4 fotky 
Městská divadla pražská pokračují s adaptacemi slavných českých děl. Naposledy přivedl režisér Arnošt Goldflam na jeviště Rokoka výběr z povídek Karla Čapka. Pojí je tajemno a vybroušené postavy.
Co když se věštba údajné podvodnice vyplní? Zdroj: Alena Hrbková, Mdp
Dobrý scénář rovná se půlka úspěchu. A když ho napsal mistr pera Karel Čapek, úspěch musí být zaručen. To by bylo příliš jednoduché a na jevištích bychom neviděli nic jiného než adaptace slavných děl ještě slavnějších spisovatelů. Navíc ne vždy se příběh na divadelní prkna podaří převést tak, aby slavil stejný úspěch jako na stránkách knih.
Pánbíček má rád polévku z ešusu
Muž mnoha povolání Arnošt Goldflam to s Čapkovými povídkami udělal fikaně. Vzal Jednu i Druhou kapsu, našel společného jmenovatele, a to příběhy s temnější tematikou, a nechal tak vzniknout svým způsobem vlastní hře. Věštkyně, vraždy a jasnovidci staví na tom nejlepším z obou. Čapek přináší literární brilantnost, Goldflam zase nekonvenční nápady.
Jiří Hána v roli státního zástupce nehraje, ale řádí.
Jedním z nich je postava Boha, který rozhodně není žádným pánem na obláčku. Goldflam ho nechává jíst z ešusu, ale zároveň se pokouší dostat do něj to, o čem mluvil Čapek. Totiž že Bůh ví vše, je neomylný, proto nemůže soudit a musí jen pozorovat. Tak se zrodila dějová linka s přidanou hodnotou, která zbytečně nemoralizuje, jak si režiséři na divadle poslední dobou zvykli.
Příběh Věštkyň, vražd a jasnovidců začíná v nebi, kde se po smrti scházejí všechny postavy. Jak už tak bývá zvykem, s nostalgií vzpomínají na minulost. A je jedno, zda prožily dobrý nebo horší život. Poprosí Boha, jestli by si ten svůj osud nemohli zakusit ještě jednou.
Adaptace Čapkových povídek
Čapkovy Povídky z jedné i druhé kapsy lákají nejen divadelníky, ale i filmaře. Poprvé je natočil režisér Martin Frič v roce 1947, necelých deset let po spisovatelově smrti. Zahrál si v nich Jaroslav Marvan. V 50. a 60. letech se na plátno dostaly dvakrát. Nejprve v roce 1958 ve filmu O věcech nadpřirozených a o šest let později natočil Jiří Krejčík snímek Čintamani a podvodník.
Česká televize předloni uvedla sérii Čapkovy kapsy. Na divadle patří mezi Čapkova díla Věc Makropulos a Ze života hmyzu. Nové nastudování druhého jmenovaného chystá na příští sezonu i Národní divadlo.
Na jevišti ožívají příběhy z výběru několika Čapkových povídek. Některé prozrazuje samotný název inscenace, po ostatních musí diváci pátrat. Nemají to nikterak složité. Goldflam ctí původní texty, což se mu vyplatilo. Stejně tak dobře využil Čapkův talent dokonale a jasně vykreslit charakter postav. Editka je krásně naivní, doktor Klapka ukázkově žárlivý a vrah Kugler nesympatický.
Hádej, kdo jsem
Velký podíl na koloritu postav mají samotní herci. Pozornost na sebe během celého dějství strhává především Jiří Hána v roli státního zástupce. I bez rekvizit, kostýmů a gest by divák rozpoznal, že jeho přehnaná touha po spravedlnosti a trestu nápadně připomíná v lepším případě ďábla, v tom horším Führera.
Nejen výkon Dany Batulkové, která beze zbytku prodala svou chytrou koketnost a charisma, podpořily kostýmy. Prvorepubliková móda je sice jedinečná sama o sobě, ne ale samospásná. Petře Štětinové Goldflamové se svými návrhy podařilo podtrhnout atmosféru a kompaktnost celé inscenace.
První republika měla svůj osobitý a dnes obdivovaný způsob odívání.
Atmosféra je to, co z Věštkyň, vražd a jasnovidců dělá tajemnou, ale přesto pohodovou divadelní podívanou. I když se Goldflam striktně drží předlohy, inscenace je mnohovrstevnatá. Jinak ji pochopí ten, kdo Čapkovy povídky zná od A do Z, trochu odlišný zážitek si odnese divák povinnou četbou nedotčený. Špatná interpretace neexistuje, což musí diváka zákonitě bavit.
Věštkyně, vraždy a jasnovidci, Divadlo Rokoko, scénář: Karel Čapek/Arnošt Goldflam, režie: Arnošt Goldflam, hrají: Hana Doulová, Vladimír Marek, Jan Vlasák, Jiří Hána, Lukáš Jurek, Dana Batulková, Petr Klimeš a další.
Hodnocení: 90 %
