Kniha Země prokletých Liliany Lazarové vypráví o životních osudech obyvatel malé rumunské vesničky Slobozia v dobách komunismu. Svou prvotinu napsala mladá autorka sice ve francouzštině, i přesto ale román provází temná atmosféra rumunských dějin včetně otisku vlastní zkušenosti.
Země prokletých bojuje nejen s vlastním osudem, ale také s pevnou rukou komunistického režimu. Zdroj: Nakladatelství JOTA
Již samotný začátek příběhu v sobě nese nádech tajemna. Celému vyprávění předchází stará legenda o děsivých silách a hrůzostrašném jezeru Lví jáma poblíž vesnice Slobozia. Od 18. století, kdy rumunští obyvatelé museli odrážet turecké dobyvatele, je jezero údajně plné ostatků právě tureckých nájezdníků. Legenda praví, že v blízkosti jámy se objevují duchové moroi, tedy živí mrtví. Věří tomu všichni vesničané, a proto se nikdo nikdy neodvážil postavit poblíž jezera dům. Místo je prokleté už navždy.
Liliana Lazarová (1972) je rumunská spisovatelka pocházející z Moldávie. Dětství prožila v Iaşi, kde její otec působil jako lesník v oblasti vesnice Slobozia. Studovala francouzskou literaturu na Univerzitě Alexandra Iona Cuza. Po pádu režimu Nicolae Ceauşesca odjela do Francie, kde v současné době žije. Za svou prvotinu Země prokletých získala řadu ocenění.
Lazarová také na prvních stránkách Země prokletých popisuje moldavskou krajinu v okolí vesničky Slobozia, kde sama prožila část dětství. Právě díky tomu se nejedná jen o strohý, učebnicový popis okolí, ale naopak je obohacen o vlastní zkušenost. Pro lepší kontext autorka krátce přibližuje i něco málo z rumunských dějin.
Základní pravidlo Slobozie: nepřibližovat se k Jámě lvové!
I když úvodní legenda působí lehce izolovaně, pro další příběh je směrodatná. Lazarová tak ve svém vyprávění plynule přechází k osudu rodiny Luců ze Slobozie. Tyranský otec, matka, která poslouchá na slovo, obětavá dcera a násilnický syn. Toť stručné představení hlavních, ale nikoliv stěžejních postav. A právě ono netradiční přiřazení významu jednotlivým postavám je to, co knihu ozvláštňuje. Objevuje se zde například snaživý a ve své roli nadmíru důležitý policista, který je kvůli svému povolání považován ve vesnici za autoritu. Vesničané k němu vzhlížejí, což si moc dobře uvědomuje, a to jen posiluje jeho ego.
Čtěte také: RECENZE: Srdce bestie Herty Müllerové. Totalita planoucí šílenstvím
Zajímavá je také postava kněze, věrného služebníka komunistického režimu. Lazarová na něm výborně ukazuje nepříliš dobré vlastnosti, v tomto případě např. přelétavost či vypočítavost, ale neopomněla poukázat ani na osobní manželské problémy, které příběhu dodávají intimitu. V hlubokých lesích kolem Slobozie žije také poustevník, symbol špatného svědomí místních obyvatel.
Lazarová ve své krátké, avšak na příběhy a napětí bohaté knize rozehrává hned několik lidských osudů. Každému z nich ale věnuje dostatečnou pozornost a pečlivě vykresluje všechny hrdinovy radosti i strasti, proto je výsledný obraz každé postavy vždy jasný a celistvý.
Pro vesničany symbolizovala Slobozia civilizovaný svět, tedy uspořádaný a křesťanský prostor. Les byl naopak místem, kde se ke slovu hlásily divošství, živočišnost a pohanské síly. A hřbitov představoval přechod mezi těmito dvěma světy: mezi rozumovým a instinktivním, posvátným a magickým, životem a smrtí.
I když na sobě všechny osudy hrdinů závisí a jsou propojené, a to ať už symbolem osobní tragédie či skrytého tajemství, Lazarová pouhou jednou větou postavila rodinu Luců na zcela jinou úroveň než zbytek vesnice. „Existují ti v údolí a ti v kopci.“ A právě tímto konstatováním autorka ovlivnila další pokračování děje.
Neštěstí ukončí jedině další neštěstí
Neštěstí Lucovy rodiny ukončí až další neštěstí, kterému napomůže sama Jáma lvová. Syn Viktor Luca se u prokletého jezera dopustí otcovraždy. Ač se vražda otce zdá jako jisté zadostiučinění za násilí a křivdy, mladý Viktor se sám posléze vyjeví jako vrah s násilnickými sklony, který v případě potřeby neváhá udělat věcem přítrž. Následují ale další vraždy a Viktorovi nezbude nic jiného, než se skrýt doma pod ochranu matky a sestry. A to na více než dvacet let.
„Neznáte náhodou nějaké odlehlé místo, kde bych nikoho neobtěžoval?“ zeptal se Daniel.
Chlapi na sebe pohlédli a začali se smát.
„Existuje jedno místo, kde zcela určitě nikoho obtěžovat nebudeš. Jmenuje se Jáma lvová.“
„Jáma lvová?“
„Je to jezero nahoře nad vesnicí, uprostřed lesa,“ prohodil hospodský. „Jako posledního tam našli starého Vasila. Jeho tělo plavalo na hladině a bylo nafouklé jako balon.“
„Možná, že i ty takhle skončíš!“ varoval ho tlustý chlápek u baru a vyprázdnil při tom svoji skleničku.
… … …
„V jeho zájmu je, aby se choval slušně. V opačném případě mu ukážeme, kdo je tady pánem.“
„Ano! Máme přece demokracii! A demokracie je vládou lidu. A tady jsme lidem my.“
Podstatný prvek Země prokletých, který je důležitý pro pochopení hlavního sdělení, představuje kontext doby. Děj se odehrává v Rumunsku přibližně v letech 1970–1989. Lazarová v knize náznakem popsala dobové události, z nichž nejzásadnější je tehdejší pevná ruka komunistického režimu. Ten se sice Slobozie také týká, ale do hlavní zápletky zasahuje jen málo, teprve až na konci příběhu získá na svém významu.
Slobozia žije svým vlastním životem
Život vesnice Slobozia, jaký Lazarová v knize popisuje, je od okolního světa zcela izolovaný, jde si svou vlastní cestou. Celé vyprávění působí dojmem, že se ve vesnici zastavil čas. Proto je třeba sledovat drobné indicie, které autorka svému čtenáři servíruje, aby si opět připomněl související události.
Viktor se ani přes výslovný zákaz vycházení neubrání a potřebuje svobodu. Žít začíná teprve v noci, kdy se tajně krade ven, opíjí se pocitem volnosti a ochrany Jámy lvové, která mu už v tolika věcech pomohla. V návalu afektu dochází k dalším vraždám, smrti neunikne mladá učitelka s duší snílka ani zamilovaný pár. Možná je to mladým věkem autorky, ale v těchto případech se Lazarová nebála detailnějšího popisu sexuálního aktu či surové vraždy, kterou si Viktor očividně užívá.
Čtěte také: RECENZE: Kniha Daniel Stein, překladatel. Ljudmila Ulická nalezla hořící keř v Izraeli
Lazarová se navíc nesnaží své hrdiny definovat pomocí psychologie postav, což je jen dobře. Za každého hrdinu nechává promlouvat činy, které bohatě popisuje.
Na pozadí a vlastně jen tak mimochodem otevírá autorka i politické téma. Zabývá se tím, zdali demokracie představuje skutečně správnou cestu, kterou se má společnost vydat. A jestli se Lazarové něco povedlo opravdu na výbornou, pak je to naprosto nečekaný a překvapivý konec.
Na druhý den ráno přijel obrněný policejní vůz. Auto zaparkovalo na náměstíčku, kde už čekali ozbrojení muži. Vesničané měli dosud před policií takový respekt, že se i navzdory své zvědavosti běželi schovat domů. Viktora převezli do psychiatrické léčebny. Podle oficiálního prohlášení proto, aby se mu tam dostalo lékařské péče. Večer byl o tomto nečekaném objevu informován tisk. Právě tehdy se o něm začalo mluvit jako o zázračně zachráněném ze Slobozie.
Viktor Luca, několikanásobný vrah, který se před spravedlností schovával desítky let doma, se po pádu režimu dostává na vrchol a lid ho považuje za rumunského hrdinu. Veškerou mediální slávu a uznání získal sice šibalským, ale prostým podvodem. Lazarová však nehledá odpověď na banální otázku, zdali je to či ono správné, nebo ne. Spíš se snaží rozebrat okolnosti, které k celé situaci přispěly, a na to všechno se snaží nahlížet v kontextu lidského svědomí, ať už vlastního pocitu viny, potřeby spravedlnosti či uznání.
Název: Země prokletých
Název originálu: La terre des affranchis
Autor: Liliana Lazarová
Překlad: Veronika Dufková
Formát: 180 stran, 16×20 cm
Vazba: pevná s přebalem
Vydala: JOTA, Praha 2012Hodnocení: **** (70%)
