5 fotek 
Na Svět knihy se nechodí jen utrácet za knihy beletristické i odborné, ale také za vzděláním a odpočinkem. Po dopoledni stráveném obcházením stánků méně i více známých nakladatelství jsem tedy s kávou v ruce zamířila do Salonku Veletržního paláce na autorská čtení členů českého PEN Klubu.
Vladimír Just Foto: Eva Marková, Topzine.cz
Čtení Zdeny Bratršovské a Františka Hrdličky jsem sice nestihla, včas pak nestihl přijít ani Vladimír Just – omluvou mu budiž, že k orientaci ve Veletržním paláci by někdy opravdu byl zapotřebí kompas. A protože Ondřej Fibich, který měl přečíst něco o posvátných pramenech Šumavy, byl nemocný a nemohl tedy přijít, bylo na Justův Velký slovník floskulí času víc než dost.
Co je to floskule?
Wikipedie říká, že „floskule je slohově nadnesený nebo jen obecně platný, ale neprocítěný, prázdný obrat, rčení, průpověď či fráze. Jedná se o výrazy, které nadužíváním ztratily životnost a obsah.“ Příklad? Pokud se Jan Hřebejk ujal režírování nějakého filmu, znamená to snad, že se ujal ubohého filmového sirotka, do jehož natáčení se nikomu nechtělo?
Petr Kotyk, Helena Medková Foto: Eva Marková, Topzine.cz
Před půl třetí si s Vladimírem Justem vyměnil místo Antonín Bajaja, aby přečetl ukázku ze své knihy Na krásné modré Dřevnici. Toho pak vystřídali Petr Kotyk a Helena Medková, kteří představili knihu rozhovorů s nedávno zesnulým Ivanem Medkem nazvanou Malinký peníz na jeden telefonát do nového života. Helena Medková vyprávěla nejen o činnosti Ivana Medka v exilu a říkala, že „práce proti režimu, to není žádná ideologie, to je tahání pytlů.“ Pytlů s knihami a dalšími tiskovinami.
Smrt ve Veletržním paláci
aPetr Prouza Foto: Eva Marková, Topzine.cz
Dalších čtyřicet minut se točilo kolem tematiky smrti, a to nejprve v povídce Petra Prouzy z knihy Tiché krutosti lásky a následně při recitaci Violy Fischerové. Ta za svou sbírku Domek na vinici, z níž četla, obdržela Magnesii Literu 2010.
Čtením Violy Fischerové jsem své literární intermezzo ukončila, bohužel jsem musela z klidného světa literatury zpět do víru velkoměsta. Škoda, čtení Evy Hauserové, Markéty Hejkalové anebo Terezy Brdečkové muselo být skvělé! Tak snad jindy…
Kritika na závěr
Z autorských čtení jednotlivých členů PEN Klubu jsem byla nadšená, menší nadšení u mne vzbudil Salónek, v němž se celé odpoledne odehrávalo. Světla nesvítila, mikrofony nefungovaly. Okna šla otevřít jen s velkou námahou, naopak dveře chtěly být otevřeny pořád – a tak byly pořád s námahou zavírány. A jak můžete vidět na několika málo fotkách, které se mi v těchto podmínkách podařilo pořídit, ani Salónek sám nebyla zrovna reprezentativním prostředím. Nezbývá tedy než doufat, že to byla pouhá souhra náhod a že příští rok bude vše v naprostém pořádku.
