě Millerovský, tudíž se mu nedá dát nízké hodnocení.)

V Sin City se objevil například Bruce Willis nebo Jesica Alba. Podle režisérů nejde o adaptaci komiksového veledíla, ale o jeho interpretaci, proto také Miller nebyl uveden jako autor předlohy, ale jeho režisér. Jeho papírové dílo totiž posloužilo jako storyboard celého snímku a nutno podotknout, že se jej oba režiséři z povolání drželi skutečně do puntíku. Zachovali dokonce i tónování barev, kdy celý snímek tone v černočerné tmě s několika výjimkami v podobě například rudých šatů a rtěnky, které s okolím vždy silně kontrastují, a tím vzniká nezapomenutelný dojem z filmu. Pro příští rok chystá Rodriguez pokračování, takže se nezbývá než těšit.

Rodriguezovým zatím posledním počinem je filmová pocta americkému filmovému fenoménu osmdesátých a devadesátých let s názvem Grindhouse. Každá země, jejíž filmografie za něco stojí, má vždy snímky vysoce kvalitní a pak také období, kdy se prostě točí jen samé škváry s jediným cílem: buď vytřískat peníze z diváků nebo propagandy. Grindouse byla kina, ve kterých se po celé Americe promítaly samé béčkové (kdybychom mohli jít s hodnocením ještě níže, tak až déčkové) snímky, které byly založeny jen na lepých děvách, násilí (páchaném většinou na lepých děvách), nemrtvých, autech, krvi a střílení. Vznikaly jednoduché rychlokvašky, které sloužily čistě pro pobavení. A právě tomuto fenoménu se rozhodla dvojka režiséru vzdát hold svými snímky: Planeta teror od Rodrigueze a Auto zabiják od (hádejte koho) Qunetina Tarantina.

Planeta teror je přehnaná, praštěná, šílená, ale zároveň neuvěřitelně zábavná, divoká a tak správně ulítlá, že pokud divák pochopí smysl snímku, tak se bude jen bavit. Skutečně toto je počin, který koketuje se samotným Pulp Fiction. Nedosahuje jeho kvalit, ale jistý podobný záměr tam je.

Robert Rodriguez je zkrátka režisér, který své filmy točí skutečně rád a především po svém. To je tajemství jeho úspěchu. Diváci lační jeho tvorby můžou jenom doufat, že i nadále zůstane tak originální, jakým byl doteď, a že si nenechá od nikoho do svého díla kecat.