4 fotky 
Organizace letošního Pragoconu se chopil po letech, kdy ho organizoval Václav Fořtík, Vašek Pravda, známý hlavně organizací linií Festivalů fantazie. Mnoho lidí si stěžovalo, neboť Festivaly fantazie jim zrovna nejsou po chuti, jiní zase volali po starém Pragoconu, další byli znechuceni obecně. Staří mazáci se zase těšili na akci, která poslední léta ztrácela své kouzlo. Přes všechny peripetie se PravdaTýmu podařilo udělat PGC zajímavý, navštěvovaný… ale hlavně přesně takový, jako každý jiný con. S přívětivou fanovskou atmosférou, díky níž se na cony jezdí.
TARDIS poblíž meeting pointu Foto: Rachel
Přestože zahájení Pragoconu proběhlo až někdy ve čtvrtek v podvečer, já už se začal bavit kolem druhé odpolední na plzeňském vlakovém nádraží. Vyrážel jsem totiž s dvěma pohlednými a fanovsky šílenými děvčaty, které jsem dosud ve svém vzdělávacím ústavu z důvodů mne naprosto neznámých okázale přehlížel. Dvě hodinky vlakem a 30 minut metrem jsme si zpříjemňovali nejen řečmi o kdejakých seriálech, ale třeba i písněmi ze známých dětských pořadů. Schválně – dokážete na každou zastávku metra mezi Hlavním nádražím a Háji, kde se Pragocon konal, vyplnit tematickou písničkou, opěvující název dotyčné stanice? Kačerov jak hurikán…
Jako první nás na Pragoconu přivítaly zavřené dveře a Vašek Pravda v organizační náladě. Prý se všechno trochu zpozdilo a budeme muset počkat buď v malém mezidveří, nebo v blízkých putykách. Volíme první možnost, všichni tři krademe volně přístupné lahve s bublinkovou vodou, které nám budou v příštích dnech sloužit jako zdroj tekutin, potkáváme první známé a já si dokonce vyslechnu improvizovanou přednášku na téma platónismu a svobodné vůle. Kroužek posluchačů visí na ústech přednášející a téma jsme nuceni opustit až ve chvíli, kdy se v mezidveří tísní tolik lidí, že není slyšet vlastního slova.
Po chvíli čekání ve frontě mi na recepci se vydávám směrem ke spací tělocvičně. Žel bohu ji nenacházím a bloudím jako dezorientovaný trubec do chvíle, než znovu potkám své dvě spolucestující a ubytuji se s nimi. Čtvrteční večerní program nám trochu uniká (stihnu se jen podívat na Vaškovo zahájení) a nahrazujeme ho v jediné tělocvičně, která se dá najít naprosto intuitivně – u deskovek, PS2, PS3, Xboxů a Wiiček, kde společně strávíme příjemně naladěni snad polovinu nadcházejícího víkendu. Průběžně odbíhám do buFFetu pro jídlo (conové tousty!) a pití.
Orientální tanečnice Bailey Foto: Rachel
Pátek
Fanové v blízkém okolí mého spacáku asi nemají rádi spánek, protože jsem nucen vstávat celý víkend kolem deváté ranní. Nevadí, alespoň se stihnu najíst chytrého snídaňového balíčku a vyrazit na časný dopolední program. Na recepci mají s jeho rozpisem trochu problém, neboť napřed není vůbec, pak jenom částečně a nakonec po několika hodinách dostávám čtyřstránkový program na čtyřech listech, ačkoliv by se dal nakrásně vytisknout oboustranně. Nevadí, VP se soustředil na jiné priority a na organizaci je to vidět. Teplo, jídlo, pití, až výjimečně spolehlivá technika v programových třídách, krámky, které lákají mé hříšné oko, i neočekávané množství fanů, jež po včerejším vakuu začínají zaplňovat chodby a přednáškové místnosti.
Přestože se opravdu snažím dostat na zajímavě znějící přednášky StoryConu (Rachel s Adélou mi začínají přezdívat „bože“, protože jsem se chtěl vydat na přednášku o tvoření literárních i všelijakých jiných světů), na první opravdový pořad se ale dostávám až ve dvě odpoledne. Muzikálová poznávačka SeriesConu mi ukazuje, že se mám ještě hodně co učit, naštěstí pracujeme v týmu a dostáváme se někam k 22 bodům z 25. Těšíme se na rozstřel mezi třemi osobami, které se tak daleko dostaly jen kvůli vzájemné spolupráci. Naneštěstí nám vyfoukli ceny soutěžící umístění o bod výše. Volné dvě hodiny trávím opět v tělocvičně s deskovkami, o páté se rozdělujeme. Holky míří na Harry Potter linie a do blízkého Alberta pro mou večeři, šunku se 14 emulgátory (fuj!), já na opačnou stranu chodby, do linie Improvizovaného cirkusu. Po zkušenostech ze srpnového Conventiconu jsem se na partičku Impra těšil a nezklamala mne. Dvouhodinový workshop pohybové improvizace mne příjemně protáhne po dni stráveném sezením na přednáškách, v buFFetu a u deskovek.
Po volné hodině odolávám holkám, které míří na líbací poznávačku SeriesConu, a místo toho si jdu do místnosti Maelströmu poslechnout Petru Neomillnerovou a její přednášku o Drsné škole ve fantastice. S Lament, kterou cestou potkávám, se vsázíme, kdy se téma stočí na erotiku, případně zkušenosti spisovatelky na volné noze. Plány nám kříží přítomnost Petřiny dcery, jež příjemně rozptyluje obecenstvo, i přesto nade mnou Lament vítězí, neboť jsem tipoval o pět minut déle. Asi příště nebudu takový idealista.
Zbytek večera trávíme s přáteli na Infantilní diskotéce, kde zúročuji techniky z improvizačního workshopu. Spolu s vedoucí HP linie kroutíme hlavou nad dvěma tanečníky, kteří se snaží vykopat své znalosti z tanečních a zatancovat si chachu. Při odchodu z velkého sálu, kde diskotéka probíhala, mne překvapuje počet lidí sedících na meeting pointu, kouřících vodnici a diskutujících o všelijakých tématech. Už se rozhodně nedá říct, že by byl účastníků Pragoconu nedostatek.
Control(s) Foto: Rachel
Sobota
Počínající víkend zamíchal programovými liniemi – jedny skončily, druhé se objevily. Mne nejvíc láká literární linie Pevnosti, obzvláště pak scénické čtení JFK, jež bohužel mi je opět odepřeno zajímavějším programem. Chmpf. Zajímalo by mne, kdy se na podobné eskapády JWP a jeho kumpánů dostanu. Už poněkolikáté se mi to nepovedlo.
Místo toho se odcházím zdokonalovat v DDR, s nímž jsem předchozí den jako naprostý nováček začal. Celkově mne potěšilo množství padů, které jsem mohl hned ve třech třídách nalézt, stejně jako množství lidí ochotných zacvičit nováčka. Pravda, jeden z těch lidí byla Rachel, moje spolucestující z vlaku, i přesto nebo možná právě proto si zaslouží pochvalu.
Z DDR plynule pokračuji na spolehlivě kvalitní pořady linie Battlestar TARDIS a Velkou seriálovou soutěž SeriesConu. Opět zjišťujeme, tentokrát už ve čtyřech, že týmová spolupráce přináší nejlepší výsledky, obzvlášť v případě, když každý sledujeme jiné seriály. Kdyby se náš čtvrtý parťák do týmu neopozdil, mohli bychom skončit ještě výše v bodovém hodnocení. Stejně jako minule se nám o chlup nepodařilo dosáhnout na vítězné pozice, takže se prohrabáváme zbylou nabídkou plakátů. Rachel mi před očima krade plakát Sweeneyho Todda, a tak se musím spokojit pouze s Pánem prstenů.
Odpoledne strávím na druhé části pohybového workshopu Improvizovaného cirkusu, odkud si odcházím odpočinout na dvouhodinovou besedu s redakcí Pevnosti a autory z edice Pevnost. Baví mne skutečnost, že nejenže snižuji věkový průměr osazenstva na pódiu i v obecenstvu, ale hlavně jako jeden z mála nepatřím do kruhů spisovatelů a redaktorů. Je zajímavé tuhle skupinu poslouchat, včetně JWP, který občasně odbíhá pro mošt všem diskutujícím.
Večer trávíme s Adélou a s Rachel pozorováním fireshow z okna jedné ze spacích místností (při pohledu na fotky jsme asi opravdu měli vzít boty a bundy a jít se podívat přímo ven) a vysedáváním na Večeru fantazie, tradičnímu vrcholu Festivalů fantazie, kde jsme zhlédli křest Mass Efectu 2, břišní tanečnici Bailey a vystoupení Improvizovaného cirkusu s názvem Control(s). Přestože při pohledu na téměř hodinové představení spadla mnohým účastníkům, včetně mne, čelist, Večer fantazie, který známe z Chotěboře, to prostě nebyl. Třeba kvůli tomu, že nebyla žádná tombola, kvůli níž holky omrzely přednášku o fenoménu Slash.
Po dvou předchozích večerech, kdy jsme šli spát nad ránem, trávíme zbývající hodiny Pragoconu ve spánkové deprivaci, kterou Rachel trefně označila jako Syndrom SP (plný název snad ani nechtějte vědět). Sedíme střídavě u deskovek, v buFFetu a na meeting pointu a mne ve chvílích relativního vědomí napadá, jak jsou zvláštní lidi, kteří mají ve čtyři ráno nutnost se potulovat po chodbách zdánlivě spící Modré školy. Jak ve svých reportážích čím dál častěji zmiňuje Lament, fanové jsou velmi ojedinělá stvoření s talentem změnit vás k nepoznání během jedné či dvou akcí. Při příjezdu na jakýkoliv con se propadnete do stavu, který ani zdaleka nepřipomíná váš normální život, a dokonce ani zdaleka nepřipomíná to, jak se chováte na jiných víkendových akcích (věřte mi, vím, o čem mluvím). Pokud chcete vidět zcela nereálnou společnost, která přesto existuje, zkuste zajet na některý z budoucích conů, třeba na letní Festival fantazie. Pokud se dokážete naladit na fanovskou notu (a že se to dá zařídit během několika málo hodin), vůbec vám nebudou vadit drobné chybičky, kterých se organizátoři (Prago)conu dopustí (či dopustili). Převáží pocit soudržnosti se všemi ostatními návštěvníky a téměř rodinná atmosféra, díky níž jsou tyhle akce mnohem přitažlivější než díky sebezajímavějšímu programu, ačkoliv i ten dozajista hraje svou roli.
Autor reportáže se omlouvá všem známým a všem zapomenutým situacím, že na ně v jeho článku nevyšlo místo. Jak všichni ví, přece jen je obtížné psát reportáž na něco tak úžasného.
