RECENZE: Robert Fulghum v nové knize žádá: Drž mě pevně, miluj mě zlehka

Nedávno vyšla nová kniha úspěšného a oblíbeného spisovatele Roberta Fulghuma. Při pražské autogramiádě Drž mě pevně, miluj mě zlehka čekaly na autora davy lidí. Kniha nese podtitul Příběhy z tančírny Century. Tančíte rádi?

Tango není jen tancem, představuje životní styl, jistou filozofii., Zdroj: Nakladatelství Argo

Robert Fulghum zůstává v novém románu Drž mě pevně, miluj mě zlehka věrný svému stylu. A vlastně dělá dobře. Dokonale a přitom lidsky dokáže vykreslit postavy obyčejných lidí, kteří v sobě skrývají určité kouzlo.

Robert Fulghum (1937) je známý svými úvahami i filozofickými postřehy z každodenního života, které si léta psal do šuplíku. Fulghum prošel řadou zaměstnání: byl kovbojem, folkovým zpěvákem, barmanem či učitelem kreslení. Sám o sobě mluví jako o filozofovi. Působil také jako unitářský pastor. Jeho knihy přicházely jedna po druhé, jmenujme například: Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce; Ach jo; Možná, možná ne; Opravdová láska; Třetí přání; Třetí přání 2: zbytek příběhu (skoro); Třetí přání 3 (splněno).

Tentokrát autor zasadil děj knihy do seattleské tančírny. „Život je jako divadlo,“ tvrdí Fulghum a jevištěm jeho románu o tangu a tangueros, čili tanečnících tanga, se stává tančírna Century. Tady nezáleží na věku, pohlaví, národnosti, náboženském vyznání či sexuální orientaci. Jde především o tanec. Je to místo, kde je možné v sobě objevit odhodlání a ambice naučit se tančit.

Jak vypadá vlastní život z jiné perspektivy?

Hned na začátku seznamuje Fulghum čtenáře s pracovníky tančírny. Až další kapitoly postupně líčí jejich život či to, jak se vlastně v tomto zaměstnání ocitli. Autor si vybírá zcela obyčejné postavy, které žijí naprosto obyčejným životem. Pravděpodobně jeden z důvodů, proč příběh působí tak důvěryhodně. Všechny zmíněné postavy se navíc se svým životem rozhodnou naložit, udělat něco vskutku neobvyklého, a tudíž se jejich osud střetne právě v tančírně Century.

„Dalo by se říct, že návštěvníci Century jsou vlastně poutníci směřující k místu, které je zasvěceno potřebě lásky, dotyku a objetí; pohání je hluboce lidská potřeba pohybovat se společně do rytmu hudby – obyčejná touha tancovat. Odehrávají se zde příběhy – krátké i dlouhé – a některé končí velmi náhle. A jiné zase pokračují daleko za rámec tohoto vyprávění. Nezáleží na tom, kdo ty příběhy žije nebo je vypráví… Všechno jsou to příběhy tančírny Century.“

Nebyl by to Fulghum, kdyby nenechal tančit skutečně každého. Člověku nenásilně vnucuje chuť tančit a umožňuje podívat se na vlastní život z jiné perspektivy. Příkladem tak může být pár na vozíku, nevidomá žena Dulci-Maria, se kterou chtějí tančit naprosto všichni, či devětaosmdesátiletý Sergio Jarkovi. Kamarád instruktorky Giselle konstatuje pravdivou věc: „Při tanci nejde o to, co děláte nohama, ale co děláte srdcem a duší.“

Změní tančírna Aristovi život?

Ústřední postavou románu je právník Aristo Joyce. Cítí, že potřebuje v životě změnu. Založí si vlastní malou kancelář, kde se zabývá právnickými službami z oblasti umění. Díky jedné zakázce se dostává právě do tančírny Century.

V pokoji Aristova života byly dveře, kterými nikdy neprošel. Věděl o nich. Ale předpokládal, že jsou zamčené. Nikdy nezkusil vzít za kliku. Ty dveře ovšem zamčené nebyly, pouze zavřené. Jednoho dne si věci uvědomili, že nedělá nic jiného, než že přestavuje nábytek v obýváku a přenáší věci z místa na místo.
…
Téhož dne však za těmi dveřmi něco zaslechl. Že by ženský hlas? A taneční hudbu. Přišlo mu, že zaslechl zaklepání na dveře. Zkusil kliku. Dveře se otevřely. A stále jsem tam já – v tančírně Century.

Hlavní ženská postava se jmenuje Marisol Machado. Jejím posláním je novinařina, kterou zdědila po matce. Články o cestování a kultuře posílá do významného španělského časopisu Dos Mundos. Avšak v Century ji doposud nikdo neviděl tančit. Zda má hrdinka tento dar či ne, to Fulghum prozradí až později.

Tančírna Century pro Fulghuma nepředstavuje ani tak konkrétní prostor jako především všechny životní osudy, které se odehrávají na parketu i v jeho okolí. Autor dokáže dobře vykreslit prostředí, do kterého je děj situován. Fulghum nijak zvlášť nerozpracovává psychologii postav, nenechává v jednotlivých situacích vyjevit jejich charakter.

Drž mě pevně, miluj mě zlehka je psáno krátkými větami, srozumitelně, v podstatě není možné se v textu přestat orientovat. Menší problém snad může nastat při cizích slovech, která jsou psána kurzívou, a kterých Fulghum hojně užívá. Například desconcertante (španělsky vyvedený z míry), milongy, milonguero či cabeceo. Za povšimnutí také určitě stojí ilustrace z rukou Willow Baderové.

Tango jako životní cesta

Tanec je v knize vlastně jakousi třešničkou na dortu. Tango autor prezentuje nikoli jako pouhý tanec, ale jako životní cestu, nový způsob vnímání sebe sama i světa kolem. S tangem se Robert Fulghum poprvé setkal prostřednictvím obrazů své ženy Willow Baderové a k napsání knihy o krásných ženách, vysokých podpatcích, vášni, slunci i temperamentu ho tak inspirovaly jeho vlastní zážitky.

Z knihy srší jas a optimismus, radost, něha i láska, chuť lidí se pro něco zapálit, něčemu zasvětit svůj život. V tomto případě jsou to tanečníci, kteří navštěvují kurzy společně, často i bez svých partnerů, a kteří urazili velký kus cesty. Kniha tak zaujme nejen milovníky Fulghuma nebo tance, ale možná právě i takové, kteří v sobě mají dávku vůle dělat něco naplno a obohatit tak svůj život. Drž mě pevně, miluj mě zlehka je jako tančit tango. Máte chuť tančit znovu a znovu.

Název: Drž mě pevně, miluj mě zlehka
Název originálu: Hold Me Fast, Love me Slow – Tales from the Century Ballroom
Autor: Robert Fulghum
Překlad: Lenka Fárová a Jiří Hrubý
Počet stran: 265
Ilustrátor: Willow Baderová
Vydalo: Argo, 2011
Doporučená cena: 348 korun

Hodnocení: ***** 70%