Robert Fulghum: Chtěl bych být dobrým tanečníkem tanga

!Exkluzivně!V říjnu navštívil Robert Fulghum Českou republiku a v Praze představil knihu Drž mě pevně, miluj mě zlehka dřív než v USA. S redaktorkou TOPZINE.cz si povídal o pestrých životních zkušenostech, vztahu ke čtenářům a tanci.

Robert Fulghum představil román Drž mě pevně, miluj mě zlehka nejprve v Praze, Foto: Eva Makovská, Topzine.cz

V knihách jste tak otevřený, že čtenáři mají pocit, že vás znají. Jak ale vidíte vy vztah mezi autorem a jeho čtenářem?

Jde o spolupráci, do které se musí zapojit obě strany. Mezi čtenáři najdete různé lidi, každý čte a vnímá příběh jinak, domýšlí si souvislosti. Není kniha, kterou bychom viděli všichni stejně.

A i já, když píšu, nemohu odhadnout, jak to kdo pochopí, protože neznám všechny čtenáře. Text vidím z pohledu autora. Připadá mi proto úžasné, když potkám člověka, který čte knihu tak, jak jsem ji psal, a vidí na stejných místech stejné významy.

Když jste zmínil, že každý vnímá vaše povídky z vlastní perspektivy, stalo se vám, že vás čtenáři nějakou reakcí skutečně překvapili?

Překvapilo mě, jak byly moje knihy přijaty v České republice, protože jsem tu předtím nebyl a o Češích jsem věděl jen z historie v souvislosti s druhou světovou válkou. Když jsem navštívil zemi poprvé, trvalo mi pochopit, proč povídky mají takový úspěch. Teprve když jsem objevil Járu Cimrmana, uvědomil jsem si, že lidé, kteří milují tyto hry, čtou i mé knihy tak, že si z nich odnesou zamyšlení nad vážnými otázkami stejně jako pobavení. A s tím jsem je napsal.

Kdybyste psal o Češích knihu, na co byste se zaměřil?

Moje editorka a přítelkyně Eva Slámová mi jednou řekla: „Nikdy nepiš o Češích, protože by ti trvalo moc dlouho, než bys nás pochopil.“ Pak jsme spolu vybírali povídky do nové knížky a já jsem si všiml, že do české verze zařadila i příběhy, které v USA nebyly vydány. Mluvili jsme spolu o tom a uvědomil jsem si, že hodně věcí o Češích nevím. A zatím jsem o vás nic nenapsal, ale určitě napíšu.

Rád bych tu strávil delší dobu, aspoň dva tři měsíce, abych mohl lépe poznat kulturu. Je prakticky nemožné poznat zemi, když představuji knihu. Příště chci přijet soukromě a mít dost času, abych mohl Českou republiku procestovat. Zatím jsem byl jen na pár místech, a to jen ve spěchu.

Do České republiky jste se dostal díky úspěchu svých knih. Jak se vyrovnáváte s popularitou?

Je to, jako bych hrál hlavní postavu v Shakespearově hře. Musím to dělat dobře na pódiu, ale role se nemohu vzdát, přestože nestojím přímo na scéně. I když jdu po ulici, musím myslet na to, že jsem Robert Fulghum a lidé to vědí. Je to vlastně velmi zodpovědná práce, být slavný, a mnoho lidí ji bohužel nezvládá. Zajímají se jen o sebe a dělají hlouposti.

Robert Fulghum se pochlubil redaktorce Topzine.cz s tím, že mu Češi rozumí, Zdroj: Eva Makovská, Topzine.cz

Být neustále na očích musí být náročné. Když si potřebujete odpočinout, není pro vás lepší být na venkově než v přeplněném městě?

Jsem spíš kočovník. Část roku žiji v Seattlu, přímo v centru města, ale pár měsíců trávím v poušti daleko od civilizace, pak jsem vždy nějaký čas na Krétě. Jsem vděčný za chvíle ve městě i v přírodě. Miluji, když mám kolem sebe plno lidí, ale také jsem rád sám.

Na kterou činnost byste rád našel čas a více se jí věnoval?

Chtěl bych se stát dobrým tanečníkem tanga a snažím se na tom pracovat. Je to podobné, jako když sledujete loutkové divadlo. Zajímá vás, co dělá loutka, ne člověk, který ji vede. A mým cílem je, abych dokázal vést svou ženu po parketu mezi ostatními páry.

Také neustále zkouším nové věci. Teď se třeba snažím psát písně, i když o hudbě moc nevím.

Ale máte zkušenost s tím, že jste dirigoval velký symfonický orchestr. V čem to bylo pro vás důležité? (Fulghum v knize Všechno, co doopravdy potřebuji znát vyjádřil přání, že by rád dirigoval svou oblíbenou skladbu a orchestr z Minneapolis mu to po vydání knížky sám nabídl, pozn. autorky)

Dirigoval jsem Beethovenovu Devátou symfonii dokonce třikrát. Zjistil jsem přitom, že orchestr zvládne hrát prakticky bez dirigenta, jen potřebuje mít někoho, kdo určí začátek a konec. Ale byl to úžasný zážitek, když jsem řídil tolik hudebníků a zpěváků.

Na podpis Roberta Fulghuma se stála fronta přes celé Václavské náměstí, Zdroj: Eva Makovská, Topzine.cz

Jaký další sen byste si chtěl splnit?

O tom je můj nový román. Snažím se ukázat, že každý z nás má v životě dveře, které jsou zavřené, ale nikdy nebyly zamčené. Stačilo by je otevřít a nahlédnout do nich.

Já vím, že nebudu profesionálním basketbalistou, protože nejsem vysoký a mladý. Nic mi ale nebrání v tom, abych fandil svému týmu. Ke každé činnosti je potřeba publikum, které vás podpoří a sdílí s vámi nadšení.

V tom byla Beethovena symfonie pro mě významná a řekl jsem to i orchestru: „Musíte pochopit, že většina z nás diváků si přeje umět to, co vy. Ale bez nás by vaše snaha byla zbytečná. Hudba je pro posluchače. Kdybyste hráli o samotě, vaše hudba už nebude taková. Potřebujete nás.“

Ale je pravda, že jsem se hudebníkům přiblížil víc než kdokoliv jiný. Dnes hudebníci, kteří pro mě secvičili symfonii, nechávají v orchestřišti prázdnou židli s mým jménem. Je tam pro všechny, kteří by také chtěli jít blíž.

Nová kniha Drž mě pevně, miluj mě zlehka (2011) má podtitul příběhy z tančírny Century a Fulghum čtenáři ukazuje jednotlivé postavy, které sem chodí – nesmělé začátečníky, zvědavé diváky i profesionální tanečníky. O tom vypráví na pozadí příběhu právníka Arista, který se rozhodl začít žít tancem, a novinářky Marisol, která se tance snaží vzdát, aby se mohla věnovat své práci.

Mohla bych se vás zeptat, v čem je pro vás tango tak významné?

Tanec obecně vytváří úžasnou atmosféru, nemusí to být tango. Když jsem byl v Čechách před pár lety, účastnil jsem se festivalu lidové hudby. A všichni tancovali polku. Když jsem byl mladý, naučil jsem se ji a přišlo mi přirozené přidat se, jako bych byl doma.

Myslím, že tanec je všemocný prostředek a vždy mi přijde líto, když lidé říkají, že netančí. Snažím se je přesvědčit: „Neříkej, že to neumíš. Ty jen ještě netančíš. Ale můžeš se to naučit.“

Robert Fulghum (*1937) je autor povídkových sbírek a románů. Vystřídal množství profesí,  od kazatele a barmana, přes kovboje a učitele k malíři a dalším. Čtenářům předává zkušenosti i dojmy ze svého pestrého života v knihách Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce, Už hořela, když jsem si do ní lehal, Možná ano, možná ne nebo Od začátku do konce. Romány Třetí přání a Drž mě pevně, miluj mě zlehka uvedl v Praze ve světové premiéře.