6 fotek 
Vše je jednou poprvé. Některá poprvé jsou příjemná, některá nikoli. A některá jsou taková, že chcete hned podruhé, potřetí, počtvrté… Přestože Svět knihy funguje již několik let, já ho navštívila až letos. A už teď se nemůžu dočkat dalšího kola. Jenže na něj si nějaký čas počkám, tento literární svátek se koná jen jednou ročně.
Svět knihy, Zdroj: praguecityline.cz
Na Svět knihy o víkendu na pražské Výstaviště zamířilo už po šestnácté. Vzácným hostem bylo Polsko, prezentovat svou literaturu přijelo ale i spousta dalších zemí. Největší prostor měla pochopitelně nakladatelství česká. Celkem knižní fanoušci prošli kolem čtyři sta šestnácti vystavovatelů.
Jedna kniha vedle druhé
Přesně takový byl můj první pocit. Vešla jsem do levého křídla (hned na začátku připomínám, že mezi obrovským levým a pravým křídlem se na Výstavišti nachází ještě nemalý střední sál) a byla jsem v úžasu. Hlava na hlavě, kniha na knize, stánek na stánku. Tolik knih pohromadě… Zkrátka, došla mi slova a zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Protože mám ráda ve všem řád, rozvrhla jsem si trasu. Postupně jsem prošla všemi uličkami. U třetího stánku mi došlo, že kdybych měla přečíst titul každé knihy a vzít do ruky nebo alespoň pohladit přebal každé publikace, která mě zaujala, nestihla bych do konce dne dojít na konec. Ani první uličky.
První opravdový spisovatel, kterého jsem ve čtvrtek, počáteční den veletrhu, potkala, byla Barbara Nesvadbová. Někteří mohou o jejích spisovatelských dovednostech spekulovat, já pro ni mám však slabost. Už proto, že vystudovala stejnou školu, jako dnes studuji já. Tedy žurnalistiku. U stánku nakladatelství Brána jsem si koupila její Brusinky, které mi podepsala. „S přáním krásného jara Barbara Nesvadbová.“ A první zážitek byl na světě. V tu dobu jsem nečekala, kolik jich ještě přijde.
Zahájení veletrhu
Nejen beletrie
V pravém křídle se nevystavovalo o moc méně než v tom levém. Jen sortiment byl trochu jiný. Zde si na své přišli studenti, cestovatelé a malé děti. Učebnice základních i středních škol, publikace snad všech českých univerzit, mapy, cestopisy… Nechyběly ani periodické tiskoviny, DVD, ale i moderní eBooky. Na konci sálu se rozprostíral od pořadatelů slibovaný pavilon Svět knihy dětem, kde si nejmenší mohli prohlížet (starší i číst) dětské knihy, mohli si malovat nebo si hrát. Připravené byly i soutěže, v přilehlém kinosále se promítaly filmy.
Prostřední sál byl nejhonosnější. Právě tam pořadatelé soustředili zahraniční vystavovatele. Kromě Polska jsem zahlédla Izrael, Japonsko, Francii, Spojené státy a mnoho dalších. Součástí tohoto sálu byly i sály menší, kde se konaly diskuze, besedy nebo předávání cen.
Jan Těsnohlídek ml., Zdroj: picasaweb.google.com
Oblíbené předávání cen
Cen se na Světě knihy předalo hned několik. Já si v pátek počkala na tu nejprestižnější a nejznámější – na Cenu Jiřího Ortena. Ta se udílí od roku 1987 českému autorovi, který ještě nedosáhl věku třiceti let. Necelou hodinu, co předávání trvalo, moderoval sympatický Lukáš Hejlík z LiSTOVáNí. Jeho kolegové přečetli úryvky z každé z nominovaných knih a zároveň vždy jeden z porotců přednesl laudátio. Porota ve složení Petr A. Bílek, Petra Hůlová, Jindřich Jůzl, Pavel Kosatík a Jiří Peňás nakonec rozhodla, že cenu nezíská Jan Němec za povídky Hra pro čtyři ruce, ani nedávno Magnesií Literou oceněná Kateřina Tučková za dílo Vyhnání Gerty Schnirch, ale třiadvacetiletý básník z Havlíčkova Brodu Jan Těsnohlídek ml. za sbírku Násilí bez předsudků.
A dovolím si malou poznámku. Těsnohlídkovu tvorbu zatím neznám, nicméně nezapůsobil na mě moc dobře. Během (pro mě velice milého) programu za mnou s pivem v ruce spíš ležel, než seděl, nohama se opíral o obsazenou židli před ním. Na pódium si umělohmotný půllitr vzal s sebou, a když cenu držel v ruce, jen třikrát řekl: děkuji. Při jeho odchodu jsem ještě zaslechla, že: „Cenu dostal ten, který ji nejvíc potřeboval.“ Nutno dodat, že si odnesl 50 tisíc korun.
Co se dá dělat, lidé jsou různí. Snad se mi jeho básně budou líbit víc než jeho chování.
Jeden z vtipů Pavla Kantorka, Zdroj: vztahkprirode.cz
Následující den jsem navštívila úplně jiné předávání cen. Fragment, stejně jako další česká nakladatelství, v rámci veletrhu předával ceny své. A oceněných bylo hned několik. Tomáš Baránek, autor knihy Jak sbalit ženu, si odnesl trofej za Dlouhodobě úspěšný titul (mimochodem i tento sympatický autor, ale manžel a otec dvou dětí, mi do zmíněné knihy vepsal věnování – prý se mám nechat balit), Staré pověsti české – pro děti Jany Eislerové a ilustrátora Antonína Šplíchala se zase staly nejúspěšnější novinkou loňského roku. Posledním oceněným je kreslíř a spisovatel Pavel Kantorek, který vyhrál v kategorii Mimořádný přínos pro Nakladatelství Fragment. Kantorek je autorem cyklu Jak přežít nebo Citáty a paradoxy. Na pódiu prozradil, že jeho dalším dílem bude Jak přežít cokoli.
Nebyla to jediná prozrazená novinka, na konci předávání se spolumajitel Pavel Nýč pochlubil, že podepsal smlouvu s Václavem Klausem. Takže další jeho knihu vydá právě Fragment.
Zelený Raoul a další hosté Světa knihy
Nejzajímavějším dnem však byla sobota, která se pro mě nesla v duchu Reflexu. Novinář tohoto úspěšného týdeníku Jiří X. Doležal, kvůli kterému jsem ráno vstávala a který měl mít besedu, však nedorazil. „Jiří spí. Včera jsme totiž měli v Ostravě svatbu jednoho člena redakce,“ omluvila ho zástupkyně šéfredaktora Pavlína Wolfová na pozdější besedě konané k dvacátým narozeninám týdeníku. Kromě pochvalných slov na Reflex z úst Wolfové a fotografa Tomáše Tesaře, se diváci dočkali i odpovědí na své dotazy. Hovořilo se hlavně o Doležalovi a jeho marihuaně, o Zeleném Raoulovi, o předcházejícím šéfredaktorovi a o titulních stranách. Jako dárek každý účastník obdržel narozeninové číslo a historické první vydání. To by potěšilo každého, obzvlášť pak pravidelného čtenáře.
Ludvík Vaculík, Zdroj: usvitvcechah.cz
Přestože jsem na Výstaviště dorazila před sobotou dvakrát, stále jsem objevovala nové knihy, které mi předchozí dny unikly. Stejně jako první dny, i v sobotu bylo stále co nakupovat, takže mě Svět knihy přišel opravdu na hodně peněz, ale nelituji ani trochu! Jak jsem se naposled procházela přecpanými halami Výstaviště, nakupovala tituly za veletržní ceny, potkávala jsem víc a víc známých tváří. Ludvík Vaculík, Ivan Klíma, Arnošt Lustig, ale i Helena Vondráčková s manželem, a dokonce kníže Schwarzenberg. Ten však nebyl středem zájmu, nepřišel jako umělec, ale jako divák.
A závěr? Kdo si letošní Svět knihy nechal ujít, nechť nepropásne další ročník! Dávám ruku do ohně za to, že úplně každý v něm najde alespoň malé zalíbení. A nějaká rada? Měsíc před veletrhem nekupujte zbytečnosti, aby vám vystačily peníze na knihy. Vždy vás něco zaujme. A také si dopředu projděte seznam spisovatelů, kteří budou rozdávat podpisy – vidět Lustiga a mít jeho knihu doma, to byste si nejradši nafackovali. Věřte mi.
