4 fotky 
Festival Janáček Brno zahájila premiéra opery Věc Makropulos v režii slavného Davida Radoka. V Národním divadle Brno se Věc Makropulos vrací na jeviště po třinácti letech.
Albert Gregor s Elinou Makropulos. Zdroj: ND Brno
Věc Makropulos patří mezi Janáčkovy nejznámější a nejnáročnější opery. Inspiraci k napsání tohoto díla našel Janáček ve filozofické konverzační komedii Karla Čapka. Janáček však Čapkovo drama osekal natolik, že z příběhu zbyla pouze filmově zkratkovitá kostra.
Čapkovo ironické a úsměvné dílo proměnil skladatel v tragédii s hlubokým filozofickým přesahem. Po návštěvě premiéry opery však sám autor předlohy uznal, že Leoš Janáček Věc Makropulos vylepšil a povýšil na něco, co bude v divácích rezonovat ještě dlouhou dobu.
Janáček neoslavuje smrt, ale život, který ji předchází, jemuž právě jeho pomíjivost dává smysl. Janáček se v posledních letech svého života zabýval smrtí a nadčasovými hodnotami a tyto úvahy se zrcadlí právě ve Věci Makropulos, ale i v jeho předchozí opeře Příhody lišky Bystroušky, která bude v rámci festivalu uvedena dvakrát.
Zatímco ale Bystrouška se odehrává v přírodě a zabývá se koloběhem života, kde má smrt své pevně stanovené místo, Věc Makropulos nám ukazuje život o smrt ochuzený, v němž se hrdinka E. M. bezcílně a apaticky zmítá.
Janáčkova opera měla premiéru v roce 1926 v brněnském Divadle Na hradbách, které je dnes známo jako Mahenovo divadlo. Od té doby se v Brně uvedla již několikrát, naposledy to bylo v roce 2001, kdy hlavní postavu Eliny Makropulos ztvárnila Gabriela Beňačková.
Druhé dějství se odehrává po vystoupení operní divy E. M.
Nyní se Makropulos vrací do Brna v rámci festivalu Janáček Brno 2014 v koprodukci se švédskou Operou Göteborg. Věc Makropulos se bude hrát již pouze čtyřikrát v této sezóně a poté se na několik repríz přesouvá do Švédska.
Smutnou pravdou je, že v Brně patří inscenace Janáčkových oper mezi ty méně navštěvované a proto se Národní divadlo snaží soustředit spíše na kvalitu než počet odehraných představení. Nebylo žádným překvapením, že na premiéře této Janáčkovy opery bylo mezi diváky slyšet tolik češtiny jako angličtiny a němčiny.
Elina Makropulos, Ellian MacGregor, Emilia Marty – všechna jména označují ženu, která je živa již přes tři sta let kvůli elixíru života, který na ní testoval její otec za vlády Rudolfa II. Emilia Marty je známá operní diva, která již staletí láme srdce mnoha mužů. A právě kolem ní se začíná rozvíjet boj o dědictví, v němž má E. M. důležitou úlohu.
První dějství je plné malicherných dialogů, které nám však ilustrují jednotlivé postavy a jejich povrchní tužby. V silném kontrastu stojí postava E. M., která působí nadčasovým vyrovnaným dojmem a nad níž se vznáší aureola hrůzy. Tuto cynickou, krutou a zároveň politováníhodnou postavu ztvárnila švédská sopranistka Gitta-Maria Sjöberg, která má na repertoáru několik českých rolí (Rusalka, Jenůfa, Káťa Kabanová) a má české kořeny.
Sjöberg zpívá jak lyrické, tak i dramatické role a jako výrazně dramatická Makropulos vyniká, přestože přesné důvody pro obsazení švédské zpěvačky do této role nejsou tak zřejmé. Nutno dodat, že na rozdíl od některých zahraničních pěvců je její česká výslovnost výborná.
Svatopluk Sem v roli Prusa po noci strávené s chladnou E. M.
Druhé dějství se odehrává po vystoupení E. M. v opeře (Lucia z Lammermooru), kdy ji obklopuje skupinka jejích obdivovatelů. Mezi nimi je i její vzdálený potomek Albert Gregor, jehož životním cílem je získat své dědictví a nyní i lásku E. M.
Jako naivní, vášnivý a prudký Albert se představil Aleš Briscein, který je i v zahraničí často obsazován do Janáčkových oper. Briscein je bezpochyby pěvcem s vynikající hlasovou technikou a oplývá jevištním charismatem, které se projevilo hlavně během scén s Elinou Makropulos.
Elegantní, minimalistická kancelář s pochmurným nádechem z prvního dějství se přestaví ve více abstraktní zákulisí divadla a až do konce opery se scéna nepřestává měnit. Takto výtvarně zdůrazněné plynutí času je doplněno skvělou prací se světly – obzvlášť na konci dějství třetího.
Ve třetím dějství získává E. M. od barona Prusa utajený dokument, který obsahuje „věc Makropulos“ – návod na to, jak žít věčně. Prusa ztvárnil baryton Svatopluk Sem, jehož výkon v celé opeře patří k těm nejpřesvědčivějším. Jeho přítomnost na scéně není příliš dlouhá, ale i tak si zaslouží velkou pozornost.
Janáčkovo vyznění se od Čapka výrazně liší.
S Janáčkovým specifickým hudebním jazykem se vypořádali jak pěvci, tak i orchestr pod taktovkou nového šéfdirigenta Janáčkovy opery Marka Ivanoviće. Jeho nastudování odpovídá nově vydané kritické edici Jiřího Zahrádky.
Režisér David Radok, který již v mnoha evropských operních domech režíroval opery od Janáčka, již v mnoha rozhovorech uvedl, že Věc Makropulos je podle něj o „relativitě času a hodnot“. Jeho prostý, ale promyšlený způsob vyprávění a citlivá práce s Janáčkovou poetikou je umocněna přirozeným a zároveň expresivním hereckým projevem všech zpěváků. David Radok odvádí kvalitní řemeslo, které dává vyniknout Janáčkově genialitě.
Ač zde není upozaděn příběh, vyniká hlavně myšlenka celého díla v emotivní hudební explozi na konci třetího dějství, ve které E. M. vypráví svůj příběh a vysmívá se lidem okolo ní slovy: Hlupci, vy jste tak šťastni, pro tu pitomou náhodu, že tak brzo zemřete.
Věc Makropulos, Národní divadlo Brno, režie: David Radok, dirigent: Marko Ivanović, v hlavních rolích: Gitta-Maria Sjöberg, Aleš Briscein, Svatopluk Sem
