3 fotky 
Hra Úsměv Dafné italského autora Vittorio Franceschiho měla premiéru v Divadle Rokoko. Přináší na českou scénu sourozeneckou rivalitu, lásku i smrt. Petr Štěpánek a Jitka Smutná se představili v inscenaci ze života.O uznávaného botanika Giovanniho se stará jeho sestra Róza. Žijí spolu, tráví jeden s druhým veškerý čas a jako správní sourozenci i přes pokročilý věk se pošťuchují. Róza jej starostlivě opečovává, Giovanni ji s vervou odhání.
Zdroj: Tomáš Mach, Mdp
Italský herec, režisér a dramatik Vittorio Franceschi (1936) napsal Úsměv Dafné v roce 2002. Vycházel při psaní hry z vlastní tragické zkušenosti. V roce 1956 na rakovinu páteře zemřela jeho matka. Posledních šest měsíců života se o ni sám staral. „Matka šest měsíců křičela bolestí a křičela i v okamžiku své smrti. Celý život jsem si kladl otázku, jaký smysl mělo to utrpení,“ popsal Franceschi smutnou událost, která ovlivnila vznik hry.
Bolesti, které jej upoutaly na kolečkové křeslo, trápí Giovanniho delší dobu. Paralýza nejprve postihla dolní končetiny, ale v poslední době postupuje rychle. Od nohou se rozšířila až ke krku. Giovannimu postupně mizí vzpomínky a vědomosti, přestože si je často opakuje. Konec je nevyhnutelný. Sám ale může určit, jaký bude. Stačí, aby o pomoci přesvědčil svou bývalou studentku Sibillu, která je do něj stále zamilovaná.
Petr Štěpánek a Jitka Smutná si zahráli sourozeneckou dvojici Giovanniho a Rózu. Zdroj: Alena Hrbková, Mdp
Veškerému dění z rohu přihlíží kytka. Jmenuje se Dafné po okouzlující nymfě, do které se zamiloval bůh Apollón. Vzácnost květiny tkví v tom, že ji žádná příručka nezná. Jde o zcela nový objev v botanice. Giovanniho problémy začaly, když Dafné vezl z Bornea a jedině ona je může pohybem lístečku vyřešit. Pro normálního člověka obyčejná zelená kytka, pro Giovanniho vzácný objev, smysl života i poslední záchrana.
Očima Jany Kumherové: Jedna místnost, čtyři postavy a spousta konverzace. Úsměv Dafné je příkladem jednoduchého díla, které v sobě skrývá hluboké myšlenky. Jeviště zaplňuje nadějí a štěstím, ve skutečnosti jsou tyto pocity jen snahou zastínit prostupující stesk. Místy se může zdát, že je scénář příliš mluvný, přesto jsou ale texty živé a nenudí diváka. Během představení se zasmějete, lehkou komedii ale určitě nečekejte. Místo třaskavého humoru uslyšíte vtipy zabalené do melancholie, o to více ale příběh vyzní.
Velkou pochvalu zaslouží i scéna. Zejména divoká zahrada za prosklenými dveřmi díky efektům působí dojmem, že doslova bují životem. Koncept klade vysoké nároky na herce, v podání Rokoka dotváří jejich civilní podání velmi přátelskou a domáckou atmosféru.
Hodnocení: 70 %
Přestože inscenace plyne pomalu a líně, ukazuje realistický příběh ze života. Hlavní motiv eutanazie, která ovlivní život všech postav, vás donutí se zamyslet. Poté, co se smíříte s nevyhnutelností smrti, troufám si tvrdit, že ani na chvíli nezapochybujete o tom, co musí Sibilla udělat.
Studentka se zamilovala do svého profesora. Teď mu má pomoci zemřít.
Úsměv Dafné zpodobňuje těžké a smutné téma, italský autor Vittorio Franceschi do něj ale dokázal vnést spoustu komiky, a to i v těch nejvypjatějších momentech. Na vážnosti to inscenaci neubírá, správně vyvážená komika v tomto případě dodává potřebný náboj energie, který nahodí skomírající srdce. Ačkoliv se inscenace odehrává v jednom pokoji s těžkými závěsy, postelí, knihovnou a kytkou, příběh ji dokáže naplnit životní pravdou.
Petr Štěpánek i Jitka Smutná tvoří sehraný tým a zapadají do inscenace ze života. Nenarušují její běh a uvěřitelným herectvím jakoby skutečně žili příběh svých postav. Místy příliš ospalá inscenace stojí na příběhu jednoho uznávaného biologa, kytky Dafné a motivu eutanazie. Vše se nese v jednotné realistické linii, bez přehnaného patosu. Nic z ní nevybočuje, nic zbytečně neupoutává divákovu pozornost a na konci čeká Úsměv Dafné.
Úsměv Dafné, Divadlo Rokoko, autor: Vittorio Franceschi, režie: Viktorie Čermáková, hrají: Petr Štěpánek, Jitka Smutná/Dana Syslová, Evellyn Pacoláková/Máša Málková, Jiří N. Jelínek
Hodnocení: 70 %
