2 fotky 
Divadlo Na zábradlí uvedlo premiéru světoznámé klasiky. Višňový sad předznamenává konec divadelního roku, ale také symbolizuje konec jedné éry samotného divadla.
Slavná hra A. P. Čechova se u nás dočkala mnohých adaptací, ať už na velkých scénách nebo na těch menších. Pro diváka, který nevydrží příliš rozvleklé tempo Čechovových dramat, mám dobrou zprávu, v Divadle Na zábradlí si moc dlouho neposedíte. Tentokrát je to až na škodu.
Režiséru Janu Fričovi se podařilo uchopit inscenaci tak, jak by si Čechov přál. Předvedl publiku, že Višňový sad je komedie. Panoptiku postav, které karikují samy sebe a reflektují společnost, vévodí smutná postava Raněvské (Natália Drabiščáková) a sekunduje jí ještě smutnější Lopachin (Stanislav Majer).
Sentimentální mejdan
Višňový sad mi připomíná závěrečné defilé Divadla Komedie. Dušan Pařízek své působení v Divadle Komedie (DK) uzavřel inscenací Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli. Ta nabídla leporelo postav z inscenací DK. Višňový sad sice nenabízí takový mix, ale blížící se přestupnou stanici lze cítit z každého gesta, mimiky či slova, které Čechov tak mistrně napsal.
Divadlo Na zábradlí chystá ještě dvě premiéry v režii Davida Czesanyho, který odchází z pozice uměleckého šéfa společně s ředitelkou Doubravkou Svobodovou. Jako by se stal Višňový sad předskokanem sentimentálního konce tříletého působení tohoto režiséra, který se do historie DNz zapsal tučným písmem.
Raněvská: „I ti muzikanti přišli nevhod, i ten bál jsme uspořádali nevhod. No, nevadí.“
Protikladem minimalistického textu slouží zaplněná scéna nadbytečným haraburdím, které se ve starých domech velmi rádo schraňuje. Tvůrci na jeviště vytáhly všelijaké rekvizity. Ty se samotnou inscenací na první pohled nemají co do činění, ale svou důležitost dostávají po příjezdu Raněvské, jež zakonzervované místo vidí svým naivním pohledem.
Přecpané jeviště ještě více osiří, když jej technici začnou bezcitně a suše vyklízet. I nejzbytečnější kus nábytku je pak oplakáván jako ten nejdůležitější. Jan Frič zakomponoval tento moment do samotného rozebírání divadla a ticho v sále dalo vyniknout ještě více smutnému povzdechnutí Raněvské, která se loučí s domem se slovy, že si nikdy nevšimla, jak vypadají zdejší stěny.
Očima Anny Kottové: Višňový sad v Divadle Na zábradlí zapadá do série kousků Jana Friče. Režisérský rukopis je pro Friče stejně jako pro Jana Nebeského charakteristický. Višňový sad tak rozdělí diváky. Menší část bude nadšeně pět chválu, ale většina se podiví nad tím, čemu se dnes ještě říká divadlo. Chápu, že Fričova režie Čechova resuscituje. Často je ale nemožné poznat, zda daný znak skutečně na něco odkazuje, nebo si jej režisér vymyslel z rozmaru.
Hodnocení: 60 %
Adaptace Višňového sadu Divadla Na zábradlí přináší svěží vítr do mnohdy zbytečně zatuchlé klasiky. Čechov si zaslouží být na jevišti a zaslouží si moderní pohled, protože to úctu k jeho textům nesnižuje. Když se podíváte na program divadel, všude na něj narazíte. Svědčí to o tom, že Češi Čechovovi rozumí a vidí v něm kritiku společnosti, která je neustále opodstatněná a jasně viditelná.
Jan Frič se nebál do Višňáku přidat pár ingrediencí navíc, aby podpořil už tak jasný text. Společnost čekající na informace o panství halí smutek z možného prodeje panství mejdanem, kde hraje píseň Money, Money, Money od švédské skupiny ABBA. Ne že by to nepřipomínalo scénu z filmu Mamma Mia. Nápad zdařilý, ale neustále se opakující, čímž se jeho originalita snižuje a prvek inscenace se stává více otravným než osvěžujícím.
Panství je v dražbě, ale to neznamená, že si neuděláme poslední večírek. Zdroj: Patrik Borecký, DNz
Pomyslnou nedotknutelnost divadelního prostoru a Čechova ještě více probourávají herci tím, že vystupují z vlastního prostoru chráněného neviditelnou hranicí a hrají blíže divákům na forbíně. Komedie, mnohdy spíše fraška, si nebere servítky ani se samotnými herci. Většina si dělá sama ze sebe srandu, ale naštěstí nikdo svou vlastní karikaturu nepřepískl.
Natália Drabiščáková mi zhmotnila mou vlastní představu Raněvské, která v sobě nachází všechny její lidské vlastnosti. Silná žena, která slabosti projevuje cynismem, vášní, zoufalstvím, se vždy postaví na nohy a odchází s hlavou vztyčenou bez známky ponížení.
Na první pohled odsouzeníhodný Lopachin v podání Stanislava Majera nevyznívá černobíle a dává mnohem více prostoru ke zkoumání jeho činů. Postava, kterou jde snadno odsoudit, si najednou získává sympatie.
Čechovovo drama Višňový sad je jeho poslední dokončené dílo. Hra je konverzační, postavena na dialozích, a děj je zdánlivě potlačen. Právě v dialozích se odhaluje neutěšená situace ruské venkovské šlechty. Čechov představuje lidi kolísající mezi minulostí, přítomností a budoucností.
Ať už cíleně nebo nechtěně, s jednou postavou se mé divácké oko nesmířilo. Miloslav Mejzlík v roli Gajeva, bratra Raněvské, přehrával nejen roli, ale i sám sebe. Zbytečné výpady zasněného optimisty by vyzněly mnohem lépe, kdyby je Mejzlík trochu zkrotil.
155 minut ovocného koktejlu
Na Višňový sad do Divadla Na zábradlí bych si zašla podruhé i potřetí. Po zhlédnutí představení mi přišlo líto, že jsem neviděla ani jedno zpracování Čechova režírované Petrem Léblem.
Srovnání mám pouze jedno, a to s Višňovým sadem Divadla na Vinohradech. Dva zcela rozdílné přístupy k jednomu textu, ale přesto oba svébytné. Pokud při vinohradském Višňovém sadu běhal divákům mráz po zádech, bylo to zcela jasně pro svou chladnou dekadenci tryskající z každé postavy. Na zábradlí se pobavíte, zasmějete a chladno vám rozhodně nebude.
Višňový sad, Divadlo Na zábradlí, autor: A. P. Čechov, režie: Jan Frič, hrají: Natália Drabiščáková, Natálie Řehořová, Stanislav Majer, Miloslav Mejzlík, Ivan Lupták a další
Hodnocení: 80 %
