Již po několikáté na místě činu a opět s novým albem. Britští White Lies přivezli 17. listopadu tuzemským fandům ochutnat z aktuální novinky Big TV. Velikost se jí skutečně upřít nedá, totéž ale nelze říct o jen lehce nadprůměrném pražském koncertu, jenž její kvality rozhodně nepředčil.
White Lies zpočátku kráčeli večerem neochvějně, jistotu ale nakonec ztratili. | Zdroj: D Smack U Promotion
Zatímco u jiných, ať už tuzemských nebo zahraničních objevů, je tomu přesně naopak, White Lies se do povědomí zdejšího publika začali dostávat skrze velké festivaly – namátkou zmiňme třeba koncert na Rock for People 2011. Teprve až poté začali přesedlávat na kluby, přičemž změna to byla podle mnohých vítaná.
Když proto v neděli dorazili do pražského Lucerna Music Baru, publikum dobře vědělo, co může od britské trojice (v koncertním podání pětice) čekat. Už v úvodu se White Lies nebáli servírovat hit To Lose My Life. Učinili tak ze zjevných důvodů – jednak se tímto způsobem podařilo v řadách fanoušků ihned rozpoutat nadšení a jednak neměli odpůrci pomalejších a méně záživných startů záminku se hned v úvodu vytasit s nějakou výtkou.
Šlo přitom o krok, jenž zaváněl hrozbou, aby všechno nejkvalitnější střelivo nevyplýtvali hned na začátku (podobně se to koneckonců na nedávném koncertu povedlo finským H.I.M). Jak ale pětice pod vedením Harryho McVeigha předkládala publiku další kusy z novinky Big TV, mohlo se zdát očividné, že večerem bude spolu s ostatními kráčet s neochvějnou jistotou. Vždyť následující písničky There Goes Our Love Again nebo Mother Tongue jasně demonstrovaly, že dokážou nabídnout mnoho zajímavého. Ba co víc, mnohdy i zajímavějšího než léty prověřené šlágry.
Jen částečně utěšitelná deziluze
Klíčové hity (ať už výše zmíněné To Lose My Life nebo Farewell to the Fairground) totiž výrazně postrádaly onen drajv, který dokáže v posluchači spustit impulzivní a mnohdy nevědomé pokyvování hlavou, v refrénech – rovněž mnohdy nevědomky – přecházející v regulérní headbanging. Což byla velká škoda, jelikož právě refrény a jejich síla jsou pro White Lies určující a daleko lépe by vyzněly ve spojení s živelnějším podáním oněch hitů. Nenadálé skoky do pomalejšího, skoro až stoického tempa, těm nejpodstatnějším momentům ale bohužel na údernosti značně ukrajovaly a naopak jim přidávaly na rozpačitosti.
Pro mnohé tak muselo být příjemným překvapením, že písničky z nového alba podobnými neduhy netrpí. Ne snad, že by publikum skandovalo „But if you have forgotten your precious mother tongue“ s větší vervou, než třeba dvoj verš „keep on running, keep keep on runing,“ zato ale mělo možnost zástupce Big TV slyšet v daleko autentičtější podobě. Právě díky tomu si ti, kteří desku minimálně jednou slyšeli, mohli rozčarování nad nesplněnými očekáváními od srdcovek z debutu To Lose My Life alespoň z části kompenzovat.
Doplněno o pozoruhodnou futuristickou laser – show, při níž se pulsující zelené a modré tečky paprsků na temenech jednotlivých členů kapely jevily jako líhnoucí se skarabeové, splnili White Lies očekávání v lehkém nadprůměru. Dáno je to především nevyužitým potenciálem u písniček, které by v tom správném podání dokázaly Lucernu obrazně řečeno rozbourat v základech. Opomenout nelze ani místy příliš rozostřenou, jindy zas málo výraznou basu Charlese Cavea (příjmení Cave je mimochodem příhodné, jelikož by svým současným vzezřením skvěle zapadal mezi svého jmenovce Nicka a členy jeho doprovodné kapely The Bad Seeds).
Těžko tvrdit, že by na tenhle koncert příznivci White Lies neměli důvod vzpomínat, jak dlouho jim paměť umožní. Chyběl mu ale nějaký výrazný zlom, pomyslná třešnička na dortu, která by jej zařadila mezi zážitky, které v životě přicházejí pouze jednou.
Hodnocení: 60 %
