9 fotek 
Divadlo v Dlouhé se nebojí výzev. V komorní dramaturgické linii Krátká Dlouhá vznikla inscenace podle knihy 1913 Floriana Illiese. S převedením esence zlomového roku 1913 se herci i tvůrčí tým popasovali se ctí.
Florian Illies pomocí panoramatického přehledu událostí, které se odehrály v jednotlivých měsících roku 1913, popisuje atmosféru jednoho roku, kdy se střetává 19. a 20. století. Čas se nezadržitelně zrychluje a vznikají extrémní umělecká díla. Zdá se, že nic již nebude takové jako dřív. Illies vytvořil koláž, kde v těsné blízkosti stojí velké události kulturních dějin (Proust vydává první díl Hledání ztraceného času, Duchamp montuje kolo na stoličku, Spengler píše Zánik západu) a každodenní banality typu Rilkeho rýmy či Kafkovy neschopnosti vyslovit se.
Divadlo v Dlouhé eliminovalo v případě tohoto obtížně inscenovatelného díla počet postav, které Illies do své knihy zahrnul. Orámovalo si tím také události, které se v inscenaci objevily. V případě Illiesovy knihy není důraz kladen ani tak na jednotlivé epizody jako spíše na atmosféru, kterou jejich prosté řazení vyvolává. Hercům se v tomto případě podařilo zachytit onu napjatou, produktivní a současně nostalgickou atmosféru i díky práci se světlem a hudbou zdařile.
Pěvecká čísla jsou velice zdařilá i díky hudbě Maria Buzzi. Zdroj: DvD
Na divákovi je, aby důsledně četl každé donesení hrníčku kávy (jak trefné je využití právě této rekvizity, když mnoho zobrazených událostí se odehrává právě v kavárnách) či jeho nedopití. Za jedno z nejlépe vystavěných míst považujeme využití šálku s kávou, kdy mladší generace předbíhá belhajícího se Franze Josefa v podání Jiřího Wohanky, který představuje loučící se epochu spojenou s královskými rody a časem všechno si patřičně užít. Mladší již kávu usrkávají v poklusu, pokud si vůbec cucnou.
Franz Kafka, jehož ztvárnil Jan Vondráček, je postavou rozpolcenou. Vyslovit se před milovanou ženou nedokáže, ale o to horlivěji a vášnivěji však tvoří, jako by intimní impotence nalezla protiváhu v tvůrčím aktu. Kafkův případ zvolili inscenátoři v Dlouhé jako zástupce pro mnohé další. Nejen tato zkratka totiž umožňuje na malém prostoru překlenout prostorové vzdálenosti, které jednotlivé postavy dělí. Zkratka také pomohla vytvořit onu esenci jednoho zdánlivě obyčejného roku.
Císaře pána (Jiří Wohanka) mladší generace doslova smete.
Velkou výhodou, z níž mohou tvůrci i herci v inscenaci těžit, je kabaretní forma, jež se vyznačuje množstvím scén a hudebních čísel. Hudební složka je vítaným zpestřením inscenace 1913 nejen proto, že tento rok formovaly i nové hudební směry a formy, ale také proto, že opět napomáhá vytvoření nálady a atmosféry. V hudebních číslech působí všichni účinkující velice přesvědčivě, zejména Lucia Jagerčíková se svým hlubokým a znělým hlasem. Za zmínku stojí především hudební číslo o neurastenii, jež byla pro konec 19. století a následující desetiletí charakteristická.
Jan Vondráček podává v rolích Franze Kafky a následníka trůnu Ferdinanda D´Este excelentní výkon.
Do textů jednotlivých písní byly zakomponovány texty Christiana Morgensterna, Marcela Duschampa, Sigmunda Freuda, Adolfa Hitlera či Arnolda Schönberga. Právě to, že se skrze mozaiku dialogů, písní a obrazů podařilo inscenačnímu týmu vytvořit mnohovrstevnatou a přitom velmi kompaktní atmosféru doby, je na inscenaci 1913 cenné.
1913, Divadlo v Dlouhé, autor: Florian Illies, překlad: Tomáš Dimter, režie a scénář: Barbara Herz, hrají: Jiří Wohanka, Tomáš Turek, Jan Meduna, Jan Vondráček, Helena Dvořáková, Lucia Jagerčíková
