3 fotky 
Těšínské divadlo experimentuje. V režii a choreografii Jaroslava Moravčíka zde nastudovali nonverbální inscenaci Diagnóza. Směsice hýřících barev a zběsilých tanečních kreací vzbudila rozpaky.
Barvami hýřící kostýmy – poznávací znamení Těšínského divadla. Zdroj: Těšínské divadlo
Inscenace Diagnóza má jednoduchou dějovou linku. Sleduje všední den čtyř manželských párů, které s sebou vleče konzumní, rychle se proměňující doba. Protipól představuje starý klaun bez práce, kterého provází tanečnice Naděje. Kontrast mezi oběma rovinami prostupující celou inscenaci nachází vyvážení v závěru, kdy za mamonem honící se lidé objeví i další stránky lidské existence.
Jaroslav Moravčík (1961) je slovenský tanečník, režisér a choreograf. Jeho choreografický styl se vyznačuje osobitým výrazovým slovníkem a humorem. Spolupracuje nejen s profesionálními, ale také s amatérskými soubory a divadly, a to českými i slovenskými. Jmenujme např.: Slovenské národní divadlo Bratislava, Státní operu Banská Bystrica, Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě či Těšínské divadlo. Jeho služeb využívá také film a slovenská televize, kde se podílí na tvorbě zábavných programů.
Stěžejním prostředkem nonverbální inscenace Diagnóza se stává výrazový tanec. Slova se dostávají na vedlejší kolej. Choreograf Jaroslav Moravčík vytvořil takovou choreografii, která navzdory absenci slov umožňuje divákovi dostatečně pochopit celý příběh.
Klaun působí na jevišti jako vegetarián mezi lidojedy.
Moravčík využívá ve své choreografii situace běžného dne. Z nich si bere takové pohyby, které jsou pro určitou činnost signifikantní. Pohyby znázorňující čištění zubů, práci s příborem u oběda či kymácení se v MHD stojí v centru jednotlivých čísel.
Kámen úrazu spočívá právě v přímočarosti, jednoznačnosti nebo explicitnosti. Pokud divák dostává vše jednoznačně a na zlatém podnose, nezbývá místo pro jeho individuální aktivitu. Potom jen sedí a přihlíží. Absolutně se vytrácí možnost dialogu mezi jevištěm a hledištěm.
Po herecké stránce lze obdivovat to, že herci dokázali udržet úsměv na rtech i při fyzicky náročných choreografiích. Muži a ženy prezentovaní v inscenaci Diagnóza se vyznačují tím, že se neodlišují. Stejně tak se všichni herci snaží udržet jednu polohu, aniž by výrazně převyšovali své kolegy. V tomto případě jde o prvek zcela funkční.
Tanec s košťaty patřil k tomu lepšímu, co Diagnóza nabídla.
Svěžím dojmem působí hudebně-taneční vložky ve stylu STOMP, slavného uskupení, které rezignovalo na hudební nástroje a vytváří hudbu předměty, které nás obklopují. Herci Těšínského divadla si vystačili s plastovými lahvemi a několika košťaty. Ani tyto zdařilé vstupy nepozvedávají Diagnózu z marastu podprůměru.
Diagnóza zahlcuje, a to v negativním slova smyslu. Zahlcuje efekty, barvami, monotónní hudbou, do zblbnutí opakujícími se tanečními figurami a v neposlední řadě konfetami. Konfety vystřelené do publika nelze akceptovat jako náznak nějakého dialogu s divákem.
Ačkoli si vzal autor na paškál téma aktuální a zajímavé, jednotlivé prvky dohromady nefungují. Celkově působí inscenace Diagnóza lacině, infantilně a kýčovitě.
Diagnóza, Těšínské divadlo, autor: Jaroslav Moravčík, režie: Jaroslav Moravčík, hrají: Lucie Bergerová, Jana Ondrušková, Adéla Krulikovská, Petra Sklářová, Miroslav Liška, Zdeněk Klusák, Petr Pěnkava, Petr Sutory, Josef Bičiště, Kristina Moravčíková/Markéta Stehlíková
Hodnocení: 30 %
