3 fotky 
Milovník hudby, malířství a především literatury, jehož renomé je založeno na nevelkém počtu natočených filmů, přesto však je od 50. let jedním z nejrespektovanějších režisérů. Jeho díla jsou náročná a nekompromisní, mají však neobyčejnou vniřní konzistenci a vypovídají o individualistickém vidění světa.
Robert Bresson Zdroj: toutlecine.com
K filmu se dostal při práci na nerealizovaném scénáři s Saint-Exupérym. Dělal asistenta na nedokončeném filmu Reného Claira. Jeho první ač pro něj netypický film Veřejné záležitosti vznikl v roce 1934. Po něm však strávil 18 měsíců v německém zajateckém táboře, což jeho tvorbu samozřejmě značně poznamenalo. Zaměřil se tedy na osudy lidí bojujících v nepřátelském prostředí o přežití.
Jeho filmový debut Andělé hříchu (1943) a následující Dámy z Bouloňského lesíka (1945) jsou jediné filmy, při jejichž realizaci Bresson využil profesionálních herců. Oba ještě vychází z klasické dramaturgie a zaobírají se intrikami okolo nevinných lidí. Jeho jedinečný minimalistický styl se však poprvé projevil v Deníku vesnického faráře (1951).
Deník venkovského faráře, Zdroj: wordpress.com
Další nejvýznamější díla jeho kariéry představují filmy jako K smrti odsouzený uprchl (1956) a A co dále, Baltazare? (1966). Ač natočil ještě několik filmů, v divácké veřejnosti není moc oblíben především proto, že od diváka vyžaduje maximální koncentraci. Kritici jeho tvorbu však velice oceňují. Bressonovi nešlo o komerční úspěch, a také proto si ve svých filmech mohl dovolit vyjádřit své přesvědčení, že ve filmu nejde vysvětlovat, neboť to už by se podle něho rovnalo vnucování vlastních výkladů tam, kde má skutečnost, přistižená v „nestřeženém“ okamžiku, vypovídat sama.
Jeho styl se vyznačuje tím, že klade znepokojivé otázky, rozrýva trsy komplikovaných úvah, které nemusí být součástí námětu, v rozdrobené dějové linii se dovolává metafyzické dimenze toho, co se děje před kamerou. Jeho postavy jsou nahlíženy jakoby zvenku, často využívá neherců. Někdy je až deprimující jeho zamlklým a statickým postavám porozumět. Výsledná díla jsou zkratkovitá především díky úsečnému střihu. Vzhledem k jeho důvěře v literaturu se často setkáváme s komentářem mimo obraz, který nemusí být vždy v souladu s obrazem. Tomu se říká „la caméra-stylo“.
